Andrej Babiš a Alena Schillerová (oba ANO) FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Exministryně financí Alena Schillerová (ANO) se nechala slyšet, že prý se „nechce připravovat na válku“, jelikož se jí více líbí mír. Schillerová v úterním rozhovoru s Čestmírem Strakatým prohlásila, že z výroků expertů na obranu, jako je náčelník generálního štábu Karel Řehka, „má osypky“. Nechce se prý „připravovat na válku“, ve výdajích na obranu by naopak škrtala. Místo nich vidí jako lepší alternativu „investice do dopravy“.
Paní Schillerová, pokud zrovna neveršuje o vírnících, volí zpravidla stylizaci „lidové“ političky. Proto si dovolím použít plebejských vyjadřovacích prostředků, jež vystihují základní směr její úvahy, než se pustím do podrobného rozboru.
Jan Werich v jedné ze scén filmu Hej rup! sděluje Jiřímu Voskovcovi: „Kdybychom měli vejce, udělali bychom si je na slanině. Kdybychom měli slaninu…“ Úvaha je to ovšem náramná a ubírá se přesně týmž směrem jako plány rodačky z Malhostovic, tedy k romantické „čisté možnosti“.
Postupme k uměleckým formám s dvojím kódováním, srozumitelným plebejcům i vzdělancům, konkrétně k Shakespearovi. V jedné ze scén Veselých paniček windsorských říká kumpán Pistol Falstaffovi, který mu odmítl půjčit peníze: „Tak svět si jako ústřici otevřu mečem svým.“
Původně násilný význam fráze „the world’s mine oyster“ se v běžném použití vytratil – a zůstalo obrazné vyjádření víry narcistního tupana, že svět je tu jen kvůli tomu, čeho se zrovna jemu zachce.
Okolnosti, konkrétně dvě velké války, nutí evropské politiky, aby změnili dlouholetý přezíravý přístup a čelili bezpečnostním hrozbám. Doslova nikomu se nechce, zejména ne Německu, které by rádo na vojenskou minulost jednou provždy zapomnělo. Ale dokonce i z Berlína ministr obrany Boris Pistorius varuje, že možnost napadení Evropy Ruskem je naprosto reálná a musíme se do konce dekády připravit tak, aby se Moskva neodvážila. Podobně se vyjádřil velitel nizozemských ozbrojených sil. A čerstvě přichází se stejnou zprávou také šéf švédské armády.
Jak si zopakovat osmašedesátý
Avšak na Alenu Schillerovou si zmínění pánové nepřijdou. Jí se totiž taková představa budoucnosti nelíbí a rozhodla se, že se zachová jinak. Představí si, že pár set kilometrů od nás neničí Ukrajinu fašistické Rusko, v jehož médiích propagandisté už připojují k říši i Portugalsko. Představí si, že o něco dále neválčí Izrael s íránskými proxies, kteří provedli pogrom, a mimo hlavní pozornost světových médií s dalšími v Libanonu či Jemenu.
Exministryně si představuje, že pokud se bude tvářit, jako by bezpečnostní rizika pro naši zemi neexistovala, tato rizika sama od sebe zmizí a nebude je muset řešit. Zmíněnému přístupu tradičně říkáme „pštrosí politika“, nicméně pravda je, že kdyby byl pštros skutečně tak hloupý, jak se traduje, dávno by se přiřadil k vyhynulým druhům.
Historický precedens ovšem existuje. Českoslovenští reformní komunisté osmašedesátého roku postupovali v základních rysech obdobně jako Alena Schillerová. Před připravovanou invazí je během návštěvy varoval jugoslávský diktátor Tito. Při jiné návštěvě jim totéž sdělil maďarský komunista Kádár. Varoval je generál Prchlík, kterého vyhodili z armády a degradovali na vojína.
A když přijely tanky, Alexander Dubček, který vyrostl v SSSR a měl ho znát lépe než jiní, se zhroutil a stěžoval si: „Tohle udělali mně!“
Metoda ignorování zásadní bezpečnostní hrozby ze strany Moskvy se prosadila jako obecně převládající přístup v tehdejší KSČ, protože opak by vyžadoval zásadní přehodnocení iluzí o charakteru „světové socialistické soustavy“ a privilegovaném místě ČSSR v ní.
Zavedené vzorce kolektivního chování
Petr Pithart v knize Osmašedesátý předložil tezi, že v dějinách národů existuje setrvačnost, které bývá obtížné se zbavit. Že chování toho kterého národního kolektivu v minulých historických krizích poměrně spolehlivě předpovídá způsob, jakým potomci zareagují na tu další.
Pithartův kontext byl samozřejmě poněkud odlišný. Invaze v roce 1968 a absence obrany státu se mu spárovala s Mnichovem a s březnem 1939. Také tehdy se Češi nebránili. Také tehdy vsadili na naději, že když začnou poslušně pracovat na okupanta, „ono to nakonec nějak dopadne“.
Postoje prezentované Schillerovou v daných souvislostech už nepůsobí tak vykloubeně, jak by se mohlo zdát každému, kdo ani na vteřinu nepřemýšlel o kapitulaci před Putinem.
Velká míra společenské nebezpečnosti banalit vyslovovaných Schillerovou spočívá v tom, že aniž by se sebeméně zmínily o rodokmenu, navazují na zavedenou tradici českého kapitulantství.
Mimochodem řečeno, i teď se bohatě vyplatí studovat ukrajinské zkušenosti.
Volodymyr Zelenskyj se v květnu 2019 ujal úřadu prezidenta, když porazil svého předchůdce Petra Porošenka. Vymezil se proti „militaristickému“ prezidentovi, který masivně investoval do armády. Sliboval, že spor s Moskvou vyřeší jednáním a místo na zbrojení vynaloží peníze na dálnice.
Už dva roky můžeme v každodenním zpravodajství pozorovat, jak se Zelenskému lákavý plán osvědčil.
Z člověka, který kdysi vystupoval jako oblíbený bavič v novoročních programech ruské televize, se náhle stal nejhorší nepřítel Kremlu, přičemž nepodařený výsadek na letišti v Hostomeli na počátku války směřoval v prvé řadě k jeho odpravení.
Karel Marx, kterého paní Schillerová studovala v kurzu MDH na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kdysi napsal: „Nestačí, jestliže myšlenka usiluje o své uskutečnění; skutečnost sama musí usilovat o myšlenku.“
O myšlenky nastiňované Alenou Schillerovou bohužel skutečnost neusiluje o nic více než o původní představy prezidenta Zelenského. Jinak řečeno, prohlásit, že představy o světě, které si exministryně hýčká, jsou k ničemu, vlastně znamená sáhnout k eufemismu.
Skončím dalším Werichovým citátem, který ovšem, jak ráčejí uznat, s naším případem ani dost málo nesouvisí: „Kde blb, tam nebezpečno.“
