Psycholog Daniel Štrobl, který se v armádě zabýval otázkami stresu a má zkušenosti se skutečným krizovým managementem, hovoří pro Forum 24 o tom, jak se vlekoucí covidová krize projevuje na duševním stavu lidí a jak ji ještě prohlubuje nekompetentní řízení této země.

Ještě v dubnu jste psal na svém blogu na Aktuálně.cz, že se nezdá, že by „razantně přibývalo pacientů a lidí, kteří mají akutní psychické potíže s probíhající krizí kolem onemocní covid-19“. Teď už máme březen 2021, jak to vypadá s těmi psychickými akutními potížemi dnes?

Teď už se to dá říci. Minimálně poslední zhruba tři týdny mám pocit, že lidé toto téma už opravdu velmi intenzivně řeší. Platilo a v podstatě stále platí, že lidí, kteří přicházejí do ordinace, protože by říkali „mě dohnal covid“, je relativně málo. Neříkám, že se neobjevují, ale je to sporadické. Přicházejí lidé, kteří mají jiné potíže, třeba neurotické, vztahové a podobně. Cocid však jejich potíže buď zhoršuje, anebo se objevuje jako samostatný stresor. Kdybych měl komentovat, co já vidím jako málem covidový syndrom, tak nejčastějším důsledkem je letargie. Nenapadá mě vlastně jiné slovo. S kolegy jsme toto řešili a shodli se, že to společně vidíme jako typický obraz potíží. Dotyčný člověk upadá do jakési bezmoci, prožitku toho, že nic nemá smysl, že je vlastně všechno jedno, že není na co se těšit, nemá smysl chodit ven, pracovat na zahrádce, nemá smysl pracovat vůbec, nemá smysl dodržovat nařízení, protože ta se pořád mění. Ten stav letargie je velmi podobný depresi, ale deprese jako taková to není. Může se však jednat o její jakýsi předstupeň.

Minulý týden jsem zachytil další vývoj, a to opravdu narůstající strach, zděšení nebo úzkost, ať už to nazveme jakkoliv, související s prozřením řady lidí, kdy si uvědomují, že opravdu nemáme vedení, které by nám mohlo jakkoliv pomoci. I v jiných dobách je běžné, že nadáváme na vládu, a asi jakákoli vláda si určitou kritiku vždy zaslouží. Teď ale lidé mají dojem, že jsme na lodi, která se někam se řítí. Kapitán je po lobotomii a kormidelník pod vlivem nějakých omamných látek a takhle jedeme dál. Lidem dochází, že jsou v tom vlastně uvěznění a nemůžou vystoupit ani to vedení pořádně vyměnit. Nemohou vlastně vůbec nic. Loni na jaře pomohlo lidem to, že se mohli aktivně zapojit do pomoci – šili roušky či dělali jinou dobrovolnou činnost, která jim ulevila od bezmoci. Na to však už nyní nemají síly. Došly jim a na místo toho jsou obětí příšerného chaosu a svědky doslova zhroucení managementu státu.

Jednotlivé země jsou na tom různě. Teď v Rakousku mírní ten poslední lockdown mimo jiné s odvoláním na to, že to tam lidé těžce psychicky nesou. Některé Čechy možná napadne, že ti Zápaďáci taky nic nevydrží. Nebo je to tak, že tam duševnímu stavu lidí věnují větší pozornost?

My jsme v jakési pasti. Řekl bych, že psychicky na tom nebudeme o moc jinak než Rakušáci či Němci. Rozdíl je v tom, že v těch okolních zemích ta opatření měla nějakou hlavu a patu, což se projevilo v tom, že zafungovala. Pokud lidé vidí, že opatření fungují a vedení země s nimi srozumitelně komunikuje, pak se jakákoli omezení snášejí lépe. Ty země už si mohou dneska dovolit jakýsi luxus a brát v úvahu i psychické důsledky. U nás v tuto chvíli, kdokoliv by převzal kormidlo, tak by stejně nemohl ty psychické důsledky zohlednit a musel by brát ohled na ty stovky mrtvých, kteří přibývají, a to je pochopitelně prvořadé. Docela závidím okolním zemím, že už jsou ve stavu, kdy mohou zohledňovat psychiku. My v té situaci pohříchu nejsme. Zároveň bych neřekl, že to je jakási zhýčkanost nás jako Zápaďáků, protože ten stav, v němž jsme, je opravdu nenormální. Kdybychom žili třeba v Ugandě a nemohli se svobodně pohybovat, také by to mělo následky. To není záležitost peněz, ekonomiky, ale svobody. Nikdo na světě nedokáže žít nesvobodně, aniž se to na něm psychicky podepíše.

Jak to vypadá se sebevražedností? Některé průzkumy říkaly, že to lidi více napadá, ale zatím to nedělali. Jak to je dnes?

Já nezaznamenávám, že by se mnou pacienti hovořili o sebevražedných úmyslech, které by vztahovali ke covidu. Také je však pravda, že nedělám krizovou intervenci. U lidí v akutní krizi, především z ekonomických důvodů – a to je doložený fakt – sebevražednost, její četnost, opravdu narůstá. Lze to dohledat na statistikách z dob ekonomických krizí. To se projevilo jak kdysi ve 30. letech, tak třeba i u nás po roce 2008. Tohle nejspíš ještě bohužel uvidíme a odhaduji, že už letos a v roce příštím. Tam to teprve vlastně doběhne a ti lidé si sáhnou na to, že nebudou moci splácet hypotéky, začnou jim zabavovat majetek, budou padat do exekucí, a to povede k sebevraždám. Nemůže to být jinak, vždycky tomu tak bylo. Já tento okruh pacientů tolik nemám, protože do klinické psychologie se tito lidé často nedostanou. Spíše ty šťastnější, kteří přežijí, potkají následně psychiatři. Nárůst sebevražd ale očekávám i jako důsledek celkové dekompenzace psychického stavu lidí, o kterém jsem již mluvil. Prostě nám docházejí baterky, které jsme ještě na jaře měli nabité. Čerpali jsme z velkého rezervoáru zásob duševního klidu a pohody. Byl tam tehdy jakýsi optimistický výhled dopředu, ale to už je dnes jinak.

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

Už jsme mluvili o úpadku autority státu, politiků. Máte dojem, že nastal určitý výpadek autority i vůči odborníkům? Objeví se dva v televizi, neshodnou se a lidé si řeknou: Vidíte! Oni také nic nevědí.

Tohle je téma, které snad bude předmětem samostatného výzkumu. Jak věda ovlivňuje vnímání lidí. Tady se odborníků musím zastat, je to spíš problém mnohem širší. Já nechci říkat, kdo je vinen. Problém je v tom, že lidé obecně, pokud neznají principy vědecké práce, netuší, co to je exaktní věda, která může dávat pevná stanoviska. Všichni fyzici na zeměkouli se shodnou, že existuje gravitační zákon, to je exaktní. Ale medicína není exaktní věda, epidemiologie není exaktní věda. Opírají se sice o exaktní zdroje, například matematiku, ale výstupy nejsou exaktní, a to je něco, co lidé bohužel nevědí.

Čili to, že se odborníci hádají, je naprosto přirozené a vůbec to nesvědčí o tom, že by byli hloupí. Spíše my jako populace a diváci nejsme obeznámeni s tím, co to je vědecká práce a co vůbec můžu od vědce očekávat. Když si vezmete, kolik vyšlo od loňského roku článků o covidu, budou to desítky tisíc a v tom se těžko vyzná i odborník, natož laik. Potom by samozřejmě úloha médií měla být to filtrovat a v nejlepším slova smyslu popularizovat, aby to bylo stravitelné, ale to snad s výjimkou Daniela Stacha z České televize nikdo v plošných médiích neumí, protože to nikdy nepotřeboval. Jsou to důsledky přemíry vědeckých informací, o kterých si lidé myslí, že by přece měly být jednoznačné a ony nejsou. Pak to má vliv na psychický stav a pocit, že už ničemu nevěřím, nic nemá smysl a všechno je jinak. A významným důsledkem tohoto přehlcení informacemi je také obliba konspiračních teorií, které jsou na rozdíl od těch seriózních faktů sice vylhané a nesmyslné, ale na druhou stranu srozumitelné a jednoznačné.

Každý člověk je jiný, ale měl byste přece jen nějakou obecnou radu pro lidi, kteří jsou teď hodně zavření doma a mají omezené sociální kontakty? Nějakou první pomoc aspoň pro období příštích týdnů?

Snad by se dal doporučit takový jednoduchý trik, ale záleží na každém… Bylo by dobré si nějak viditelně označit dobu, ve které momentálně jsme. Nazvěme ji třeba doba covidová. A pak udělejme něco, co nám viditelně připomene, že trvá, a současně to něco odstraňme, až tato doba pomine a my se vrátíme do normálu. Co bude tím viditelným symbolem je vcelku jedno. Třeba to, že si zasadím do květináče kytku, o které budu vědět, že až to všechno jednoho krásného dne skončí, tak ji přesadím na zahrádku nebo do květináče, nebo rozkopu. Někdo si může nechat růst vousy s tím, že je oholí, až půjde poprvé na pivo Jde o to mít něco, na co se dá podívat s tím, že až to skončí, tak to nějakým rituálem uzavřu.

Ten problém je totiž v tom, že my se na tuto dobu více či méně každý adaptujeme, a to je to, z čeho má každý psycholog jistou míru obav. Ta adaptace, která nám nyní pomáhá, je dlouhodobě kontraproduktivní. Je to úplně stejné, jako když se lidé po roce 1968 adaptovali na normalizaci. To je sice pochopitelné, protože tu dobu chtěli a museli nějak přežít, ale my na tu adaptaci doplácíme ještě dnes. Voják se adaptuje na válku tak, že mu to v dané chvíli zachrání život, ale on se má vrátit do země, odkud vyšel, do stavu míru a v něm pak nedokáže žít. Jinými slovy, nás bude čekat, a já doufám že co nejdříve, velmi náročná práce se adaptovat zpátky na normální život a veškeré mechanismy, které jsme si osvojili během covidu zahodit, protože už je nebudeme potřebovat. Právě k tomu má sloužit rituál, aby si lidé, kteří v tuto chvíli už nevědí, co by, alespoň vytvořili něco viditelného, co se spojí s covidem a o čem ví, že to nakonec oni sami nějak zruší. Cokoliv, co viditelně ukončí, a v tom okamžiku si budou moci říci: „Je to za námi.“