HISTORIE / V pomořanském lazaretu leží mladý muž, obvazy na tváři mu zakrývají poleptaný obličej, přišel dočasně o svůj zrak. Zdravotní útrapy jsou ale ničím v porovnání s tím, co devětadvacetiletý Adolf Hitler zažívá ve svém nitru. Německé císařství kapitulovalo, ta potupa! A kdo za ni může? „Židé a komunisté v berlínské vládě,“ odpovídá si. Ale on to tak nenechá. Té noci si přísahá, že vstoupí do politiky a s těmi zrádci německého národa jednou provždy skoncuje. 

Chaos, hlad, násilí v ulicích. Poražené Německo zůstalo po první světové válce na kolenou. Vítězné státy Dohody mu za doposud nejničivější válku v dějinách vystavily dlouhý účet. Mírová smlouva z Versailles poražené zemi ukousla kus z jejího území, okleštila armádu na sto tisíc mužů, převzala průmysl a nařídila kruté reparace – Německo mělo postupně zaplatit astronomickou sumu ve výši 132 miliard zlatých marek, což tehdy odpovídalo zhruba 33 miliardám amerických dolarů.

Země se ocitla ve slepé uličce. Zmítala jí drsná ekonomická krize, hyperinflace vyháněla ceny chleba i k miliardě marek za bochník. V rozjitřené a vystrašené společnosti se stále hlasitěji ozývala libozvučná hesla radikálů všech ražení.

Špicl ve službách armády

Adolf Hitler po válce pracoval jako placený policejní informátor. Jednoho dne roku 1919 mu přistál na stole úkol, aby se podíval na jednu z radikálních skupin. Nesla název Německá dělnická strana (DAP) a sdružovala ne více než pár desítek frustrovaných mužů, kteří se po večerech scházeli v mnichovských pivnicích. Policii vadilo zejména slovo „dělnická“ v jejím názvu – po několika komunistických převratech v zemi se obávala, aby se příliš neradikalizovala směrem doleva.

S překvapením Hitler zjistil, že to, co si členové této strany nad svými půllitry vyprávějí, si myslí i on sám – za neštěstí země můžou Židé, komunisté a je nezbytné obnovit čest velkého Německa, třeba i revolucí. „Co tito lidé chtěli, jsem znal i já: byla to touha po novém hnutí, které by bylo něčím víc než stranou v dosavadním slova smyslu,“ vzpomínal později. Místo aby na ně donášel, raději se k nim připojil.

Nekorunovaný král projevů

Byl přesvědčivý, pracovitý, umíněný. S vůdcem strany Dietrichem Eckartem se rychle spřátelil, stal se jeho pravou rukou a už o dva roky později se sám Hitler postavil do čela strany, přejmenované na Národně-socialistickou německou dělnickou stranu  (NSDAP). Sepsal její program, navrhl pro ni znak i jasný grafický symbol – červenou vlajku s černou svastikou, starým náboženským symbolem, který měl v té době ztělesňovat nadřazenost árijské rasy.

Hitler se stal nekorunovaným králem projevů v bavorských pivnicích, kde jeho plamenným proslovům naslouchaly stovky a tisíce lidí. Během pouhých tří let narostl počet členů z padesáti na čtrnáct tisíc. Nechybělo mezi nimi třeba letecké eso z první světové války Hermann Göring nebo jistý Heinrich Himmler, doposud nevýznamný chovatel drůbeže. Cesta „k záchraně Německa“ se pomalu otevírala. 

Tíživá situace v zemi se mezitím stále zhoršovala. Země na tom byla tak zle, že nebyla schopna splnit dodávky dřeva pro Francii. Francouzské a belgické jednotky proto na počátku roku 1923 obratem obsadily chloubu země, německou průmyslovou oblast Porúří. Pokoření to bylo tak veliké, že Hitlera utvrdilo v jeho rozhodnutí. Ke státnímu převratu už uzrál ten správný čas.

Plán byl jasný. Jeho strana NSDAP převezme moc v Bavorsku a pak vytáhne na Berlín. Umínil si, že bude stejně úspěšný jako italský fašistický vůdce Benito Mussolini, který si na sklonku října minulého roku vydobyl moc v zemi svým pochodem na Řím.

Vzduchem létaly střely i půllitry

Přesně před sto lety, tedy 8. listopadu roku 1923, nastal den, který měl podle Hitlera odstartovat nadějnou budoucnost Německa. Krátce po osmé hodině večer se ve velkém mnichovském pivovaru Bürgerbräukeller konala schůze bavorských politických špiček v čele s generálním komisařem Gustavem von Kahrem, policejním náčelníkem Hansem von Seisserem a velitelem ozbrojených sil, generálem Otto von Lossowem. Nikdo z nich netušil, že se k ním bez pozvání blíží vozy plné příslušníků jednotek SA, tedy ozbrojených složek NSDAP, spolu s čelními představiteli strany.

Jen chvilku poté, co Kahr začal se svým projevem, vtrhlo do sálu zhruba šest stovek pučistů v čele s Adolfem Hitlerem. Překvapení účastníci schůze nevěřícně sledovali, jak ten sebevědomý muž s knírem drží v napřažené ruce půllitr, několikrát se z něj napije a pak s ním teatrálně třískne o podlahu. Poté vytáhl pistoli, vystřelil do vzduchu a v čele svých ozbrojených mužů se vrhl doprostřed sálu.

Prosím, zachovejte klid. Nebo se ke slovu dostane kulomet

Když si byl Hitler jistý, že pozornost všech přítomných je upřena na něj, hlasitě prohlásil: „Právě začala národní revoluce. Bavorská vláda je sesazena. Bude ustanovena prozatímní říšská vláda. Říšská branná moc a zemská policie stojí na naší straně. Na kasárnách již vlají naše vlajky. Sál je obklíčen šesti stovkami mužů v plné zbroji. Prosím, zachovejte klid, jinak nechám umístit kulomet na galerii.“ 

Poté se obrátil na tři přítomné klíčové muže a řekl jim: „Excelence, pane von Kahre, Excelence, pane von Lossowe, pane plukovníku von Seissere – musím vás pánové poprosit, abyste šli se mnou. Zaručuji se za vaši bezpečnost.“ V zákulisí je pak seznámil se svými úmysly a přemlouval je, aby se přidali na jeho stranu, na stranu revoluce. Kdyby kývli, Hitler by měl vyhráno. Jenže oni odmítli. Lichotky, sliby, výhružky, nezabíralo nic. Ani když jim před obličeji mával zbraní.

Revoluce, nebo smrt!

Naštvaný a zklamaný Hitler se vrátil do sálu, aby uklidnil rozladěné posluchače. „Mohu vám říci toto: Buď dnes večer začne německá revoluce, anebo budeme my všichni za svítání mrtví!“ sdělil jim a vyzval je k pochodu do ulic. A spolu s jednotkami SA vyrazil také. Jenže to se ukázalo jako osudová chyba. Mezitím totiž dorazil do pivnice generál Erich Ludendorff, Hitlerův spojenec. Měl za to, že tři zadržené muže nakonec o důležitosti a smyslu převratu přesvědčil, a nechal je jít. Mýlil se. Jakmile se muži ocitli na svobodě, rozhodli se celou akci překazit a od puče se plně distancovali.

Ani zrada vrcholných bavorských představitelů ale Hitlera nezastavila. Hned druhý den proto znovu vyzval k pochodu pučistů v plné zbroji napříč Mnichovem. Doufal, že se místní obyvatelé přidají na jejich stranu a společnými silami se jim přece jen podaří převrat úspěšně dotáhnout do konce.

Průvodu a jeho plánům se ale postavila místní policie. Nejprve se jí nedařilo pučisty zastavit, průvod se vyhnul uzávěrám i přistaveným kulometům. Nakonec se ale policejní jednotky a nacističtí přívrženci setkali tváří v tvář. Ozval se první výstřel. Není jasné, z jaké strany, ale odstartoval krvavou přestřelku, na jejímž konci zůstalo ležet na ulici asi dvacet mrtvých těl, z nichž šestnáct patřilo pučistům.

Pivní puč, jak se mu později posměšně začalo říkat, tak byl definitivně rozprášen.

Sám Hitler si život zřejmě zachránil tím, že po prvním výstřelu pohotově padl k zemi, čímž si vykloubil rameno. Soudu ale neunikl. Hitler před ním sebevědomě prohlašoval: „Necítím se být velezrádcem, ale Němcem, který chtěl pro svůj národ to nejlepší.“ Soud měl jiný názor. Zakázal činnost NSDAP a Hitlera s dalšími představiteli puče poslal za zločin velezrady na pět let za mříže.

Lidé ho zahrnuli dárky, dopisy a přízní

V bavorském vězení Landsberg nakonec Hitler strávil necelých devět měsíců. Svých cílů se však ani tehdy nevzdal, ba naopak. Čas v cele trávil pilným sepisováním svého manifestu s názvem Mein Kampf, tedy Můj boj, v němž popisoval svět optikou nacistické ideologie. V přesvědčení, aby se nevzdával, jej ještě posilovaly dárky a dopisy od fanoušků z celého Německa.

„Tento neúspěšný, banditský, groteskně dobrodružný pokus o puč způsobil, že Hitler definitivně překročil hranice pouze místního bavorského významu, že jeho jméno se stalo pojmem v celém Německu,“ podotýká historik Jiří Hájek. Mnozí lidé ho začínali uctívat jako národního hrdinu, muže, který ve jménu lepší budoucnosti země neváhal riskovat svůj život a přišel o svou svobodu.

Sám Hitler za mřížemi došel k poznání, že pivní puč byl omyl. Uzurpovat si moc v zemi silou není ta správná cesta. Musí se na to důmyslněji… A skutečně. I když se to v tu chvíli zdálo neuvěřitelné, neuplyne ani celých deset let a Adolf Hitler si v Německu podmaní všechnu moc – zcela legální cestou.