ROZHOVOR / „Dříve mí studenti pátrali po informacích, dělali tematické rešerše. Dnes si kliknou na databázi a vypadne jim tři sta zdrojů. Ale není to výhoda. Často mají pocit zahlcení, nemožnosti se v tom množství orientovat, hledají cesty, jak odlišit „zrno od plev“. Působí to spíše depresivně, než že by měli radost, kolik mají zdrojů,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 profesorka Lenka Šulová, vývojová psycholožka. Popisuje, jaký dopad mají sociální sítě na děti a mládež.

Projevila se u dětí narozených po roce 1995–2000 (plná dostupnost internetu v dětství a dospívání) nějaká změna v myšlení a procesech učení?

Je to velká změna, která tím okamžikem do života dětí vstoupila – především v oblasti kognitivních struktur, to jest paměti, pozornosti či způsobu učení a osvojování si nových poznatků. Ale zatím jsem nezaznamenala žádný metodologicky korektní výzkum, který by byl schopný srovnávat projevy této generace s předinternetovou generací. Zatím jsou k dispozici spíše jen pocity, spekulace a výpovědi terapeutů či dalších odborníků, kteří s dětmi pracují v praxi. I kdyby ten úkol nyní někdo řešil metodologicky správně a retrospektivně, tak je velmi obtížné v souboru změn ve společnosti, které proběhly, rozlišit, jak působil konkrétně internet a co byly další ovlivňující faktory. Takový výzkum je velmi obtížně uchopitelný.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Babiš dělá Orbánovi užitečného idiota

V novém čísle Týdeníku FORUM pod titulkem Nepřátelské převzetí konzervatismu připomínáme, že Andrej Babiš se účastí na budapešťské konferenci, tvářící se…

Po počátečním nadšení z technologického pokroku se teprve s nějakým odstupem začala vnímat a zkoumat rizika, která internet přinesl. Já za taková rizika pokládám příkladně přemíru podnětů, negativní vliv na zrak, na pozornost nebo tloustnutí populace. Podněty tedy zatím přináší spíše praxe, která mapuje vyskytující se problémy, než oblast vědy. Obecně se nyní ve společnosti projevuje přemíra podnětů působících na kognitivní struktury dítěte. Možnosti nových technologií přinášejí informací mnohonásobně víc než kdy v minulosti. To se netýká jen dětí. Dříve mí studenti pátrali po informacích, dělali tematické rešerše. Dnes si kliknou na databázi a vypadne jim tři sta zdrojů. Ale není to výhoda. Spíše mají pocit zahlcení, nemožnosti se v tom množství orientovat, hledají cesty, jak odlišit „zrno od plev“. Působí to spíše depresivně, než že by měli radost, kolik mají zdrojů. A princip informační přehlcenosti se projevuje u všech generací. Nemusím vynaložit žádné úsilí, abych něco zjistil, vyhledal a s někým si o tom promluvil.

Lidé přestali potřebovat zvídavost…

Jednak zvídavost, a pak také vlastní aktivitu. Školy by se dnes především měly zaměřit na to, aby děti neztratily aktivitu, zvídavost, aby kladly otázky sobě i jiným. To je klíčový předpoklad vývoje organismu a následně společnosti, to je významné pro pochopení kontinuity jevů. S tím souvisí některé změny ve společnosti, příkladně výskyt depresí u dospělých nebo ztráta smysluplnosti života u dospívajících.

Dále čtěte

Vyprazdňujeme sklady! Kupte si skvělé čtení se slevou

Abychom vám letos na e-shopu FORUM mohli nabídnout zajímavé novinky, potřebujeme na ně udělat místo. A tak přinášíme slevu…

„Pařeni“ – náruživí hráči počítačových her – používají pleny, aby nemuseli vstávat od hry na WC, a v Japonsku se jich již několik uhrálo k smrti. Jak se projeví na psychice, chování a životní úspěšnosti, když do náruživého hraní her „spadne“ třeba dvanáctileté dítě a hraje ještě ve 20 letech stejně vášnivě?

Hra je velmi důležitý fenomén živých organismů, potřebujeme hru. Hra s neživými médii je ale trochu jiná. Nemáme u toho partnera, máme u toho pohyblivé obrázky, množství pohybů a lákadel, bodový systém… Je normálním projevem organismu, že si rád hraje, soutěží a vítězí. Špatné na počítačových hrách je, že jsou užívány nepřiměřeně a v určitých vývojových etapách jednostranně. Rizikem je také to, že je děti dostávají do života příliš brzy. Protože čím je dítě menší, když se seznámí s počítačovými hrami, tím zásadnější vliv to má na rozvoj jeho kognitivních struktur, na inteligenci obecně. Rozvíjejí se mu jen její určité složky. A čím je mladší, tím jsou orgány centrální nervové soustavy plastičtější a tím je ten dopad zásadnější. Připravuje se tím o další možnosti interakce s prostředím. Některé děti nechtějí ani jíst, opomíjejí základní potřeby, mají spánkový deficit, protože dlouho do noci hrají. Lze říci, že se tím připraví o mnohem větší pluralitu interakcí s prostředím, a můžeme možná mluvit o zbytečném zúžení možností našeho mozku.

Takže lehce zblbnou?

Nemůžeme říct „lehce zblbnou“. Ale postupně si zavírají vrátka k dalším možnostem, které jim prostředí přináší. Izolují se, jsou obézní, konzumují jen určitý druh stravy, který mohou pít. Záleží na tom, v jakém věku začnou a jakou mají inteligenci. Jedinec s průměrnou či podprůměrnou inteligencí nebo s komplikovanou rodinnou anamnézou se díky herním dovednostem může dostat na vyšší úroveň, než by mu poskytlo jeho rodinné prostředí. Pro někoho to může být podnětné – když jej v pravý čas někdo ze začarovaného kruhu her vyvede, může z něj být třeba kreativní tvůrce her. Může mít úspěch v oblastech, které s hrami souvisejí. Ale každopádně počítačové hry přinášejí značnou determinaci v možnostech, které člověk má. Společnost by měla věnovat mnohem větší pozornost obsahu digitálních médií, se kterými děti a dospívající pracují. Rizika internetu by bylo možné lehce změnit ve výhody, pokud by se tak stalo.

Dále čtěte

Otrávili chléb! Proruské dezinformace nabývají podoby středověkých pověr

KOMENTÁŘ / Žádný pravověrný křesťan ve čtrnáctém století – když přišel mor – nepochyboval, že spoluobčané umírají proto, že „Židi“…

Když si představíme kognitivní funkce jako kruh, tak jemu roste z toho kruhu jeden směr, a jiné se nerozvíjejí?

Přesně tak. Jean Piaget popsal dva klíčové procesy – akomodaci a asimilaci. Akomodace – moje kognitivní struktury se vyvíjejí tím, že se musím uzpůsobovat podnětům z prostředí. Asimilace je, že to nové zařazuji do svých již existujících mentálních struktur. A lépe se rozvíjejí jedinci se široce koncipovanými mentálními strukturami. Jedinci, kteří mají co nejširší životní zkušenosti. To je nám vrozené – ale kdo ty struktury nerozvíjí harmonicky, tak mu některé z nich zakrní nebo se mu nerozvinou.

Změnila se nějak psychika, procesy myšlení, chování a patologie dětí a dospívajících po příchodu sociálních sítí (cca 2010)?

V roce 2017 jsme zde měli mezinárodní konferenci „Kvalita života dnešního dítěte“. Celá jedna sekce se věnovala interakci dítěte a dospívajícího s neživými médii. Jednoznačně se prokázalo, že řada zemí v takzvaně tranzitorním období – přechodu od knížek k digitálním médiím – je mnohem dál než my. Především realizují řadu preventivních kroků. Digitální média mají i velký pozitivní potenciál, například ve vzdělávání, v individuálním vzdělávání. Musí to ale být koncepční přístup v harmonii škola ⁠– rodina ⁠– dítě. V řadě zemí spoléhají především na školy – protože rodiče mnoha dětí v této oblasti nemohou být pro své dítě někým, kdo je vede, sami nejsou na takové úrovni porozumění, jako jsou jejich děti.

Přibližně od roku 2010 se děti v této oblasti nemohou spoléhat na své přirozené autority – rodiče a prarodiče – ptát se jich. Rozvoj byl tedy živelný, spíše ve vrstevnických skupinách. Dokud nedorostou rodičovské generace, které tyto dovednosti budou mít, společnost bude procházet tranzitorním obdobím. V ČR na toto téma neprobíhá dle mého soudu dosud patřičná celospolečenská diskuse. Radujeme se, že máme ve školách technologie. Ale nezamýšlíme se nad jejich dopady na psychiku uživatelů, na rodinné vztahy. Jak tato situace ovlivňuje přirozené mezigenerační poselství. Ani digitalizovanou komunikaci jako společnost moc nezvládáme – setkávám se příkladně se situacemi „rozešel se se mnou přes SMS“ nebo si z místnosti do místnosti posílají členové rodiny e-maily. U svátečního oběda zvoní mobily a my je zvedáme a dáváme přednost volajícím. Neumíme se ještě k technologiím adekvátně chovat.

Největší negativum v této oblasti vidím u předškoláků ve věku 3–6 let. V tomto senzitivním období si děti vymýšlejí, konfabulují, jsou kreativní a nemají hranice mezi realitou a tím, co je virtuální. Před existencí neživých médií je jejich dospělé autority postupně dovedly k rozlišování toho, co je „jenom jako“ a co je „doopravdy“. A to je dnes problém. Virtualita v jejich mobilech je na ně tak dokonale cílená, že se tomuto rozlišování včas nenaučí. Má to dopady v chápání etických principů, v chápání identity, v odolnosti dětí, v jejich odvaze, v chápání dobra a zla. Druhá věková kategorie, na kterou vliv digitálních médií skutečně dopadá, jsou dospívající. Potřebují si odpovědět na otázky, kdo jsem, jak mě vnímají moji vrstevníci. Jsem krasavec, jsem oblíbený? Potřebují to ověřovat v reálném kontaktu především s vrstevníky, ale také v procesu vymezování se vůči autoritám a institucím. To jim dokázala vrstevnická skupina, autority v institucích a rodiče dodat. Dnes žijí na sítích, mají pocit, že mají hodně kamarádů, ale žijí v nereálném světě. Vytvářejí si falešnou identitu. Občas dochází k extrémním projevům agrese vůči učitelům či spolužákům (za užití střelných zbraní) ze zcela banálních důvodů.

Jaké má dopady na psychiku dětí a dospívajících, že se dnes značná část sociálních kontaktů a komunikace realizuje přes počítačovou síť, no-face-to-face?

Čím mladší dítě, tím víc potřebuje reálnou interakci. Roční dítě, kdyby nebylo v dotykové komunikaci s mámou a nemělo s ní oční kontakt, kdyby mu s každým úkonem někdo nepomáhal a později pak při procesu autonomie nemělo zpětnou vazbu to je dobré – to je špatné, by se nevyvíjelo dobře. Ono potřebuje bezprostřední zkušenost následující po jeho činu. Například když řekne ve vrstevnické skupině něco zlého, aby s ním proto ostatní nemluvili – učí se tím interakci. Potřebuje mít přímou reakci na momentální chování – a to mu žádné sociální sítě neumožní. Ani umělá inteligence, která mu bude „na míru“ ukazovat krátká videa, mu zpětnou vazbu nedá.

My potřebujeme, aby se dítě rozvíjelo, aby rozvíjelo svoje potencionality. Na sítích musí nutně možnosti rozvoje stagnovat. Nejvíce je ohrožen socio-emocionální rozvoj. Příkladně není výjimkou vidět maminky na rodičovské dovolené, kdy se formuje základní komunikace člověka, že se matka i dítě věnují komunikaci s neživými médii. Děti se už ve dvou letech vrhají na elektroniku, protože podobné chování vidí všude okolo (observační učení). Ohroženy jsou ale také všechny kognitivní struktury, protože dítě si vše ke svému rozvoji musí ověřovat v reálném životě, v reálné komunikaci a aktivitě. Když se chování omezí na klikání jedním prstem, je to velká redukce možností, navíc doprovázená somatickými změnami (obezita, menší fyzická zdatnost, odolnost vůči stresu…). Dalším nebezpečím je komunikace na sociálních sítích, kde nejsou bezprostředně vidět dopady. Jestliže se někdo agresivně projevuje na sociální síti, ani nevidí, jestli druhého nerozbrečel, jak ho sdělení šokovalo, nevidí případný odsudek ostatních – takže najednou nám do sociální komunikace vstoupilo něco úplně nového. S nadšením jsme to přijali, ale kromě nových možností to přineslo i značná rizika.  Tohle přechodové období bude dle mého soudu trvat několik desetiletí, než se s novými technologiemi populace naučí zacházet, aby to nebylo sebedestruktivní. A nejsou ohroženy jen děti, ale celá populace. Měli bychom vzpomenout na Řeky a Římany a vzkřísit kalokagathii – harmonii ducha a těla.

Adiktologové říkají, že princip sítě TikTok – proud videí o délce deseti až třiceti vteřin, obvykle zachycujících nějakou „legraci“, která divák získává zcela pasivně, do jeho kanálu příspěvků mu je vybírá umělá inteligence – vytváří závislost podobně jako hrací automaty. Tam se zase točí kola s obrázky a dopamin hráč získá, když padne alespoň jedna třešnička (podobně jako pobaví uživatele TikToku jen každé páté či desáté video). Jak užívání této sítě ovlivní jejich psychiku, kognitivní funkce a prognózu životní úspěšnosti?

Čím je dítě mladší, tím negativnější dopad to může mít. Bohužel i třeba dvouleté dítě má rádo pohyblivé obrázky. Upoutá to pozornost už od útlého věku. Pro starší děti je nebezpečí, že TikTok za chvíli uživateli „na míru“ prezentuje věci, videa, které uživatel chce vidět. Napodmiňuje si uživatele jako Pavlov své psy. Ale to nejdůležitější, proč by to děti neměly sledovat, je, že ten stream nemá žádný smysl. Vůbec žádný smysl pro jejich fyzický a psychický vývoj. Pokud dítě dostane do ruky podobný instrument, povede to především k jeho únavě, k předčasnému opotřebení organismu. Rodič by měl vystupovat při sledování TikToku určitě jako regulátor.

Prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc., se ve své práci zaměřuje na psychický vývoj člověka ve společnosti a především na partnerské a rodinné vztahy. Působila na několika univerzitách v ČR i zahraničí. Byla řešitelkou mezinárodních výzkumných úkolů zaměřených na raný vývoj dítěte, specifika mateřské a otcovské role či na význam rodinného prostředí ve vztahu k působení instituce na dítě. Zajímá se o řečový vývoj dítěte, specifika otcovské a mateřské mluvy. Dlouhodobě pracovala jako psycholožka dětí v pěstounské péči a vytvořila metodiku pro učitele, jak posilovat právní vědomí dítěte. Má vlastní poradenskou praxi a je autorkou a spoluautorkou řady psychologických publikací. https://lenkasulova.com/