Vladimir Putin FOTO: ČTK/AP/Uncredited
FOTO: ČTK/AP/Uncredited
Americká novinářka a spisovatelka Anne Applebaumová, který sleduje dění v Rusku a ve východní Evropě, ve stručnosti shrnula, o co ve skutečnosti jde Vladimiru Putinovi a jeho klice. Upozorňuje na to, že Putina a jeho okolí nelze upokojit a nějak se s ním „dohodnout“, aby nová studená válka trochu polevila.
Své postřehy shrnula v několika navazujících příspěvcích na twitteru, které tady pohromadě shrnujeme. Applebaumová píše:
„Poznámka pro ty, kteří při diskusi o Rusku/Ukrajině používají výraz ‚studenoválečníci‘ (nebo s mimořádným opovržením ‚stárnoucí studenoválečníci‘): jediní lidé, kteří v tomto konfliktu chtějí návrat studené války, jsou v Moskvě.
Kyjev by rád zůstal součástí nezávislého státu. Evropa by raději obchodovala. USA se chtějí soustředit na jiné věci. Jediný Putin chce tento konflikt, potřebuje ho, aby se udržel u moci. Ve skutečnosti nechce žádnou dohodu, o ničem.
Je velkým omylem představovat si, že bychom Putinovi mohli jen tak něco ‚dát‘, co by ho uspokojilo. Chápu, že je to velmi těžké pochopit, zejména pro stárnoucí neorealisty, ale nemluvíme o někom, komu jde o dohodu. Jde o diktátora, který chce zůstat u moci.
Zamyslete se také nad tím, co by znamenalo ‚darovat‘ Putinovi Ukrajinu: zničení evropského státu, represe vůči více než 40 milionům lidí… Jste si jistí, všichni realisté a neorealisté, že by to nemělo žádné následky nikde jinde?
Putinova popularita klesá, potlačil opozici, jeho ekonomika má problémy: potřebuje pozornost, konflikt, něco, co by dokázalo, že na něm záleží. O to tady jde. Ne o NATO, které nemá vůči Rusku žádné útočné plány, což on sám dobře ví.
Ve skutečnosti mu jde o konflikt s USA, aby ukázal, že na něm záleží; také o souboj mezi demokracií a autokracií, aby ukázal, že ta druhá je silnější. V sázce jsou pouze emoce/ideologie. Rusové v Ženevě ani nepředstírají, že chtějí vyjednávat.“
My, co žijeme ve východnější části Evropy a utěšujeme se tím, že jsme přece Evropa střední, v tom máme celkem jasno. Pokud tedy nepatříme k vrstvičce kremelských mloků, kteří intenzivně vystrkují hlavičky a vydávají známé zvuky. Někteří západní politici jsou ale zřejmě poněkud naivní a netuší, s kým mají tu čest. (Někteří tuší, ale stačí jim, že jsou za svůj pozitivní vztah ke kremelskému panstvu po odchodu do politického důchodu odměněni nějakým místečkem v ruské firmě.)
A pak jsou tu ještě „pragmatici“ a cynici, kteří soudí, že na východní země Evropy se měl Západ, respektive Spojené státy, už dávno vykašlat.
Není náhoda, že ruský web Katehon.com, kde najdeme rádoby hluboké politologické úvahy, převzal článek amerického politika Pata Buchanana „Kde končí rozšiřování NATO?“, původně publikovaný na na stránkách Triblive.com.
„Když se před třemi desetiletími rozpadla Varšavská smlouva a SSSR, Rusko stáhlo všechny své vojenské síly ze střední a východní Evropy. Moskva věřila, že má s Američany domluvenou dohodu.
Podle této dohody by se obě Německa znovu spojila. Ruská vojska by byla stažena z východního Německa, Polska, Československa, Maďarska, Bulharska a Rumunska. A nedošlo by k rozšíření NATO do východní Evropy.
Pokud se Amerika k tomuto zavázala, byl to porušený slib. Během 20 let totiž NATO do aliance přibralo všechny země Varšavské smlouvy a bývalé sovětské republiky Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
Neokonzervativci a republikánští jestřábi, jako byl zesnulý John McCain, usilovali o vstup Ukrajiny a dalších dvou bývalých sovětských republik, Gruzie a Moldavska, do NATO.“
Buchanan tady v podstatě opakuje ruský mýtus o tom, že někdo Rusku (tehdy SSSR) slíbil, že se NATO nebude dál rozšiřovat na východ. Nikdo nic takového neslíbil a Rusko samo udělalo pro mizerné vztahy s NATO a svou nedůvěryhodnost všechno, co mohlo.
Buchanan ve svém děsivém mnichovanství pokračuje:
„Na Ukrajině a v Gruzii, jak jsme viděli ve válce v roce 2008, má Rusko taktickou a strategickou převahu, jakou jsme měli v roce 1962 při kubánské raketové krizi. Navíc zatímco Ukrajina je pro Rusko životně důležitá, pro nás nikdy životně důležitá nebyla. Když prezident Franklin D. Roosevelt v roce 1933 uznal SSSR Josefa Stalina, Moskva se zabývala násilnou kolektivizací ukrajinských zemědělských podniků, která způsobila hladomor a smrt milionů lidí. My Američané jsme neudělali nic, abychom tomu zabránili.
Během studené války Amerika nikdy netrvala na nezávislosti Ukrajiny. I když jsme oslavovali, když se pobaltské státy a Ukrajina vymanily z područí Moskvy, nikdy jsme jejich nezávislost nepovažovali za životně důležité zájmy, za které by Amerika měla být ochotna jít do války. Válka USA s Ruskem kvůli Ukrajině by byla katastrofou pro všechny tři národy. Spojené státy by také nemohly donekonečna garantovat nezávislost země vzdálené 5 000 mil, která má s matičkou Rusí společnou nejen dlouhou hranici, ale také historii, jazyk, náboženství, etnikum a kulturu.“
Nakonec uzavírá: „Biden by měl Putinovi říci: „USA nedají žádné válečné záruky NATO, že se bude bojovat o Ukrajinu.“
Takových let v politice a tolik jím sepsaných knih a Pat Buchanan taky neví, s kým má tu čest. Nebo to ví, a prostě by nás všechny v tomto koutě světa hodil přes palubu. Je mu úplně jedno, že nejde jen o Ukrajinu. Když ji Putin spolkne, bude to takový výsměch Západu (včetně Spojených států), že se z toho hned tak nevzpamatujeme. Putin (nebo někdo jiný na jeho místě) bude pokračovat. Na řadu přijde řízený rozklad jedné evropské země po druhé, jak se o to ostatně v Kremlu pilně snaží už nyní. Nasadí prostředky své rafinované propagandy, vloží peníze do nákupu politiků, mírových aktivistů, „vlastenců“, náboženských ultrakonzervativců, vyšle občas nějaké ty příslušníky rozvědky, aby dostali na onen svět nepohodlné exulanty z Ruska, bude točit kohoutky plynu a občas někoho přepadne, abychom si tady užili migrační vlny.
Kdyby to pořád někomu přišlo moc daleko od Ameriky, může dojít na nějaké „lidové revoluce“ v Jižní Americe a dalo by se toho ještě dost podniknout na Kubě. V Sankt Petěrburgu se navýší počet pracovníků, kteří se na dálku vydávají za utiskované černochy a utiskované bělochy a trochu se zatlačí na výsledky amerických voleb. Už se to zkusilo a výsledek nebyl špatný. Pro Rusko.
A pan Buchanan o tom může napsat další knihu.
