Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ve městě Buča FOTO: ČTK / AP
FOTO: ČTK / AP
Ukrajina si dnes připomíná 31. výročí od chvíle, kdy se vymanila ze sovětské nadvlády a stala se nezávislým státem. Zároveň uplynulo pro některé těžko uvěřitelných šest měsíců od vypuknutí otevřeného konfliktu na Ukrajině. Ve čtvrtek 24. února se celý svět probudil do nové reality. Pro mnohé se jednalo o kruté procitnutí z naivního snu o pokojném soužití mezi Ruskem a západními státy.
Pro ty, kdo situaci sledovali opravdu pozorně, to ale nebylo zas až takové překvapení, protože varovná znamení se objevovala už dlouho předtím. Rozhodně totiž nešlo o první případ expanzivní politiky Putinova Ruska. Roztahovačné chování bylo možné pozorovat už dříve. V roce 2008 napadly ruské jednotky Gruzii a pomohly k odtržení Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie. Následovala anexe Krymu v roce 2014 a jednostranné odtržení dvou separatistických republik. Málo se připomíná, že na východě Ukrajiny probíhají boje mezi ukrajinskými jednotkami a separatisty a už více než osm let je tedy pro Ukrajinu válka krutou realitou.
Ani jeden ze dvou výše uvedených ruských počinů nevyvolal zvenčí žádnou větší reakci, byť odsouzení ruské akce v roce 2014 bylo o něco silnější. Důsledkem byly před osmi lety mj. i sankce EU na vývoz zbraní do Ruska, které byly ale mnohokrát obcházeny. Bylo ale naivní myslet si, že obsazením Krymu a okrájením Ukrajiny o východní území ruské agresivní choutky skončí. V Česku díky naší hořké zkušenosti z roku 1938 dobře víme, že jakékoli ústupky agresora v jeho jednání jen povzbudí.
Největší konflikt od roku 1945
Současný konflikt vnímá celá Evropa s mnohem větším znepokojením a obavami než ty předchozí. Není divu. Už dlouho nebylo válečné dění tak blízko od nás. K ruskému bombardování ukrajinských měst dochází doslova pár kilometrů od hranic s EU a několik hodin cesty od našich hranic. Nejvážnější důvody k obavám mají ze zcela pochopitelných důvodů pobaltské státy či Polsko. Pokud by Ukrajina útok neustála a Rusku by jeho chování prošlo bez následků, právě ony by byly další na ráně.
Jedná se nepochybně o největší válečný konflikt, který Evropa zažila od druhé světové války. Důkazem jsou desítky tisíc mrtvých obyvatel, mnoho zničených měst a také několik milionů lidí na útěku, nemluvě o válečných zločinech na civilním obyvatelstvu. Masakry civilistů v Buči, bombardování divadla v Mariupolu a další zvěrstva, která se dosud odehrála, jsou bezesporu válečnými zločiny, za které by měl ruský prezident Putin či ruští vojenští velitelé skončit před mezinárodním tribunálem v Haagu.
Válečné události mají už nyní dalekosáhlé konsekvence pro Evropu i celý svět. Rostoucí ceny energií a inflace se v mnoha zemích Evropy včetně Česka staly problémem číslo jedna. Navíc Ukrajina je právem považovaná za obilnici nejen Evropy, ale i celého světa. A když byl přednímu vývozci obilovin znemožněný vývoz, stal se z toho problém pro celý svět. Důsledky nedostatečného zásobování pociťují lidé v dalších oblastech světa, především na Blízkém východě, v Asii a Africe, a to ve formě vyšších cen potravin.
Rusko vrazilo svému sousedovi dýku do zad
Rusko prakticky až do začátku války popíralo, že by mělo v úmyslu Ukrajinu napadnout. Od podzimu provádělo vojenské cvičení, shromažďovalo své síly podél hranice a chystalo si půdu pro útok. Pak zaútočilo fakticky bez vyhlášení války, podobně jako to udělalo nacistické Německo Polsku v roce 1939. Jak prohlásil Putin v předvečer útoku, prý mělo jít jen o „speciální operaci“ s cílem denacifikovat Ukrajinu.
Od Krymu se na to ruská armáda připravovala a Putin, který prohlásil rozpad Sovětského svazu za geopolitickou katastrofu, má v úmyslu obnovit zašlou slávu Sovětského svazu. Ruská invaze se ale nevyvíjela tak, jak Rusové plánovali. Počítali s akcí ne nepodobnou obsazení Československa v roce 1968, kdy bez většího odporu obsadí Kyjev a všechna důležitá města, zajmou vedení země a ukrajinská obrana se během pár dní zhroutí. V tom se Rusko pořádně přepočítalo.
Rusko chtělo svému menšímu a slabšímu sousedovi vrazit dýku do zad, ale to se mu naštěstí nepovedlo. Ukrajina byla podceňovaná a málokdo věřil, že bude schopná se bránit. Některé evropské země se dokonce zpočátku zdráhaly Ukrajině pomoci, protože předpokládaly, že se ukrajinský odpor zhroutí během pár dní kvůli jednoznačné ruské vojenské převaze. Nestalo se tak. Ukrajinci ukázali neuvěřitelně vysokou morálku a vedou si v tomto souboji podceňovaného Davida s Goliášem opravdu statečně.
Pomoc Západu a chaotické ruské velení
Zvláště země sousedící s Ukrajinou a Česko pomáhají už od samého začátku s přijímáním uprchlíků a posílají humanitární zásilky, peníze a hlavně zbraně. Kromě toho, že Ukrajina měla už od začátku války po svém boku několik zemí ochotných dodávat jí zbraně, získala ještě jednoho mocného a důležitého spojence. Byla jím naprostá chaotičnost v organizaci vojenských akcí ze strany vedení ruské armády (viz např. zaseklá kolona aut na Kyjev) a jejího zásobování. Ukrajinci díky tomu první vlnu zvládli a donutili tak ruskou armádu stáhnout se z okolí Kyjeva.
Jako povzbuzující můžeme vnímat skutečnost, že Rusko se musí obávat diverzních akcí i na území, které má pod vlastní kontrolou. Svědčí o tom úspěšný útok na leteckou základnu na ruském vojenském letišti Saky na Krymu, kdy Rusko ztratilo mj. i několik letadel. Množí se zprávy o úspěšných sabotážích na ukrajinských územích obsazených Ruskem, či dokonce na samotném vlastním ruském území.
Pozornost vzbudil útok, při němž zahynula Darja Duginová, dcera významného ruského ultranacionalistického ideologa a propagátora myšlenky eurasijské říše Alexandra Dugina. Pod pseudonymem Darja Platonová psala dcera ideologa pro různá dezinformační média a prohlašovala, že Ukrajinci nemají právo na život a jsou jen podlidé. K zorganizování útoku se přihlásil ruský opozičník jménem Ilja Ponomarjev, který žije v ukrajinském exilu. Útok měla provést jakási Národní republikánská armáda, o níž předtím nikdo nikdy neslyšel.
Bez další podpory to nepůjde
Ukrajinci mají naději, že pro ně válka skončí dobře, není ale čas usínat na vavřínech. Vyhráno totiž zdaleka není a situace je stále vážná, protože Rusko ovládá nezanedbatelnou část Ukrajiny. Musíme ale počítat s tím, že se konflikt ještě mnoho měsíců potáhne. Jedna věc je proto jasná: Západ nesmí přestat s podporou v podobě dodávek zbraní, i když se průběh války zpomalil.
Za Ukrajinou ale stojí více méně celý vyspělý svět a je otázkou času, kdy zažene Rusko zpět. Asi to chvíli ještě potrvá, ale věřím, že to nakonec zvládne. Rusko začíná pomalu ztrácet silnou půdu i doma, do toho rostoucí ceny potravin. Čekají ho těžké časy, hlavně s ním v Evropě už nikdo nebude chtít spolupracovat, protože Rusku se nedá věřit. Síla Ruska je jen na papíře, v reálu je naprosto odlišná. Pokud Evropa vytrvá ve své pomoci Ukrajině, podaří se Rusko porazit!
Autor je europoslancem za KDU-ČSL.
