Kandidát sociální demokracie na post ministra kultury Antonín Staněk se v rozhovoru pro server Aktuálně „vyznamenal“ názory na navržené vyznamenání Karla Sýse. Jeho vyjádření zní: „Já oceňuji zejména literární tvorbu pana Sýse. To vyznamenání bude za zásluhy v oblasti kultury, nikoliv za zásluhy v oblasti politiky.“
Jako další argument typicky formalisticky a pozitivisticky uvádí: „Pan Sýs se dopustil nějakého trestného činu, je evidován v nějakých svazcích nebo v čem je jeho problém podle vás?“
Sýs podle něj patřil ke kvalitním básníkům. Když pak dostal otázku, jak by se díval na případný návrh na vyznamenání Ivana Skály, odpověděl takto: “V případě pana Ivana Skály, jestliže by byl navržen, bych se musel probrat jeho tvorbou, musel bych se podívat, co tvořil, musel bych si to nějakým způsobem zopakovat, protože už mám dlouho od vysokoškolského vzdělání, a tudíž ani teď nejsem schopen vám k tomu něco říct. Ale s tvorbou pana Sýse jsem se seznámil, četl jsem si nějaké věci, znám jeho tvorbu 70. a 80. let. Podsouváte mi nějaké jeho politické názory, s kterými nesouhlasím, ale já se bavím o jeho umělecké tvorbě.“
Jakkoli je pan Staněk uváděn jako vysokoškolský pedagog, měl by si ještě doplnit vzdělání. Ivan Skála, mimochodem kolega Karla Sýse v komunistickém Svazu českých spisovatelů, po odsouzení tzv. protistátního spikleneckého centra napsal 28. listopadu 1952 do Rudého práva článek „Tři lavice“. Z tohoto článku uvádím tyto citáty:
[…]
Na těchto lavicích seděli váleční zločinci. Odpovídali se tu před naším lidem. Tyto lavice pamatují Horákovou a Kalandru, celou tu bandu bývalých fabrikantů, sociálfašistů, trockistů a špionů, pamatuji zrádné agenty Vatikánu v biskupských hávech, pamatuji agrární a klerofašistickou sebranku, která se sdružila pod názvem Zelená internacionála.
[…]
Dnes tu sedí jeden vedle druhého, všech čtrnáct obžalovaných spiklenců. Každý je jiný – a všichni se sobě navzájem podobají. Jsou velcí, malí, tlustí i hubení, černí, ryšaví i holohlaví, ale jedno mají společné: kapitalistickou chamtivost, která u naprosté většiny z nich je spojena s jejich buržoasním původem; kapitalistické kramářství, jež je spojuje jako žoldáky imperialismu s mezinárodními svazy sionistických a zednářských organizací, …
[…]
Těžko se nám dýchalo pod tou tíhou, ale nedokázali nás udusit žoldáci imperialismu. Nyní bez nich budeme s pokojnou myslí pracovat a zpívat, houpat na kolenou děti. Nyní se pod tou tíhou udusí sami!
Jaká služba, taková výslužka. Psovi psí smrt!
I to patří k tvorbě Ivana Skály, který měl „své srdce, svou rudou legitimaci“, tentokrát ovšem k tvorbě publicistické. Pokud se pan Staněk domnívá, že toto je věc, jež by si po jistém zvážení zasloužila ocenění, pak nemá na místě ministra kultury co dělat.
