Ludmila Čírtková FOTO: Archiv Ludmily Čírtkové / se souhlasem
FOTO: Archiv Ludmily Čírtkové / se souhlasem
ROZHOVOR / „Domácí násilí je psychologická past. Vztah začíná obvykle romanticky. Tyrani v době dvoření bývají šarmantní, galantní, prostě princové,“ popisuje forenzní psycholožka a soudní znalkyně Ludmila Čírtková, jak může na začátku vztah s násilníkem vypadat. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví o tom, proč se vůbec lidé násilí ve vztahu dopouštějí nebo proč je vztahové i sexuální násilí ve společnosti bagatelizované.
Jak rozšířený problém je v Česku vztahové násilí a narůstá počet případů? Podle zpráv v médiích se může zdát, že případů přibývá, stejně tak podle průzkumů se například každý pátý člověk stal obětí domácího násilí…
Rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by výskyt domácího násilí klesal. Přibývají případy, kdy konec vztahu neznamená konec násilí. Do vztahového násilí patří také stalking a vůbec separační násilí, které se odehrává v rámci rozvodu anebo po něm mezi bývalými partnery. Registrujeme také rodiny, ve kterých domácí násilí přeskakuje do další generace. Mluvíme o transgeneračním přenosu. Ten ukazuje, jak se propisuje násilí mezi rodiči do života jejich dětí v dospělosti. Poradny pro oběti domácího násilí mají hodně klientek a objevují se i muži jako klienti.
Jak může vztahové násilí vypadat?
Mluvíme o násilí, které se odehrává v blízkých vztazích. Mezi intimními partnery, manželi, rodiči a dětmi anebo v rodině na seniorech. Tedy ve vztazích, kde normálně očekáváme podporu, bezpečí a lásku. Ubližuje klíčový životní člověk. Oběť je vlastně po psychické stránce bezdomovcem. Bydlí, ale nemá domov. Okolí o tom nemusí dlouho vědět. Zvláště když se tyran navenek stylizuje do role úžasného partnera. Oběť má pocit, že je na houpačce. Nemůže ovlivnit, kdy se atmosféra doma zhoupne. Tyran ji ponižuje kvůli maličkostem, třeba že vypraná košile není ještě suchá. Nebo trestá oběť za to, že neumí přesně odpovědět, kdy malé dítě přestane brečet. A k tomu oběť pořád slyší, že ona je ta špatná, že ho málo miluje, a tudíž vše je její vina. A jak vypadá násilí? V konkrétním případě nalil manžel louh do vany, aby si žena popálila chodidla. Šlo mu o to, aby nemohla chodit ven z bytu. To ženu pohnulo, aby hledala pomoc.
Existují nějaké varovné znaky už na začátku?
Domácí násilí je psychologická past. Vztah začíná obvykle romanticky. Tyrani v době dvoření bývají šarmantní, galantní, prostě princové. Vyvolají v budoucí oběti silnou přitažlivost, lásku. Tomu říkáme emoční rezonance. Po sestěhování se tyran pozvolna mění, ukazuje svou druhou tvář. Jenže oběť vidí pořád ideálního partnera z doby namlouvání. Odcházení nebo ukončování vztahu trvá dlouho. Varovné signály jsou slabé a na začátku je nevnímáme. Může jít o manipulativní projevy partnera jako překrucování faktů, suverénní lži, dramatizace maličkostí a přeznačkování viny. Varovat by nás měl nápadný tlak partnera na zrychlené tempo vztahu, na rychlé sestěhování, svatbu. Za tím se může totiž skrývat nikoli láska, ale potřeba dostat partnerku rychle pod svou kontrolu. Sex bez souhlasu a vůbec emocionální ubližování jsou varovné signály s vykřičníkem. Jenže manipulátor je dovede obalit svými řečmi tak, že své pocity potlačíme, nevěříme sami sobě.
Dá se říct, v jaké věkové skupině nebo sociální vrstvě se vyskytuje častěji? Nebo se může objevit kdekoliv?
Domácí násilí není přednostně spojeno s určitou věkovou či sociální skupinou. Do pasti domácího násilí může spadnout skutečně kdokoli. Také mýtus, že postihne spíše málo sebevědomé, málo akční a závislé jedince, je nesmysl. Stačí se podívat na úspěšné známé osobnosti, které veřejně mluví o tom, že zažily a překonaly domácí násilí. Z celebrit zmíním třeba Tinu Turner.
Proč se vůbec lidé dopouštějí násilí ve vztahu? Je nějaký typ lidí, kteří jsou k tomu náchylnější?
Původci domácího násilí představují rozmanitou skupinu. U lehčích podob násilí hrají roli stresy, frustrace a nezvládnuté emoce. Násilí se typicky váže na konflikty, mezi kterými jsou delší fáze klidu, třeba i hezká dovolená. V takovém vztahu není přítomné extrémní kontrolování a ponižování partnerky. U těžkých případů je ve hře povaha či typ tyrana. Tyran má pocit, že mu partnerka patří, a to ve všem, a že ho má poslouchat. Co si bude oblékat, zda se může líčit, co může říkat, s kým se bude stýkat, zda a kde může pracovat. Partnerku silně a ve všem kontroluje. Násilí je systematické a ve vztahu běží permanentní nátlaková kontrola.
V připomínkách k chystanému zákonu o domácím násilí se objevily námitky, že by mělo být definované jako dlouhodobé a opakované. Co si o tom myslíte?
První definice z minulého století vnímala domácí násilí skutečně jako týrání, tedy dlouhodobý a opakovaný mix různých forem násilí. Takové násilí patří do rukou trestní justice. Pak ukázaly výzkumy, že domácí násilí má různé mezistupně a může mít různou dynamiku a podoby. Takže jsme v situaci, jak vydefinovat domácí násilí široce, obecně i mimo trestní právo. Osobně zastávám názor, že opakování i přetrvávání v čase představují klíčové znaky. Vedou k závažným dopadům na psychiku oběti.
Může návrh redefinice znásilnění pomoci i s násilím ve vztazích?
Rozhodně. Nastavuje ve společnosti nově normy pro to, co v sexuálním chování považujeme za akceptovatelné, a co nikoliv. I před soudem bude platit, že NE je NE. A „ne“ lze překonat jen budováním vztahu, nikoli zneužitím moci či převahy.
Proč je vztahové a sexuální násilí ve společnosti stále bagatelizované?
Stále je v nás archetypální představa. Obrazně řečeno bojíme se cizího velkého muže v černé masce, zvrhlíka, který nás přepadne v noci na ulici. Tomu se říká mýtus pravého znásilnění. Realita je jiná. Nejvíce nebezpečí číhá v blízkosti, doma a v dalších vztazích. Tedy tam, kde to nečekáme. Například od maséra, ke kterému chodíme delší dobu. Koneckonců medializované případy sexualizovaného násilí v současné době mluví jasnou řečí. Ale těch důvodů k bagatelizaci je více. Pořád přežívají různé mýty. Třeba je malé povědomí o tom, že sexualizované násilí ve vztazích vlastně psychicky otřese obětí natolik, že se nevzmůže na odpor, zamrzne. Násilník později tvrdí, že sex byl dobrovolný.
Domácí násilí není přednostně spojeno s určitou věkovou či sociální skupinou. Do pasti domácího násilí může spadnout skutečně kdokoli.
Co se s tím dá udělat?
V první řadě jde o osvětu. Násilí do vztahu a do rodiny nepatří, natož pak opakované násilí. Pro oběť je důležité pochopit, že násilí v blízkých vztazích není normální. A že to není její vina. Nejdůležitější je věřit svým pocitům a včas hledat pomoc, svěřit se. Lze vyhledat poradny např. Bílého kruhu bezpečí, intervenční centra, centrum Port organizace PROFEM. Informace o místech pomoci je samozřejmě možné najít i na internetu.
Jen malé množství případů znásilnění je nahlášeno – kolem pěti procent. Co se dá udělat s tím?
Téma vztahového a sexualizovaného násilí je dnes hodně medializováno. To přispívá k tomu, že některé oběti se odhodlají promluvit. Nicméně pořád existují bariéry oznamování, tedy důvody, proč oběti mlčí. Obávají se, že když promluví, tak to schytají, tedy že zažijí tzv. sekundární viktimizaci. Že budou před soudem zpochybňovány, očerňovány, že si vše vymyslely, aby poškodily údajného pachatele. Diskreditace oběti je často ze strany obžalovaného účelová, má totiž umenšit jeho vinu a posunout jeho skutek do laskavějšího světla. Některé oběti nevyhledají včas ani odbornou pomoc, prostě na to nemají v době po činu síly.
A co se s tím dá dělat? Oběti znásilnění jsou zvláště zranitelné oběti. Pomohlo by důslednější využívání zákona o obětech trestných činů v praxi. A také patřičné proškolování profesionálů v nových poznatcích z viktimologie, aby přistupovali k obětem citlivě a hlavně bez předsudků.
