V posledních dnech si řada pozorovatelů kladla otázku, zda se ruský prezident Vladimir Putin nezačíná nápadně podobat Adolfu Hitlerovi z let 1938 a 1939. Tou hlavní podobností je fanatismus a okázalá ochrana soukmenovců na území sousedního státu, jemuž adresuje soustavné urážky a vylhaná obvinění z genocidy a agrese. Velmi podobná obvinění a urážky svaloval Hitler na předválečné Československo. Přesto je v chování Vladimira Putina jeden podstatný rys odlišný. Podívejme se, v čem ten rozdíl spočívá.
Večerní Putinův projev o uznání separatistických republik byl rovněž plný nenávisti a lží. Ruský prezident se choval jako ukřivděný blázen, který není schopen kontrolovat svoje emoce. Hlavní rozdíl ve srovnání s Hitlerem je ovšem v tom, že Putin nechtěně odhaluje svými gesty, grimasami a formulací slov svoji slabost a své problémy. Kdyby neseděl na arzenálu atomových bomb a neovládal masívní propagandistický aparát, mohli bychom konstatovat, že se z něj po dlouhých letech v pozici vůdce nejrozlehlejší země světa stal izolovaný chudák, který ztrácí kontakt s realitou.
Jistě, značnou vojenskou sílu Putin má. Ale jen těžko by dokázal Ukrajinu pokořit a zpracovat tak, jak by se mu to líbilo. A lze pochybovat i o tom, že jeho vojáci se těší na boj se svými ukrajinskými protějšky. Motivace Rusů bojovat za Putinovu vizi nového Sovětského svazu má určitě své hranice. A to zejména v konfrontaci s problémy, jimž ruská vláda čelí – slabá ekonomika, neefektivní stát, chudoba většiny národa, nezvládnutá epidemie.
Na včerejší události ruského uznání separatistických republik je přitom tragikomické to, že Putin pouze odložil masku. On jenom uznal stav, který sám vojensky dříve nastolil. Ukrajina to sice nemůže formálně akceptovat, ale bez těchto enkláv je nyní ve skutečnosti politicky i vojensky silnější. Takže šlo zatím hlavně o rozzuřené bouchnutí do stolu, které Putin adresoval zejména Západu.
Putin je slabý a potřebuje konflikt. Západ mu svojí neakčností, skrytým ustupováním a otevřenou deklarací, že Ukrajině vojensky nepomůže, umožnil, aby si na úkor Ukrajiny léčil své domácí problémy vnější agresivitou. Konflikt odvádí pozornost od vnitřních problémů Ruska a navíc umožňuje potlačit jakékoliv projevy nevole poukázáním na to, že jeho země čelí údajné agresivitě Západu. Paradoxem situace je to, že tyto lži šíří beztrestně právě proto, že Západ agresívní není ani trochu a nemá dostatečnou vůli k faktické obraně Ukrajiny. Natož k jejímu začlenění do NATO.
Z dosavadního vývoje je zřejmé, že Putin nás umí zejména bombardovat výhrůžkami, vydíráním a vyvoláváním strachu. A přitom dělá, že mu někdo hrozně ubližuje. Díky tomu, že ukazuje odhodlanost bojovat, má v rukou iniciativu a náskok. Západ za Ukrajinu bojovat nechce, a tak se veze ve vleku událostí, jejichž dynamiku určuje Putin.
Přitom i nebezpečnost Putina má své hranice. Jeho okolí nemůže toužit po jaderné válce a jistě ani on sám ji nechce. Putinovo Rusko nás proto přestane zastrašovat až tehdy, kdy bude účinně zastrašeno. To je nemilosrdná logika éry jaderných zbraní, v níž ale tkví i naděje na účinné hájení zájmů svobodného světa a udržení míru.
Západ by měl ukázat sílu a měl by otevřeně vojensky a s maximálním odhodláním podpořit Ukrajinu. Zajímavým náznakem cesty, jak bychom se jako Západ mohli zbavit vůči Ukrajině cejchu zbabělců či dokonce zrádců, byl odhodlaný projev britského premiéra Borise Johnsona na mnichovské bezpečnostní konferenci.
Blázna v Kremlu je potřeba zastavit rozhodností a silou. I my k tomu můžeme přispět.
