Vladimir Putin FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Zatímco Rusko pokračuje ve svém vyhrožování a jeho vojáci jsou stále shromážděni u hranic s Ukrajinou, ruská opozice říká Západu, že každý ústupek si Vladimir Putin vyloží jako slabost a bude v agresi pokračovat. Zatím se mu to vždycky vyplatilo.
Ve dnech 2. a 3. prosince se ve Vilniusu konalo Fórum Svobodné Rusko. Vystoupil na něm i Garry Kasparov, ruský šachový velmistr a mistr světa v šachu v letech 1985–2000 a opoziční demokratický politik. Dnes žije ve Spojených státech.
V debatě na setkání, kterou zaznamenala stanice Radio Svoboda (RFE/RL), použil Kasparov tvrdá přirovnání Vladimira Putina k Adolfu Hitlerovi a kritizoval Západ, že na Putinovy hry přistupuje. Z toho, co říkal, přinášíme několik pasáží.
Garry Kasparov: „Diktátoři vždy zakrývají své agresivní plány mírumilovnou rétorikou. Hitler prakticky všechny své projevy začínal slovy ‚chceme mír‘. Jak víme, Německo bojovalo za mír a vojenskou sílu používalo pouze k obraně před nejrůznějšími vnějšími hrozbami. Putinova rétorika nemá nic společného se skutečnou ruskou zahraniční politikou, protože ta už má bohatou historii – zahrnuje agresi proti Gruzii, anexi Krymu, podporu separatistů na východě Ukrajiny, vojenské akce, kterých se s největší pravděpodobností účastnila maskovaná ruská armáda. Mimochodem, skutečnost, že sjezd Jednotného Ruska předal stranické průkazy této kvazistrany vůdcům těchto banditských formací, DNR a LNR (Doněcká lidová republika a Luhanská lidová republika, pozn. red.), je mnohem důležitějším ukazatelem toho, jakým směrem se ruská politika ubírá, než další Putinovo slovíčkaření.
Putin opět nemluví ani tak o míru, jako o zastavení postupu NATO na východ, což lze číst různými způsoby. Vzhledem ke kategorickému názoru Ruska, že Ukrajina se nemůže stát členem NATO – což už samo o sobě zní vyzývavě, protože Ukrajina je přece nezávislý stát a může vést nezávislou zahraniční politiku – může toto varování posloužit jako ospravedlnění nového kola ruské agrese, možná přímé invaze pravidelné ruské armády na ukrajinské území. Jak si vysvětlit tuto zjevnou zvýšenou koncentraci sil na rusko-ukrajinské hranici, zda jde o demonstraci síly, která má Bidena přimět k dalšímu kolu jednání, nebo o přípravu na skutečnou invazi, není podstatné. Taková demonstrace se již stala charakteristickým znakem Putinovy zahraniční politiky.
Dodatečná slova, ujištění vůbec nikoho nezajímají. Putin se jim prostě směje, když slyší další prohlášení z Bílého domu, z ministerstva zahraničí, že budeme chránit, že uznáme suverenitu Ukrajiny. To vůbec nikoho nezajímá. Potřebujeme skutečné činy, aby se cena agrese stala nepřijatelnou.
Po katastrofálním stažení amerických vojsk z Afghánistánu jsem na twitteru napsal, že kdyby se 10 procent zbraní, které byly ponechány Tálibánu, objevilo na Ukrajině, myslím, že by Putin ztratil chuť vážně uvažovat o agresi proti této zemi. Bidenova prohlášení bohužel nejsou podložena skutečnými činy. Ano, jsou zde nějaké výpomoci, jsou shozeny nějaké zbraně, ale samozřejmě ne dost na to, aby se odrazila Putinova agrese v plném rozsahu.
Další varování Putinovi, pár slov od Bidena, i když se u toho bude tvářit děsivě, pokud se mu to podaří, nebude mít na Putina žádný vliv. Zatím není důvod se domnívat, že cena za Putinovu agresi proti Ukrajině bude pro Putina nepřijatelná. Navíc je zřejmé, že pokračování politiky sankcí, jeden krok vpřed, dva kroky vzad, dva kroky vpřed, jeden krok vzad, přehazování, jakýsi tanec, tango, které hrají Američané a Evropané, přesvědčuje Putina, že potenciální riziko agrese může být v jeho kalkulacích mnohem méně významné než geopolitický zisk.
Ukrajina řeší svůj ukrajinský problém. Demokratický Západ bohužel neprojevil přílišnou ochotu účastnit se tohoto konfliktu na straně Ukrajiny. Ano, samozřejmě zaznělo mnoho prohlášení, ale činy Západu, od anexe Krymu až po současnost, jsou velmi žádoucí. Nezapomínejme, že navzdory vyhlášeným sankcím se objem nákupu ruského plynu po roce 2014 dramaticky zvýšil, přinejmenším na dvojnásobek. Německo, přední země EU, projevilo veškerou neochotu pomoci Ukrajině řešit její problémy. Krym, anektovaný Krym, zatím nechme stranou, ale situace na Donbasu také neustále zůstává kamenem úrazu, protože německo-francouzský postoj k minským dohodám jednoznačně pomohl Putinovi, a ne Ukrajině.
Ve skutečnosti chápeme, že situace s plynem v Evropě nevznikla dnes. Závislost na Gazpromu nevznikla náhle – je to výsledek let, natož 20 let evropské politiky, která neudělala nic pro diverzifikaci dodávek. Takové příležitosti jistě existovaly. Samozřejmě, kdyby si Evropa dala takový úkol alespoň v roce 2008 po agresi proti Gruzii nebo alespoň v roce 2014 po anexi Krymu a agresi na východě Ukrajiny, myslím, že by situace byla jiná.
Všimněte si, že Evropa nic neudělala, naopak, Německo se aktivně podílelo na výstavbě plynovodu Nord Stream 2, jehož strategickým cílem bylo vyloučit Ukrajinu z těchto dodávek, ze systému dodávek plynu do Evropy, a tím v případě potřeby usnadnit agresivní akce na jejím území, vojenské akce. Jinými slovy, Evropa se ocitla v pozici závislosti na ruském plynu, což evropské politiky a podnikatele vedlo k přesvědčení, že pokračování vzájemně výhodného obchodu s Putinovým Ruskem je mnohem důležitější než geopolitické hrozby a mimochodem i hybridní války, které Putin ani na chvíli nezastavil. Vidíme, že hybridní války se vedou nejen proti pobaltským státům, na Ukrajině se nevede tak úplně hybridní válka, skutečná válka se vede na východě, ale také chápeme, že prudký nárůst radikálních elementů, především krajní pravice v Evropě, je výsledkem přímé činnosti Putinovy propagandy, je to jeden z prvků hybridní války.“
