Předseda dětské sekce České psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Jaroslav Matýs rezignoval. Již nebude ani v pracovní skupině pro dětskou a dorostovou psychiatrii k reformě psychiatrické péče. Důvodem je obsah rozhovoru, kde se zamýšlel nad diagnózou ekologické aktivistky Grety Thunbergové. Je to přiměřené? Došlo k porušení etiky, nebo je obětí atmosféry kolem celého hnutí?

Výroky doktora Matýse o tom, jaký má porucha autistického spektra, diagnostikovaná u Grety Thunbergové, vliv na její vystupování, vyvolaly bouři. Na jedné straně se mluví o diagnostikování na dálku a dehonestování autistů, na druhé se objevují názory, že jde o hon na čarodějnice, protože se lékař ničeho takového nedopustil

Mluvčí Ministerstva zdravotnictví Gabriela Štěpanyová prohlásila: „Jeho nedávné výroky ve vztahu k dětem s poruchami autistického spektra považujeme za významně stigmatizující, dehonestující a zcela neprofesionální.“

Co vlastně v rozhovoru pro server Info.cz, zveřejněném 26. září, Jaroslav Matýs řekl? Citujeme podstatné pasáže: „Nezralé dítě s autistickými problémy bez sebemenšího sociálního cítění… já mám z té své tisícovky pacientů celkem 450 autistů. Troufám si říct, že s nimi mám opravdu dlouholetou zkušenost. Oni nerozpoznají, co je dobro a co je zlo. Oni nechápou, co je spravedlnost. Když se Grety zeptáte, co tím myslí, když řekne: ‚Vzali mi dětství‘, tak vám to nebude schopna vysvětlit. Tedy ano – technologicky. Čili od kdy do kdy dětství trvá. Jsou to pouze naučené a získané formulace, ale ne prožitek. Jako když se jí zeptáte, jestli je šťastná. Lidé jako ona neumí na takovou snadnou otázku nic říct, tam jejich odkoukaný mechanismus nesahá… Ona pojmenovala a otevřela téma. Udělal to člověk se zvláštní povahou. Celosvětově. Dobře. Co je špatné, je, že generace jejího věku se v tom identifikuje. On to skutečně může být hodný člověk, který chce pomáhat lidstvu, byť fanaticky, jenže bez znalostí pravidel to je těžké. Rozlet toho autistického dítěte se špatně mění.“

Pak ještě k tomu, zda lze diagnostikovat člověka na dálku: „Pokud vím, ona se veřejně přiznala, že má obsedantně kompulzivní poruchu, Aspergera a ADHD. To ale normální člověk neudělá. Udělá to jen člověk, jemuž je úplně jedno, jaký to má sociální dopad. A udělá to právě proto, že jej někdo instruoval, aby to právě takto řekl…  Když se podíváte na její umělou mimiku, přehnanou gestikulaci, nacvičené úšklebky, lpění na stejných slovech a větách, intonacích… Všimněte si, jak málem brečí, a pak se to okamžitě srovná… Za prvé: nedovolil bych si to u člověka, který svou diagnózu takto veřejně nepřizná. A celkovou diagnózu na dálku taky ne. Nemám právo komentovat diagnózu jakéhokoliv člověka veřejně. U ní je to ale jiné. Protože za druhé: ona svou diagnózu dost podrobně zveřejnila sama. A je jasně čitelná.“

Na rozhovor reagoval ministr zdravotnictví Adam Vojtěch: „Ministr zdravotnictví, znepokojen výroky pana doktora Matýse, se dopisem obrátil na Psychiatrickou společnost ČLS JEP s žádostí, aby byla celá věc z jejich strany projednána a odborná společnost k ní zaujala stanovisko.“

Mezitím doktor Matýs na svou funkci sám rezignoval.

Tady je zřejmě nutné rozlišit dvě věci, zda došlo k diagnostikování na dálku a zda se i ze známé diagnózy dají odvodit konkrétní závěry k působení Grety Thunbergové. Ohledně první otázky je zřejmé, že diagnóza byla známa předem a zveřejněna samotnou aktivistkou. Ohledně druhé otázky jde o obecný popis vlastností lidí s touto poruchou a sdělení, že mediálně známý obraz dotyčné těmto znakům odpovídá.

Toto téma není tak citlivé, když se někdo pustí do rozboru historických osobností, které jsou již desetiletí po smrti. Tam se přitom jedná o konstrukce odvážnější, protože už není možné žádné současné pozorování, a pokud nemáme nějaké lékařské záznamy, může to být něco mezi odborným pohledem a populární literaturou, kde se jen spekuluje.

Diagnostikování lidí, kteří neprošli, aspoň pokud je známo, žádným vyšetřením, se u nás týká především politiků. Věnovali jsme tomuto tématu článek letos 4. února.

Citovali jsme tam psychiatra Radkina Honzáka, který v Českém rozhlase (30. 11. 2018) hovořil o tom, že podle něj se každý psychopat vždy dere na špici, pokud má příležitost: „Jde o to, jak dalece se společnost dohodne, že tady máme nějaká pravidla a že jsou vymahatelná i pro tyto lidi. Proto jsou mezi psychopaty nejlepší obchodníci, ale taky lháři. Muž, který prodá Karlštejn, nebo sňatkový podvodník s IQ 85, který s nadhledem ukecá vysokoškolačku.“

U nás jsme na tom podle něj bídně, protože naše společnost tato monstra nebrzdí: „Vezměte si způsoby, jak náš velký prezident ohýbá ústavu a jak dalece mu to všichni dovolí. To je jeden ze zoufalých příkladů, jak naše společnost degeneruje, a taky jeden z důvodů, proč v době ekonomického boomu jsou lidi tak otrávení. Protože máme instinktivní potřebu určitých pravidel, kterým říkáme struktura, vztahy, hodnoty, a pokud dohodnutá pravidla platí jasně a explicitně a špičky je začnou porušovat, tak padá i vědomí spravedlnosti celé společnosti,“ řekl Honzák.

Doktor František Koukolík ve své knize Mocenská posedlost (2010) píše: „Nejjednodušší definice moci říká, že je možností přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli. Problémem je ‚patologická‘ moc, samoúčel, který se může projevovat syndromem mocenské pýchy (tak viditelné u prezidenta Zemana). Nadto si lze představit vznik závislosti na moci, která se podobá závislosti na alkoholu. Kombinace mocenské pýchy s mocenskou závislostí se může stát mocenskou posedlostí. Čím vyšší je míra mocenské závislosti, tím vyšší je potřeba omezit v soutěži vliv jiných mocenských elit stejně jako té části populace, jejíž podíl na moci je malý. Obojí se dělá debilizací nejen politiky ale i médií, které podléhá většina společnosti. Příkladem může být současná česká společnost.“

Zemana zmínil také doktor Miloš Vojtěchovský, psychiatr, v časopise Vital: „Náš prezident pravděpodobně trpí alkoholovou encefalopatií s degradací charakteru. Má velkou kognitivní rezervu, takže žádné poruchy paměti zatím nemá… Psychické zdraví našich politiků je pro národ neobyčejně důležité, protože v kritických chvílích rozhodují o životě a smrti nás všech. Němečtí psychiatři po pádu Hitlera požadovali, aby každý příští kandidát na vedoucí funkci byl podroben expertíze. To se ale neděje a psychiatrické profily nejvyšších státníků jsou často velmi problematické… (Zeman) také zřejmě má moriatické nálady (ABZ slovník: nejapné žertování a vtipkování, ztráta sociálních zábran, obtěžování okolí vulgárnostmi a nevhodným chováním, častý příznak u organických poruch mozku). A projevuje se u něj diabetická porucha zraku – retinopatie.“ (Citováno podle časopisu Přítomnost 13. 4. 2018).

Psycholog Bohumil Sláma tamtéž (v Přítomnosti) o Zemanovi píše: „Tam, kde začíná psychická patologie, normální člověk přestává rozumět, ztrácí do ní vhled. Proč se Putin svého času obrátil proti Západu (a tedy i proti nám), je na rozdíl od Zemana pochopitelnější, byť to ukazuje na nemenší zlovolnost a egoismus.“

Co můžeme odhalit?

Je tedy možné odhalit u někoho, kdo neprošel vyšetřením, poruchu?

Web Zdravotnickytydenik.cz kritizoval známého psychologa Jeronýma Klimeše za jeho výrok o Miloši Zemanovi pro časopis Týden (23. 11. 2014):  „Přikláním se k tomu, že je to rozložená osobnost. Ale je otázka, jestli to dělá pití, nebo stařecká demence. To se bez bližšího zkoumání, na dálku, nedá určit. Každopádně rozdíl v té osobnosti je větší, než jsme čekali.“ Jeroným Klimeš pak byl Zdravotnickým týdeníkem označen za „pop-psychologa“, což si vůči Radkinu Honzákovi nebo Janu Hnízdilovi zatím nikdo moc netroufne.

Jan Hnízdil nám v rozhovoru (18. 2. 2019) odpovídal na otázku diagnostikování na dálku:

„Často se objevuje námitka, že jsou politici ,diagnostikováni na dálku‘, že se o nich vynášejí soudy, aniž by byli nějak odborně vyšetřeni, a tak dále. Co může odborník poznat na základě toho, co je veřejně dostupné? Projevy, činy, neverbální komunikace… Co naopak s rozumnou pravděpodobností říci nemůžeme?

Diagnostikování politiků k ničemu nevede. Člověk nemusí mít medicínské vzdělání, aby poznal, že tady něco nehraje. Pan Babiš ani pan Zeman v mojí ordinaci sice nikdy nebyli, ale vyskakují na mne z novin, z rozhlasu, z televize. Nedá se jim uniknout. Chováním, řečí, mimikou, gestikulací jsou jedinečným studijním materiálem. Zkuste si při projevu pana Babiše, třeba když se ho žurnalisté zeptají na Čapí hnízdo, vypnout zvuk. Z obrazovky se na vás vyvalí zloba, zášť, negace. Jednou jsem si dal práci a jeho emotivní projev v parlamentu jako reakci na vystoupení pana Kalouska převedl do psané podoby. Když si to v klidu přečtete, zjistíte, že nemá sloh, gramatiku, návaznost, logiku… Je to poskládané z výkřiků. V medicíně se tomu říká slovní salát. Pan Zeman má zase při projevech hlavu ke straně, mluví pomalu, hlubokým hlasem, řeč prokládá citáty a bonmoty. Budí dojem moudrosti a vzdělanosti. Žurnalisté a politologové pak analyzují, co pan prezident myslel tím Peroutkovým článkem, Pussy Riot… On přitom jen tak plácá. Pan premiér i pan prezident jsou mistři v klamání slovem i tělem. To se musí uznat.“

Abychom poskytli opačný pohled, ocitujeme co v The Guardian napsala 30. listopadu 2016 Hannah Jane Parkinsonová. Bylo to v době, kdy se hovořilo o duševním zdraví Donalda Trumpa. Parkinsonová uvedla historický příklad, který se týkal prezidentského kandidáta v roce 1964 Barryho Goldwatera:

„Goldwater – republikán, jehož velkým fanouškem ale byla v pubertě Hillary Clintonová – prohrál plošně volby proti Lyndonu B. Johnsonovi. Po své porážce Goldwater žaloval nový a provokativní časopis Fact, pro urážku na cti. Fact se otázal 12 000 psychiatrů, z nichž žádný Goldwatera neléčil, zda je (Goldwater) ‚psychologicky způsobilý‘ být prezidentem. Více než 9000 neodpovědělo; 571 odmítlo vynést rozsudek; v počtu něco přes 600 ho dotázaní prohlásili za vhodného a 1189 odpovědělo ‚ne‘. Někteří nabídli diagnózy. Goldwater vyhrál odškodnění ve výši 75 tisíc dolarů…“

Případ vedl v roce 1973 k prohlášení Americké psychiatrické asociace, která stanovila takzvané Goldwaterovo pravidlo: „Psychiatři jsou občas žádáni o názor na jednotlivce, který je ve světle veřejné pozornosti nebo který o sobě zveřejnil informace prostřednictvím veřejných médií. Za takových okolností může psychiatr sdílet s veřejností své odborné znalosti o psychiatrických otázkách obecně. Je však neetické, aby psychiatr nabízel odborný názor, ledaže by provedl vyšetření a byl pro takové prohlášení řádně zmocněn.“

Autorka dále píše: „Existuje několik důvodů, proč by se mělo Goldwaterovo pravidlo dodržovat. Za prvé: pokud jde o přesnost, tak se diagnózy na dálku často ukážou jako špatné. Téměř stejně špatné jako autodiagnostika… Druhým je, že to podkopává přísnou důvěrnost ve vztahu lékař– pacient; je to neetické. Za třetí, může to stigmatizovat jak jednotlivce označeného podle diagnózy na základě provedeného sezení, tak i osoby žijící se stavem, který byl u nějaké osoby diagnostikován na dálku.“

Došlo v případě Grety Thunbergové k porušení smyslu tohoto pravidla? (Nežijeme ve Spojených státech, ale jedná se o tentýž problém.) Pokud jde o diagnózu na dálku, tak zjevně ne. Pokud jde o to, jak to zapůsobí na lidi, kteří mají tutéž poruchu, dalo by se namítnout, že totéž by se zřejmě dozvěděli, kdyby si přečetli odbornou literaturu. Tady šlo ovšem o vyjádření pro širší veřejnost a publikum se dostalo k názoru, aniž si čtenáři třeba předtím nějakou otázku položili.

Jednoznačné soudy, jak už to v oblasti etiky bývá, je tady zřejmě snadné pronášet, ale hůře se dospěje k nějaké jednoznačnosti, která by přesvědčila všechny.