Ve svém posledním životním díle Dvě stě let pospolu se velikán ruské literatury Alexandr Solženicyn na dvou místech odvolává na mé články z poloviny 80. let. Odvolává se nesouhlasně, nesmlouvavě a kriticky.
Spor se tehdy v tamizdatu (literatura vydaná v zahraničí, především ruský pojem, pozn. ed.) točil kolem otázky, zda komunismus v Rusku byl jevem autentickým, či byl prvkem cizorodým, zavlečeným z ciziny. Měl jsem za to, že mnohé tradice, postoje, zvyklosti typické pro ruskou společnost činily z ní živnou půdu, ve které teorie a praxe komunismu snadno zdomácněly. Bytostní kolektivismus příznačný pro zemědělskou občinu, historický cézaropapismus neboli dobrovolné podřízení církve státu, Uvarovova triáda (pravoslaví, samoděržaví, národovost), víra v dobrého cara věčně klamaného proradnými bojary, zvyk odvozovat vlastní důležitost od velmocenské nádhery státu – to vše usnadňovalo srůst komunistické totality s ruským národním bytím.
Alexandr Solženicyn razil názor opačný: komunismus, nepochybná to ratolest stromu západního myšlení, je ruské povaze z definice cizí a byl do země nejen zavlečen, ale přímo vnucen hrubým násilím, přinesen na cizích bodácích. Sovětskou moc pokládal důsledný antikomunista Solženicyn za těžký zločin spáchaný především na Rusech, až pak na jinověrcích. Po celý svůj život s ní autor Souostroví Gulag bojoval všemi dostupnými prostředky. Stalina odsuzoval jako největšího válečného zločince 20. století, jenž s ruským duchem nemá zbla společného. Z galerie ruských lidí preferoval spíše rázovité postavy „stolypinských“ kulaků a kupců, pracovitých, dělných, obchodně zdatných, přitom věřících v božskou prozřetelnost – v něco, co člověka přesahuje.
Konec sovětské symboliky
Dávný spor náhle došel svého rozřešení. Ukrajinská Rada přijala balík zákonů odsuzujících totalitní režimy, ať již komunistický, nebo nacistický, jako zločinné. Veškerá symbolika sovětské doby – znaky, sochy, názvy – má z Ukrajiny zmizet. Rusko reagovalo na ukrajinské počínání způsobem, který nenechává místo pro pochyby. V neobvykle rozhořčeném prohlášení Kreml označuje útok na komunismus za projev nepřijatelné rusofobie. Antikomunismus podle něj je jen fíkovým listem, za kterým se skrývá nenávist ke všemu ruskému.
V nedávné „přímé lince“ – televizním obcování s obyvatelstvem – Putin vysvětlil, že sovětské období nemůže být vytrženo ze stále vzestupného kontextu ruských dějin, natož odsouzeno jako zločinné. I přes jednotlivá porušení socialistické zákonnosti překypuje ona doba příklady nebývalých úspěchů, nevídaného pracovního a vojenského hrdinství a všeho, co je Rusku dodnes svaté. Ukrajinské zákony jsou tudíž pokusem přepsat společné dějiny v rusofobském duchu.
Nová Putinem prosazovaná historiosofie skutečně nepřipouští představu o ruských dějinách jako o diskrétním, přerušovaném vývoji. Byl to prý nepřetržitý vzestup od jedné vítězoslávy ke druhé. Všechny události, které ještě donedávna byly vnímány kriticky, od opričniny Ivana Hrozného až po pakt Molotova-Ribbentropa, jsou nyní přehodnoceny coby náramně pozitivní, hodné obdivu a následování. Sovětští vůdcové byli stejnými vlastenci jako jimi zavraždění členové carské familie. Rudí komisaři vraždili a umírali ve stejném patriotickém zapálení jako bělogvardějci. Sovětští generálové sloužili velikosti Ruska se stejnou vervou jako carští – dejme tomu takový maršál Koněv nedělal velký rozdíl mezi dobytím Berlína za války a obsazením Budapešti během lidového povstání. V obou případech sloužil vlasti.
Bohem políbený Putin
Takto viděno Vladimir Putin je jen dalším bohem políbeným vůdcem v řadě ruských triumfátorů: Ivana Hrozného, Petra Velikého, Kateřiny II., Stalina. Není divu, že záměr ukrajinské vlády strhnout památníky hrdinských lidožroutů sovětské epochy pění krev nynějším vykladačům ruských dějin. Kreml se totiž zrovna chystá obnovit pomník Felixe Dzeržinského na Lubjance, kdysi stržený rozlícenými Moskvany, jakož i stovky monumentů kremelské zrůdy Josifa Stalina.
Když se Alexandr Solženicyn vítězoslavně vrátil do Ruska ze svého vermontského exilu, na chvíli se zazdálo, že bude svou tvorbou a smýšlením silně ovlivňovat politické poměry v zemi. Nyní je zřejmé, že opak je pravdou. Solženicyn se do nynějších poměrů vůbec nehodí. Vyzdvihoval veřejně vše, co se postavilo na odpor Stalinově krutovládě. Sovětský tisk o něm hovořil jako o „literárním vlasovci“ proto, že poprvé popsal příběh odbojného protistalinského generála a jeho Ruské osvobozovací armády, která mimochodem sehrála kruciální roli během Pražského povstání. Ve Státní dumě pronesl Solženicyn zapálenou obhajobu zemského uspořádání ruského státu. S režimem osobní moci, s tzv. mocenskou vertikálou, se představa zemské samosprávy v žádném případě neslučuje. Jako obsoletní nebo neživotné se ukázaly také jiné politické návrhy velkého spisovatele – třeba idea osídlení Sibiře na stolypinský způsob, jeho nevyslyšené varování před čínskou rozpínavostí atd. Otec ruského nacionalismu nadobro vymizel z veřejného diskurzu v zemi, kde zítra opět znamená včera. Nikomu se nehodí do krámu právě proto, že odmítal ztotožnit sovětské s ruským. Raději bych v tom sporu prohrál.
Jefim Fištejn
