„Není to psychologie, jste to vy: přestaňte vaše chování zaměňovat za nemoc,“ vzkazuje britský vězeňský psychiatr v důchodu Anthony Daniels. Je autorem mnoha úspěšných knih, které vydává pod pseudonymem Theodore Dalrymple. U nás zatím vyšla pouze jeho již dávno rozebraná kniha „Ztraceni v ghettu“, na jeho články a glosy však můžete narazit na serveru Taki’s Magazine, kde pravidelně publikuje. Při příležitosti vydání své nejnovější knihy „Admirable Evasions: How Psychology Undermines Morality“ (název by se dal do češtiny přeložit jako „Úhybné manévry: Jak psychologie podkopává morálku“) poskytl rozhovor deníku Chicago Tribune. Mottem jeho poslední knihy je, že „moderní psychologie páchá více škody, než užitku“. Pětašedesátiletý autor je toho názoru, že nám psychologie aplikovaná podle kontrolního seznamu umožňuje svádět vše na „nemoc“ a vyvléknout se tak ze zodpovědnosti za vlastní chování.

Pokud Daniels zrovna nepíše knihy – Admirable Evasions je již jeho 23. knihou – slouží jako soudní znalec na vraždy, vyhání divoká prasata ze zahrady své manželky, nebo sní o tom, že si konečně uklidí pracovnu. Spolu se svou ženou Agnes, psycholožkou se specializací na seniory, která je již také v důchodu, střídavě pobývají ve svých domovech ve Francii a Anglii.

Chicago Tribune se s Anthony Danielsem setkala v r. 2015 během jeho cesty po Spojených státech, kde mu položili několik otázek:

Proč používáte pseudonym?
Když jsem začal psát knihy, pracoval jsem ještě jako vězeňský psychiatr. Chtěl jsem proto své psaní oddělit od mého zaměstnání. Vybral jsem si jméno Theodore Dalrymple, protože zní tak krásně staromódně a nevrle.

Souzníte se Shakespearem, který duševní choroby přirovnává k „dokonalému šílenství světa – když nám štěstí nepřeje, viníme z toho Slunce, Měsíc a hvězdy“?
A o čtyři století později je to stále ještě pravda, pouze s tím rozdílem, že nyní místo astrologie obviňujeme psychologii. Říkáme tomu pokrok. Literatura přinesla lidstvu daleko více světla, než v co psychologie vůbec může kdy doufat.

Říkáte, že tím, jak nám psychologie předkládá omluvy za naše chování, se sama stává překážkou v našem sebepoznání?
Ano, například že není naší vinou, že jsme tlustí. Je to porucha. Je to pochybením výrobců potravin a restaurací. Porce jsou příliš velké.

Které jsou naše největší výmluvy?
Naše geny, vývoj, naše neurochemie, snímkování mozku, chemická nerovnováha, naše dětství. Mám jednoho přítele, který na večírcích oslovuje lidi frází: „Nenávidím své rodiče, vy ne?“ Lidé si vždy myslí, že rodiče mohou za všechny jejich problémy.

Zažíváme zrovna epidemii depresí?
Slovo „deprese“ ztratilo svůj původní význam, protože jím označujeme všemožné druhy nespokojenosti. Výsledkem je, že dle výzkumu Mayo Clinic z r. 2013 bere 13 % lidí antidepresiva. Užíváním slova „deprese“ namísto „nespokojenost“ dáváme najevo, že by nás měl někdo léčit. Užívání antidepresiv je moderní obdoba vymítání ďábla.

Miluji citát z pozdního díla Dr. Thomase Szasze: „Štěstí je imaginární podmínkou, dříve předávanou živými mrtvým, nyní předávanou dospělými dětem a dětmi dospělým.“

Jakou roli hraje zisk?
Lékař, placený zdravotní pojišťovnou, musí pacienta zařadit do určité kategorie a do DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders – Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch, který je biblí lékařského průmyslu) přibývá neustále několik dalších. Poslední vydání (DSM-5) obsahuje poruchu hromadění nepořádku, penetrační poruchu, poruchu sebeovládání a závislost na hraní. Dalo by se říct, že trpím „poruchou nakupování knih“, neboť nemohu vejít do knihkupectví, aniž bych si něco nekoupil. A pak musíte zůstat co nejdéle v terapii, aby lékař nepřišel o příjem. Znám jednu ženu, která za sebou má 4.000 schůzek. Je to drahé, tak to musíme zdůvodnit.

Takže podstoupíme psychoanalýzu tak říkajíc donekonečna?
Je to cesta, z které není návratu. Nejbezvýznamnějším projevům přikládáme největší význam. Kritéria důležitosti zcela vymizela. Místo nalézání sebe sama během dlouhých let terapie pomocí povídání o sobě, byste se raději měli věnovat nějakému zájmu nebo činnosti. To je ostatně důvodem, proč mám právě rozepsané 3 knihy. Je paradoxní, že lidem, kteří nepotřebují žádnou léčbu, je poskytována přehnaná péče a těm, kteří jsou skutečně narušení, je věnována nedostatečná pozornost. Špatné chování může být důsledkem skutečné duševní poruchy, ale je tomu tak jen v malém procentu případů.

Existuje něco jako dokonale se chovající člověk?
Ne. Všichni jsme nedokonalí a ničí život není zcela uspokojivý. Pokud by skutečně existoval perfektní člověk, představte si, jak nudný by byl.

Rozhovor pro Chicago Tribune vedl reportér na volné noze Leslie Mann.