Vitalij Manskij je filmový dokumentarista, který jako první na konci roku 1999 natočil film o Putinově volební kampani nazvaný „Putin. Přestupný rok“ a o dvacet let později, v roce 2018, vytvořil další film „Svědkové Putinovi“. Oba vznikly z téhož materiálu, který byl natočen hned na počátku Putinova vládnutí. Přesto vyznívají úplně jinak. Režisér Manskij dnes vysvětluje, jak Putina vidí a proč ta změna pohledu na něj.
Režisér o tom hovořil v rozhovoru pro Echo Kavkaza hned 2. března, těsně po invazi Ruska na Ukrajinu. Vybíráme některé pasáže z rozhovoru, které jsou zajímavé ohledně hodnocení Putinovy osobnosti a jak se (možná) Putin změnil.
„Vraťme se k vaší otázce – je to jiný Putin? Ano, moc obecně člověka mění. A musím přiznat, že ne k lepšímu. Ruský systém moci s takovou byzantskou tradicí člověka ničí. Ale i zde je třeba uznat totální, globální a fatální chybu jak těch, kteří s Putinem přišli, tak těch, kteří se s touto politicko-technologickou kampaní, která umožnila realizaci projektu ‚Nástupce‘ (převzetí moci od Borise Jelcina, pozn. red.), svezli. Putin byl původně červivé jablko. Ne každé červivé jablko je však vidět, když je právě utrženo ze stromu. Červ je možná uvnitř, možná ho ještě nehlodá, ale to, že to bude shnilé jablko, se dá předvídat. A za léta neomezené ruské moci – a přesně taková ruská moc je – neomezená, je to monarchická moc, je to takový drak: kterýkoli rytíř, kterýkoli odvážlivec, který se vyšplhá na vrchol ruské moci, se nevyhnutelně promění v podobu předchozího draka, jako v této pohádce, podobenství. Putin se samozřejmě rozložil. Systém mu pomohl.“
Vitalij Manskij říká, že tento Putinův rozklad ale nebyl patrný až 24. února 2022. V roce 2008 tu byla válka v Gruzii (byť ji formálně rozpoutal Dmitrij Medveděv). Putin se nějak choval, když se potopila ponorka Kursk, když byl uvězněn Chodorkovskij a když byla zrušena televize NTV. Na utahování šroubů si lidé v Rusku zvykali postupně a dnes je podle režiséra „poměrně velká část ruské společnosti v blahodárném spánku“. A dodává: „A jsou i šmejdi, kteří podepisují dopisy podporující postup Kremlu.“
Podle dokumentaristy je už Putin odtržen od reality: „Systém moci je nastaven tak, že ten, kdo je na vrcholu pyramidy, je naprosto odpojen od její základny. Vůbec nechápe, jak to všechno funguje. S přílivem informací se již nejedná o informace, ale v případě diktátora se stávají jakousi službou diktátorovým snům. Z reality se stává pseudorealita, zkreslená realita.“
Ač si to nikdo nechtěl připustit, „bylo ovšem jasné, že Putin svou domácí i zahraniční, estetickou, etickou a humanistickou politiku postavil tak, že je odsouzen k tomu, aby sklouzl k otevřené válce“. Stejně tak si nikdo nechce připustit, že by Putin zmáčkl jaderné tlačítko. Podle režiséra by na tom ale nebylo nic překvapivého: „Kdyby tady, na náměstí před kinem v Rize (Manskij žije v exilu od roku 2014, pozn. red.), přistáli Marťani, bylo by to sice překvapení, ale kdyby přistála kremelská vojska – neřekl bych, že bych byl překvapen. Aby bylo jasno: věřím, že je schopen stisknout tlačítko.“
Co se s touto hrozbou dá dělat? Podle Manského je povinností ruských občanů Putina zastavit: „Musím říci, že jsem přesvědčen, že by stačilo, aby vyšel alespoň milion lidí a obklíčil například Kreml, pokojně pochodoval směrem k rezidenci, donutil tohoto statečného muže naskočit do vrtulníku a odletět…“ Dávat si na facebook modro-žluté vlajky podle režiséra už nestačí a dnes to už nic nevyřeší.