ROZHOVOR / Psycholog Daniel Štrobl v rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří o tom, nakolik ovlivňuje chování voličů jejich inteligence a nakolik emoce. Také zmiňuje mechanismy, jak si k sobě populistický vůdce připoutává takzvaný lid a jaké triky při tom používá. Uklidňující styl premiéra Petra Fialy (ODS) byl podle něj příjemný v opozici, ale není si jistý, jestli dnes voliči nečekají víc.

Nejdřív obecně, pokud se na to dá odpovědět, jaké procento populace je politicky příčetné, tedy má aspoň přibližné znalosti a inteligenci pro racionální rozhodování ve volbách?

Problém není v inteligenci. Dostatečně kognitivně zdatných bude odhadem 80 procent dospělé populace. Háček je v tom, že volby se více a více stávají emocionální záležitostí. Utilitární zájmy, narcismus, ztráta společenských cílů akcentují emoce jednoho každého voliče. Důležité jsou tedy pro voliče spíše než argumenty tzv. „emoční apely“. Tím se myslí zejména silná rétorika a schopnost vzbudit emoce. A to jakékoli. Současná doba totiž emoce do takové míry akcentuje, že důsledkem je spíše emoční vyprahlost.

Společenský diskurs je takový, že více a více hledíme na to, jak se cítíme, než na to, kolik toho víme. Chceme cítit silné takzvané pozitivní emoce, a proto informace, které přijímáme, ohýbáme tak, aby naše cítění neohrožovaly. A proto, pokud je nám například politik sympatický a líbí se nám, může být klidně opakovaně odsouzen za lhaní, ale s některými voliči to nehne, protože nechtějí cítit například zklamání a pocit selhání ze špatné volby. Současně mnozí lidé jsou už oním akcentem na to, jak se cítí a jak by se měli cítit, natolik okoralí, že je máloco překvapí, udiví, vyleká nebo rozveselí.

Dospěli jsme už do stádia, že potřebujeme zoufale nějakou zábavu?

Žijeme v době, kdy se nemalá část populace k smrti nudí a nedokáže si v současném světě najít své místo, v kterém by se mohla plně cítit, že tam patří. Toužíme po silných emocích. Skáčeme padákem, hádáme se do krve ve frontě v Lidlu, sledujeme jednu reality show za druhou, přičemž každá nová je ještě emotivnější než ta předchozí. Tento hlad po emocích pak v určité části populace vyvolá to, že politik, který v nás emoce vyvolá, se stane atraktivním a lidé mu dají svůj hlas. Kromě toho žijeme v době, která princip rovnostářství dovedla k dokonalosti tím, že kdokoli působí jako intelektuální elita v dané oblasti či oboru, je vnímán jako ten, kdo ohrožuje voličovo sebevědomí.

Proč vzbuzuje elita pocit ohrožení?

Vedle někoho takového si totiž volič připadá hloupě, což v určitém smyslu i platí, avšak právě tento pocit je pro mnohé jedince nepřijatelný. Nechtějí si připustit, že je někdo v něčem lepší než oni. Jejich sebevědomí je totiž do té míry narcistně zranitelné, že je pak pro ně atraktivní ten politik, jenž jim nabídne „identifikaci s osobním příběhem“ – politici, kteří dokážou vytvořit dojem, že „jsou jedním z nás“ nebo že prošli těžkým životním obdobím, bývají proto oblíbenější.

Je situace na naší politické scéně taková, že by se české demokratické strany mohly do podzimních voleb ještě dopracovat k nějakému uspokojivému výsledku? V podstatě to znamená, jestli se ty volby dají vyhrát?

Pokud čtu sociologické průzkumy správně, voličská základna Česka A a Česka B – využiju-li dělení Bohumila Pečinky – je více či méně konstantní. Problém je, že voliči Česka A letos váhají, zda jít k volbám. Současně chování vládních stran – čest výjimkám – je natolik pasivní, že budí dojem, zda opravdu o hlasy svých voličů stojí. Máslo na hlavě má především ODS a jmenovitě pan premiér. Jeho klidné, místy mentorující chování coby opozičního politika bylo velmi sympatické v kontrastu s hokynářským vystupováním tehdejší vlády. Dnes, po třech a půl letech vlády, je však tento přístup k voličům naprosto kontraproduktivní.

To je nejspíš ta klíčová otázka, v čem je vlastně problém, když opozice vedle ní působí dost děsně.

To, že vláda vedená Petrem Fialou nesplnila vše, co od ní voliči očekávali, není takový problém. Horší je na jedné straně naprostá absence komunikace a snaha svým voličům vysvětlit, proč jsou dnes některé věci jinak, než očekávali, na straně druhé pak i zcela minimální ochota jít za své ideje do boje a ukázat voličům, že se umí za své postoje poprat. Zjednodušeně řešeno, voliči – především koalice SPOLU – se mohou právem cítit jako nedůležití pro své politiky, kterým nestojí ani za to příslovečné slovo, a současně tyto politiky vnímat jako slabé pro vedení čehokoli.

Jakou roli hrají emoce, například hněv nebo naděje, při rozhodování voličů, a jak by měly politické strany tyto emoce využívat?

Emoce hrají klíčovou roli při rozhodování voličů, protože se lidé při volbě politiků vesměs nerozhodují čistě racionálně, ale na základě toho, jak se cítí. Existují dvě takzvané triviální emoce – hněv a strach. Jsou to patrně emoce evolučně nejstarší a jsou přímo spojeny se stresovou reakcí. Ta nás nutí do akce. Když se rozzlobíme, máme chuť bojovat, když se bojíme, chceme utéct, eventuelně se schovat za něco či někoho, kdo povede boj za nás.

Tak jako se děti schovají za máminu sukni, i voliči, kteří se bojí, očekávají do té míry rozhodného politika, který je před hrozbou ochrání. A tím vzniká jeden z nejstarších, ale také nejúčinnějších politických nástrojů typických zejména pro populisty, ale nejen pro ně. Tento nástroj, či vzorec, nazývám „vyděs a zachraň“. Politik buď vezme reálnou hrozbu (migraci, válku na Ukrajině), nebo vytvoří neexistující („vezmou vám důchody, vaše syny pošlou bojovat na Ukrajinu“). Tuto hrozbu zveličí, postaví do dramatických, mnohdy zcela zavádějících kulis a následně přijde s tím, že on občany před těmito hrozbami ochrání nějakým jednoduchým opatřením, které je srozumitelné i pro ty, kteří jsou ducha mdlého.

Využívá tedy onoho „jen ho nechte, ať se bojí“?

Ano, pracuje se především s tím, že hněv i strach jsou silné mobilizační síly, které je navíc snadné vytvořit. Dát druhým naději, získat jejich důvěru nebo jim dokonce udělat radost je mnohem složitější. Voliči, kteří cítí frustraci z aktuální situace (např. ekonomické problémy, korupce, migrace), jsou nejen ochotnější jednat a volit změnu, oni často cítí, že něco udělat musí, neboť jinak skončí strašlivě.

Existují specifické typy osobností, které jsou náchylnější k ovlivnění politickou propagandou? Pokud ano, jaké to jsou?

Ano, některé typy osobností jsou náchylnější k ovlivnění politickou propagandou. Psychologie voličského chování ukazuje, že lidé se liší v tom, jak zpracovávají informace a jak reagují na emočně nabité sdělení. Velmi ovlivnitelné jsou například autoritářské osobnosti. Tito lidé mají silnou potřebu řádu, disciplíny a jasné hierarchie. Často se řídí autoritami a mají tendenci odmítat odlišné názory. Jsou náchylní k propagandě, která zdůrazňuje sílu, pořádek a boj proti „vnějším hrozbám“. Jsou to v jádru slaboši a lidé zbabělí. Do takzvaných silných vůdců si promítají svá grandiózní Self, identifikují se s nimi a tím se jim daří skrývat a popírat své maličké, vyděšené Já.

Takže to připomíná zacházení s malým dítětem?

Dalo by se říci, že ovlivnitelní jsou též lidé s vysokou mírou konformity. Jsou osobnostně nezralí, a proto touží po někom, kdo zaujme místo rodičovské autority, která jim bude říkat, co a jak mají dělat, a odměnou za to se o ně postará. Tito jedinci chtějí zapadnout do své sociální skupiny a vyhnout se konfliktu. Jsou též náchylní k úzkosti. Snadno přejímají názory svého okolí nebo médií, kterým důvěřují. Snadno se nechají ovlivnit propagandou, která apeluje na skupinovou loajalitu („všichni slušní lidé volí…“). Mají stádní chování a svou identitu staví na tom, že jsou takzvaně normální. Jinakost a rozmanitost vnímají jako divnost, abnormalitu a nenormálnost.

Tito jedinci jsou zpravidla takzvaně emočně reaktivní. Mají silné emoční reakce na jakékoli, byť i jen zdánlivé ohrožení či možnost změn. Zažívají pak silnou úzkost, strach, hněv, případně naději. Snadno se vylekají, rozzlobí nebo naopak nadchnou, přičemž tyto emoce jsou nestálé a proměnlivé. Potřebují je opakovaně sytit, a tak tráví čas na sociálních sítích. Zde jsou náchylní k emočně laděné propagandě.

Pochopitelně nesmíme zapomenout na lidi s nižší analytickou schopností. Lidově řečeno, lidi pomalejší, neschopné zpracovávat informace a vyvozovat z nich správné závěry. Ti se obvykle nechají ovlivnit jednoduchými slogany a manipulativní rétorikou. Jsou méně skeptičtí k dezinformacím a nesplnitelným slibům.

Takže všichni pak mají sklon volit populistické politiky, kterými se to v demokratických zemích jen hemží…

Ano. Zde je však zásadní problém. Populista musí z podstaty věci dělat a říkat to, co chce takzvaný lid. Tím pádem populista není lídr. Dovolím si takovou malou metaforu. Populistický politik je jako vozka, který sice práská nad hlavou bičem, ale sám neví, kterým směrem má jet. Na to se ptá vyděšených lidí na voze, kteří na něj křičí jednou hot a podruhé čehý a populista se jim snaží vyhovět. Pasažéři však dříve či později začnou cítit, že se více a více bojí, protože vůz vlastně nikdo neřídí, nikdo je nevede.  Ale chytrý vozka-populista dovedně pasažérům vysvětlí, že za jejich strach může někdo jiný, ten, koho by se měli obávat a na kterého by se měli zlobit. Nu a on se v duchu hesla „vyděs a zachraň“ udrží navzdory svým omylům na kozlíku. Vůz nikým neřízen tedy pokračuje dál.

Populismus jakožto důsledek narcistní společnosti, kde se každý cítí být středem vesmíru a jehož city a pocity musí být zohledněny a své blaho považuje za nárok, kterému musí jít všichni ostatní z cesty, považuji za největší hrozbu pro demokracii. Zásadně negativní roli v tomto procesu hrají sociální sítě, které nikdy nikoho nespojily. Naopak, od svého vzniku tím, že podporují narcismus jednoho každého uživatele, společnost rozdělují.

Jak moc ovlivňuje opakování témat a sloganů vnímání voličů? Dostane se to lidem pod kůži, do nevědomí, nebo hrozí, že volič nakonec znudí a bude otrávený?

Opakování témat a sloganů je jedním z nejmocnějších nástrojů politické komunikace, ale jeho účinnost závisí na několika faktorech. Především je znám „efekt vystavení“ (Mere exposure effect). Ten byl objeven a popsán již v roce 1968 Robertem Zajoncem, který zjistil a následně experimentálně prokázal, že čím častěji lidé vidí nebo slyší určité podněty, tím pozitivněji je vnímají, i když si to neuvědomují. Pokud je navíc slogan jednoduchý, zapamatovatelný a souzní s emocemi voličů, postupně se jim „dostane pod kůži“ a může ovlivnit jejich rozhodování. Navíc opakováním sloganů dochází k jejich kotvení v paměti. To je důvod, proč si i po letech pamatujeme hesla jako „Yes, we can“.

Opakovaná sdělení mohou ovlivnit i vnímání reality. Pokud politická strana neustále tvrdí, že „ekonomika je v troskách“, někteří lidé tomu začnou věřit, i když reálné ukazatele říkají něco jiného. Takto často vznikají i hospodářské krize, kdy lidé v obavě z jejich příchodu změní své ekonomické chování a tím krizi skutečně způsobí.

Někdy je ta palba založená na apokalyptických obrazech a strašení ale tak silná, že na to řada lidí zareaguje humorem, nebo už se stanou imunní.

Jistě, nic se nesmí přehánět. Pokud se například opakování zakládá na nepravdivých nebo přehnaných tvrzeních, může se to obrátit proti autorovi. Tak se stalo, že Andrej Babiš natolik přestřelil svou „mírovou“ rétoriku při prezidenské volbě, že se od něj odvrátili i jeho vlastní voliči.

Ideální tedy je mít slogan, který je myšlenkově zcela prázdný, tedy nevyvratitelný, a ten opakovat do zblbnutí. Viz výše zmíněné „Yes, we can“ nebo „Make America Great Again“, případně „Ano, bude líp“.

Mohou politické kampaně měnit postoje lidí dlouhodobě?

Netuším a ani nevím, že by existoval nějaký výzkum, jenž by dokázal prokázat korelaci mezi kampaněmi a postoji voličů. Postoje voličům se samozřejmě v čase mění, ale do jaké míry za to mohou kampaně, je těžké říci, neboť si neumím představit, jak oddělit ostatní možné vlivy.

Existuje nějaký univerzální psychologický trik, který by politické strany měly využít, aby oslovily širší publikum?

Mít ve svých stranách lidi empatické, kteří dokáží vnímat, jak se říká, tep doby, a umí se k voličům přiblížit tak, aby působili jako jedni z nich a současně jako opravdové autority, kterým volič může věřit. Takovými byli například Ronald Reagan nebo u nás Karel Schwarzenberg či prezident Petr Pavel.