Ruský admirál Nikolaj Jevmenov, diktátor Vladimir Putin a bývalý ministr obrany Sergej Šojgu. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Ruský zbrojní průmysl si donedávna držel na světovém trhu druhý největší podíl, hned po americkém. Ztráta prestiže kvůli selhávání na Ukrajině, chybějící klíčové západní komponenty a v neposlední řadě destrukce dosavadního poměru mezi státními zakázkami a exportem však mohou situaci drasticky změnit. Patrně proto vystoupil Putin 15. srpna s projevem, podle nějž je Rusko „připraveno nabídnout spojencům zbraně“. Na samotných státních zakázkách ruské zbrojařské podniky kvůli regulovaným cenám a vysoké míře korupce ve státním aparátu vydělávají jen nepatrně.
Válka proti Ukrajině nepřinesla jen selhání „geniálního“ plánu „bleskové speciální vojenské operace“, nadiktovaného armádě kremelskými politickými špičkami. Znamenala také názornou ukázku selhávání ruských zbraňových systémů, do té doby vydávaných za světovou špičku. Systémy protivzdušné obrany krátkého a středního dosahu (Pancir-S1, Buk-M3 a další) i systémy elektronického boje si neumějí dobře poradit s bezpilotními prostředky („drony“), ačkoliv výrobci před zákazníky právě tuto schopnost odpřisáhli.
Systémy dlouhého dosahu S-300 a S-400 měly být schopny zajistit protiraketovou obranu, ale vůči naváděným střelám systému HIMARS s doletem 80 km zůstaly prakticky bezmocné. Ruské systémy protivzdušné obrany vybavené sledovacími radary se stávají snadnou kořistí ukrajinských letců na starých sovětských typech, které schopnosti americké antiradiační střely AGM-88 HARM zavedené v roce 1985 dokážou využít jen v malé míře.
Většina analytiků předpokládala, že se Rusko dávno vyrovnalo s posledními inovacemi v oblasti protitankových zbraní, které Západ zavedl ještě v osmdesátých letech minulého století, a našlo na ně účinnou odpověď. Ukázalo se však, že ani novější verze nejmodernějších operačně nasazených tanků T-80 a T-90 nejsou odolné vůči dnes již nijak zvlášť výkonným tandemovým kumulativním hlavicím ukrajinských střel Stugna či v březnu dodaných francouzských MILAN 2T. Natož proti kumulativní náloži zasahující během přeletu méně odolný strop korby vozidla, jako to dělají britské pancéřovky NLAW či americké řízené střely Javelin.
Nevhodná konstrukce nabíjecího automatu tanku způsobuje časté výbuchy munice po zásahu a zabití osádky. Zůstává konstantním rysem všech ruských tanků až po typ T-14 Armata, který ovšem na Ukrajině nasazen nebyl, že se jeho výroba neustále opožďuje. A je vlastně otázkou, zda vůbec někdy bude skutečně zralý do služby.
Ostudný výkon na Ukrajině spolu s mezinárodními sankcemi nepochybně již zasahují export ruských bojových letounů. Ačkoliv například elitní indičtí piloti na moderních ruských letounech ve cvičných soubojích často porážejí západní protějšky, samotné ruské letectvo si na Ukrajině proti početně velmi slabému soupeři na sovětských typech z osmdesátých let uřízlo neuvěřitelnou ostudu.
Ani sebemodernější letoun pak nedokáže dobře plnit úkoly, pokud pro něj průmysl kvůli embargu nevyrobí přesně naváděnou munici. Při bombardování „hloupými bombami“ z nízkých výšek se mnoho novějších ruských letounů stalo kořistí relativně primitivních pozemních přenosných protiletadlových systémů, včetně zastaralých sovětských typů.
Moderní ruské bitevní vrtulníky Kamov Ka-52 Aligator, které jsou na rozdíl od staré typové řady Mi-24/35 vybavené účinnými senzory, za letu trápí vážný problém s vibracemi, což ohrožuje spolehlivost stroje i přesnost palby a nutí osádky létat pouze s omezeným nákladem výzbroje. K uživatelům typu zavedeného v roce 2011 patří egyptské vojskové letectvo a čínské vojenské námořnictvo, které si tento vrtulník objednalo teprve na podzim roku 2021. Po zkušenostech z ukrajinského bojiště je ale velmi nepravděpodobné, že by si aligatory ve zmíněném stavu chtěl pořídit nějaký další zahraniční zákazník.
Hlavní chloubou ruské armády je ovšem tradičně dělostřelecké a raketové vojsko. Vysoký počet extrémně nepřesných zásahů „přesnou“ raketovou municí, vysoký podíl selhání naváděné munice (podle některých zdrojů až 60 %) a mizerná bilance střetů ruských raketometů a dělostřeleckých systémů s několika málo ukrajinskými moderními houfnicemi či systémy HIMARS a MLRS ovšem slibují i problémy s exportem ruských raket a dělostřeleckého vybavení.
Pozorovatelé uvádějí, že zbraně tradiční ruské ráže 122 mm, jejichž výkon je ve srovnání s Ukrajině nově dodávanými zbraněmi standardů NATO zjevně nedostatečný, jsou postupně předávány satelitním armádám donbaských „republik“, zatímco pravidelná ruská armáda si ponechává jen novější houfnice ráže 152 mm. Ani ty však ve srovnání s moderními západními systémy nedisponují dostatečnými bojovými parametry. Počínaje mizernou přesností a konče zastaralým systémem zásobování municí, tyto zbraně odrazují budoucí kupce – s výjimkou malého počtu těch, kteří si nemohou dovolit nakupovat jinde než v Rusku.
Čipy? Nemáme, zeptejte se příští týden!
Sovětský svaz prohrál studenou válku mimo jiné i proto, že kybernetiku hned krátce po jejím zrodu označil v roce 1948 z ideologických důvodů za „pseudovědu imperialistických reakcionářů“. Došlo k tomu v době, kdy Britové stavěli první počítač druhé generace využívající místo elektronek tranzistory. O něco později, v roce 1958, firma Texas Instruments vyrobila první počítačový čip.
Opožděná a jen formální rehabilitace disciplíny sovětské kybernetiky zklamala, a navíc byla ukončena hned s politickým pádem Nikity Chruščova na počátku šedesátých let. Nevhodně teoreticky vybaveným Sovětům se pak už nikdy nepovedlo dohnat náskok v poddisciplíně kybernetiky, computer science, ani v digitální mikroelektronice, jejž Američané získali během programu Apollo a který později dále rozvíjeli.
Jednou z klíčových motivací řídicích kruhů služby KGB v čele s Jurijem Andropovem, který počátkem osmdesátých let osobně vybral Michaila Gorbačova jako budoucí hlavu státu, bylo dorovnání technologického náskoku Západu. Ke zrušení západní technologické blokády v podobě režimu COCOM ovšem bylo třeba provést v SSSR zásadní demokratizační změny.
Jak víme, během Gorbačovových snah o reformu se sovětský komunismus zhroutil a technologická blokáda byla následně zrušena. Avšak ani třicet let bezprostředních kontaktů se západními technologiemi nevyvolalo žádný rozkvět ruského elektronického průmyslu. Naopak, závislost na dovážených komponentech je v ruském strojírenství takřka univerzální, počínaje CNC stroji, na nichž se vyrábí, a konče klíčovými součástkami kompletovaných výrobků. A pro zbrojařský průmysl to platí jakbysmet.
Toto odvětví zaměstnává zhruba 3 miliony pracovníků čili 20 % veškeré pracovní síly v ruském výrobním sektoru. (Pro srovnání: Všechna odvětví českého průmyslu dohromady zaměstnávají necelých 1,5 milionu lidí.) Krizová léta jelcinovské „transformace“ přežily zbrojovky hlavně díky exportu. Domácí objednávky začaly hrát významnější roli teprve v prvním desetiletí 21. století a prudce nabraly na významu až po válce proti Gruzii v roce 2008.
Počátečními prioritami byly kromě strategických raketových sil a námořnictva především modernizace frontových bombardovacích letounů Su-24, výroba stíhaček Su-35 a nových polních systémů řízení a velení. Vše zmíněné vyžadovalo obrovské množství elektronických součástek. A ve všech případech sehrály klíčovou roli dovozové západní komponenty, jejichž analogy Rusko samo nevyrábělo, nebo by ani vyrobit nedokázalo.
I další modernizační programy, včetně pozemních vojsk s „novými“ tanky T-72B3, doplňujícími nečetné opravdu nové T-90, však vyžadovaly zahraniční součástky – v případě zmíněných tanků pokročilé francouzské termovizory.
Můžeme tudíž shrnout, že modernizace ruské armády, motivovaná západním technologickým náskokem a akcelerovaná po napadení Gruzie, zahrnuje buď výrobu modernějších zbraní a munice, které však vyžadují pro naváděcí systémy, senzory nebo systémy řízení elektronické komponenty ze Západu – nebo dodatečné vybavování zděděné sovětské bojové techniky týmž, opět se západními součástkami. Nahraditelnost čínskými výrobky je přitom podle dosavadních zkušeností nízká.
Rusko tedy ani třicet let po pádu SSSR nedohnalo technologické zaostávání za Západem. Naopak, v ekonomice ještě výrazněji rostl význam těžařských odvětví s minimální mírou zpracování produktu a úměrně tomu se propadala váha výrobního sektoru.
Iluze, že se věc má jinak, začala být zřejmá v okamžiku, kdy Putin novým napadením Ukrajiny definitivně překročil Rubikon a otevřel cestu k nějaké formě návratu režimu západní technologické blokády COCOM.
Kromě toho, že ruské zbraně získávají kvůli válce proti Ukrajině obecně mnohem horší pověst, se jejich výrobci navíc budou potýkat s neschopností nahradit dovozové elektronické komponenty, bez nichž moderní zbraně a munici vyrábět nelze.
Mohou sice potíže „řešit“ podobně jako automobilka Lada, tedy přechodem na výrobu drasticky zjednodušených modelů bez importovaných součástek – ale zaplatí za to výrazným poklesem užitných vlastností výrobku a o to silnější propadem zájmu zahraničních odběratelů.
Nechci slevu zadarmo!
Dodávky zbraní a dalšího vojenského vybavení ruskému státu jsou pro průmysl nesmírně důležité z hlediska využití výrobních kapacit, ale z hlediska zisku již méně. Nasmlouvané ceny zahrnují minimální marže, které ještě klesají v důsledku masivní korupce v rozhodovacím aparátu, jenž podle průzkumů v průměru pohltí na „všimném“ až 20 % ceny zakázky.
Rusko vyváží zbraně celkem do 60 zemí světa. Nejpopulárnějšími ruskými zbraněmi jsou stíhačky MiG a Suchoj, systémy protivzdušné obrany, vrtulníky a obrněná technika. Největší podíl exportované produkce, až 40 %, nalezneme u výrobců letecké techniky. Ta zároveň tvoří i kolem 60 % veškerého ruského exportu zbraní.
Exportéři výrazně profitují, protože zahraničním zákazníkům mohou nabízet zboží za vyšší ceny než ruskému státu. Není tedy divu, že mezi lety 2009 a 2018 export zbraní vzrostl o 17 %. Modernizující Čínu během druhé dekády 21. století v postavení největšího kupce ruské výzbroje (co do objemu) předstihl Vietnam, který ale zároveň začal přehodnocovat vztahy se Spojenými státy. Podobně i dlouhodobě největší kupec co do peněžní hodnoty výzbroje, Indie, není nezbytně odkázán na ruské zboží. Jestliže Peking ve vztahu k Moskvě nemá mnoho alternativ, Hanoj i Nové Dillí jsou na tom výrazně lépe a mohou se ve světle posledních událostí začít ohlížet jinde.
Přes řadu nepopiratelných úspěchů ruský zbrojní průmysl už před válkou trápila také řada problémů. Jedním z nich je vysoká zadluženost, kterou pomáhal řešit právě vysoký podíl výnosného exportu.
Dalším je nedostatek kvalifikovaných pracovních sil a inflace. Z hlediska reálných směnných kurzů posledně zmíněná proměnná přinese další masivní zdražení i těch zahraničních vstupů, jichž se žádné sankce netýkají, a přiměřený pokles přidané hodnoty.
Státní zakázky pro zbrojovky kvůli válce určitě porostou, ale výpadek příjmů vyvolaný narušením exportu tím u podniků dlouho balancujících na hraně výrobní kapacity napraven nebude. Povážlivá ekonomická situace řady ruských výrobců zbraní a vojenské techniky je může v kombinaci s výpadky exportu přivést až na pokraj bankrotu.
Kreml má jistě v ruce všelijaké nástroje k tomu, aby nejhorší dopady války na zbrojovky odvrátil, nebo přinejmenším odložil. Otázka zní, zda mu všechny dostupné páky budou stačit v rozbíhající se těžké ekonomické krizi, kterou na sebe nezvladatelnou touhou po imperiální expanzi přivolal.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
