Už měsíce se mluví o dezinfekci, karanténách, nemoci, ale stav společnosti a její schopnost vzdorovat problémům záleží i na duševním rozpoložení lidí. O tom se už také mluví, ale ve srovnání s tím, o jak velký problém jde, ještě docela málo.

Tématem se na Spiegel.de zabývá Hans-Jürgen Wirth, který čerpá z německých zkušeností poslední doby. Můžeme tamní postřehy shrnout:

Zvykli jsme si na nákazu a nemoci, ale také na strach z infekce a zdravotních následků. Takové návyky jsou naprosto normální. Naše fyziologické i psychologické mechanismy jsou nastaveny tak, aby se relativně vysoká hladina strachu nemohla a neměla trvale udržovat. Neustálý stres by totiž vedl k psychickému a fyzickému přetížení.

Potlačování míry strachu je tedy zdravá psychosomatická reakce. Je správné a důležité nežít neustále ve strachu z nákazy. Ani teď ne…

Zejména lidé, kteří mají sklony ke strachu, by se měli snažit se uklidnit, jakmile už se dostanou domů a nebudou vystaveni nákaze. Hrozí totiž, že se strach pak rozšíří, všechno pronikne a pak už se nebude chtít z domu hnout. Pomáhá neustále si uvědomovat, že důsledné dodržování pravidel (odstup, hygiena, rouška) výrazně snižuje riziko infekce.

Ale i když jsou psychické obavy stále nebezpečnější, je nebezpečné i zlehčovat nebo dokonce popírat riziko…

A pak je tu ještě jedna věc, která urychluje infekční proces: mnozí jsou unaveni vládními pravidly, jak se mají chovat. Zásahy do našeho soukromí, omezení naší svobody pohybu, nařízení o našem vnějším vzhledu, to všechno narušuje naši potřebu autonomie. Odporuje to naší představě svobodného, autonomního, nezávislého jedince.

Maska je zástěrka a proměna tváře, kterou známe například z divadla nebo karnevalu. Divadelní nebo maska při karnevalu má skrýt normální identitu a otevřít tak prostor, kde se skrývá jiný, hravý a vymyšlený člověk.

Pokud jde o masku – roušku v době koronaviru, je tomu právě naopak: individuální identita bude podléhat uniformitě, zglajchšaltování, zrušení rozdílů…

Frustrace z omezení, která byla v posledních měsících uvalena z nejvyšších kruhů, ukazuje, že někteří lidé jsou v opozici, žijí v jakési „provokativní nedbalosti“. „Excentrické já“, které frankfurtský psychoanalytik Martin Altmeyer považuje za dobově typické nastavení osobnosti, se proto cítí zákazem kontaktů, maškarními povinnostmi a sociálním odloučením omezeno ve své touze po viditelnosti a sebeprezentaci, což ve skutečnosti znamená, že se vzbouří proti hořkým příkazům rozumu…

Většina z lidí se stále snaží zkrotit afekt pobouření vzbuzený tímto obtěžováním a psychicky se s tím nějak vypořádat. Uvědomujeme si, že to břemeno musíme přijmout pro dobro nás všech a na nějakou dobu.

Někteří lidé mají pocit, že pandemie sama o sobě a opatření v boji proti ní jsou v určitém smyslu zátěží pro psychiku a do určité míry i pro duševní zdraví. Reagují pak stažením do lhostejnosti, relativizace, bagatelizování nebo v nejhorším případě popírají nebezpečí. Nebudou otevřeně protestovat proti navrhovaným opatřením, ale nebudou je brát vážně, nebudou jim rozumět v jejich složitosti a rozporech.

Proto nejsou motivováni k zapojení se a k aktivitě ohledně koronaviru. Vyvine se u nich „pandemická únava.“ Jejími příznaky jsou podrážděnost, vyčerpání a vzrůstající netrpělivost. Prezident Spojených států Donald Trump vyzdvihuje právě toto: lidé jsou „utahaní.“ „Lidé jsou unaveni posloucháním Fauciho a těch idiotů, co dělají chyby.“

Všechno se komplikuje i tím, že v době pandemie není možné jako jindy jen tak si být navzájem blízcí, držet se za ruce a společně se vyrovnat s obtížnou situací. Ve skutečnosti se všichni nacházíme v psychosociální situaci, která je charakterizována jedním psychologickým pravidlem. Pokud si zachováme odstup od toho druhého, jak to formuluje psychoanalytik Altmeyer, chováme se právě nejvíc sociálně.

Bohužel k tomu všemu ale neexistuje žádná alternativa. Nezáleží na tom, jak jsme z viru unaveni, prostě se tak musíme chovat.