Z nějakých mně neznámých důvodů český tisk náhle ztratil zájem o události v Rusku. Dočtete se u nás samozřejmě o nejzákladnějších skutečnostech posledních dnů: že v referendu o novelizaci ústavy opět drtivě zvítězil Vladimír Putin, že tu a tam v jeho říši probíhají nějaká protestní shromáždění odpůrců nebo vojenská cvičení. Schází však strukturovaný pohled na změť faktů, který by českému čtenáři umožnil udělat si souvislejší představu o směřování společenského vývoje v této pro nás stále veledůležité zemi.

Dnes se u nás maximálně dočtete o tom, že 78 procent hlasů ve prospěch Putinem navržených změn ústavy svědčí o jeho stále vysoké podpoře v obyvatelstvu, nebo o tom, že pompézní vojenská přehlídka či manévry uprostřed koronavirové pandemie mohou naznačovat nové dobyvačné záměry Kremlu. S tímto nezájmem jsou v příkrém rozporu převratné události, jimiž Rusko v těchto týdnech přímo oplývá.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Výklad všelidového hlasování o ústavních změnách jakožto o Putinově úspěchu je důkazem naprosté nevědomosti o stavu ruské společnosti. Výsledek plebiscitu je spíše důkazem toho, že moskevský režim ztratil jakékoli zábrany a z příležitostných „opravných“ falzifikací udělal hlavní nástroj svého mocenského provozu. Hrubé okaté falzifikace už nemá potřebu skrývat a hrdě se k nim hlásí: „Ano, lžeme, podvádíme, no a co?“ Jak se říkalo v antice: „Čí je moc, toho je víra.“ V podstatě nebylo před kým se přetvařovat: Putinův režim je dávno světem brán jako vyděděnec stojící mimo lidský zákon.

Co to vlastně bylo, to všelidové hlasování? Referendum to nebylo, protože výsledek nebyl zavazující, ba ani doporučující. Jak nejednou zdůrazňovaly úřady, dodatky ke konstituci byly již předtím schváleny Stání dumou a Ústavním soudem a vstoupily v platnost již před tímto plebiscitem. Co víc: výtisky nové platné Ústavy byly volně k dostání v místech, kde probíhalo hlasování. Záměrně volím tento neurčitý výraz, protože o volební místnosti se nejednalo. Právě kvůli nezávaznosti hlasovacího aktu volebních místností s urnami za plentou vůbec nebylo zapotřebí – volilo se všude, kde to úřady uznaly za vhodné: v parcích, v příměstských hájcích na pařezech, na rozložené dece, ve velkých obchodech do nákupního vozíku nebo se hlasovací lístky vhazovaly do otevřeného kufru přistaveného auta.

Hlasování trvalo celý týden, průběžné výsledky nebyly žádným způsobem zabezpečené, na stejnou hromádku se přihazovalo každý další den. Ze zřejmých důvodů nebyla nutná ani možná práce nějakých mezinárodních pozorovatelů. Na úředních stránkách ruské vlády mezi ústavními změnami chyběla jediná, zřejmě nejméně důležitá. Byly tam takové opravy ústavy jako zákaz homosexuálních sňatků a adopce dětí páry stejného pohlaví, nadřazení ruských zákonů nad mezinárodní normy, zavedení do psaného zákona kategorie Boha a náboženské výchovy ve školách – zkrátka všechno možné s výjimkou zřejmě nepodstatného – vynulování všech předchozích funkčních období prezidenta Putina, kterému tím bylo umožněno vládnout nejméně do roku 2036. Tato vymoženost byla vysvětlena uskutečněním nezadatelného práva Rusů na život ve stabilním a šťastném státě.

Stabilita se nekoná

Ty, kteří si myslí, že když nic jiného, tak aspoň ta kýžená stabilita přece jen v ruském státě vládne, asi dalšími řádky hodně zklamu. To, co se dá nyní pozorovat v Rusku, je opak stability a začínající společenský a hospodářský rozvrat.

Mocenská vertikála, kterou tak usilovně Putin budoval, leží doslova v troskách. Společnost se stává neřiditelnou. Tak jako všude oslabení ruského státu trochu pomohla koronavirová epidemie a zejména nepokrytě cynický způsob, jakým s ní nakládala vládní moc. Když bylo zapotřebí uskutečnit vojenskou přehlídku a následné týdenní zcela nesmyslné hlasování, epidemie byla prohlášena za zvládnutou. Tak jako ve frašce s plebiscitem, i u koronaviru čísla, jichž bylo třeba dosáhnout, byla ohlášena předem. Po ukončení představení si nemoc náhle vyžádala znovuzavedení omezujících opatření postihující všechny sféry života, zejména zrušení shromažďovacích práv.

Putin sám svodům rozvolňujících opatření nikdy nepodlehl: zůstává doteď v přísně střeženém bunkru, jehož vstup je opatřen speciálním dezinfekčním tunelem, a veřejného života se nezúčastňuje. Kupříkladu nevydal ani hlásku v souvislosti s týden trvajícími masovými protesty v Chabarovsku a jiných městech Dálného východu. Trpělivost obyvatelům chabarovského kraje došla poté, když byl zatčen jejich oblíbený gubernátor Sergej Furgal pro podezření z vážných, leč dávno neaktuálních zločinů.

Putinovo mlčení vyvolává nevídanou nejistotu mezi kremelskými propagandisty, kteří jeden den protesty plísní jako „chuligánství opilých výrostků“ a druhý den označují za uskutečnění práva na protestní shromáždění. Známé tváře z ruských obrazovek kvapem opouštějí zemi, dokud je to ještě možné. Putinovo vůdcovství je zpochybňováno i v jeho nejbližších oligarchických kruzích. Hlásit se k Putinovi se v Rusku stává nebezpečným protispolečenským postojem. Má samozřejmě stále k dispozici jemu osobně oddanou Národní gardu, ale ani na ni se nemůže stoprocentně spolehnout. Policie houfně přebíhá na stranu protestujících a odmítá plnit rozkazy velitelů.

K tomu všemu se pojí nadcházející neodvratná hospodářská krize a všeobecná podnikatelská skepse ohledně nejbližší ruské budoucnosti. Na podzim se očekává řada krajně nepopulárních ekonomických opatření: devalvace, případně denominace národní měny (u nás se tomu říkalo měnová reforma), snižování sociálních výplat a dramatický propad HDP – podle střízlivých odhadů až o 20 procent. Podzim bude v Rusku, mírně řečeno, hodně rušný.

Ani armáda na tom není slavně

Ani velkolepě pojatá vojenská přehlídka by neměla uvádět pozorovatele v omyl ohledně reálných možností ruského státu. Velké je pokušení uhasit vnitřní požár nějakou malou úspěšnou bleskovou válkou. Jenže každá blesková válka si vyžaduje určitou vojenskou koncentraci a racionální sílu. Rusko těmito prvky nevládne. Pokaždé, když mu nic nehrozí, ukazuje v televizi, jak virtuální rakety zasahují na mapě americkou Floridu. Leč všude, kde dochází k reálným střetům, jako v Sýrii nebo nyní v Libyi, to ústí v nečekanou porážku moskevských expedičních sborů se značným počtem obětí. Je známo, že nic neničí postavení prezidentského alfa samce v očích jeho poddaných tak účinně jako prohraná válka. Proto se Kreml pro jistotu uchyluje k válkám hybridním. Ty se liší od skutečných tím, že za prvé nemohou být prohrány a za druhé, že nemohou být ani vyhrané. Jejich cílem totiž není vítězství a zábor cizích území. Jak může kremelská elita zahájit válku proti Západu, když právě tam schraňuje své peníze, skupuje nemovitosti a posílá své děti žít a studovat?

Výborným příkladem hybridního pojetí války je osud Doněcka a Luhanska. Je to zároveň i příklad podivné nemohoucnosti ruské politiky. Čistě teoreticky ruské obyvatelstvo tohoto území bylo „zachráněno před totálním vyvražděním ukrajinskými fašisty“. Konvenční válka končí připojením „osvobozených území“ k vítěznému státu. Místo toho se z Doněcka a Luhanska staly „země nikoho“, kde vládnou ozbrojené gangy střílející ostrými na všechno, co se hýbe.

Ve skutečné válce je nebezpečné lhát, neboť se v omyl uvádějí i vlastní velitelské složky. Japonský admirál Jamamoto říkával: „Kdo začíná lhát, ten přiznává, že válka je prohraná.“ U hybridní války je tomu přímo obráceně – ta se lží od začátku počítá. Chlapečci ukřižovaní ve Slavjansku, animace raket zasahujících Floridu, tvrzení, že to Západ sestřelil Boeing a otrávil Skripalovy, to je klíčová složka hybridní války, její nejvlastnější smysl. Terčem takové války nejsou cizí mocnosti, ty možná ani nevědí, že Rusko již proti nim válčí – asi tak jako průměrný Američan netuší, že Severní Korea už málem vymazala jeho vlast z povrchu zemského anebo že Írán již stonásobně pomstil smrt generála Sulejmáního. Hybridní válka, to je válka výlučně o hlavy vlastního obyvatelstva. Proto vojenská přehlídka a Putinův článek o historické pravdě ohledně 2. světové války jsou typickými příklady hybridních technologií.

Poopravit výsledky 2. světové války není možné, ta už dávno skončila. Ani obnova Sovětského svazu není představitelná. Stejně tak prakticky nelze navrátit Rusku „historická území velkoryse darovaná bratrským národům“. Nezbývá než v animovaných filmech ničit Floridu a vyprávět, že Stalin osvobodil Litevce z německého jha a štědře je obdaroval původně ruským územím. Zní to stejně pravděpodobně jako heslo posledního Putinova plebiscitu: „Za vynulování Putinových prezidentských období naši dědové ve válce prolévali krev!“

Avšak jak ukazují výsledky všech posledních průzkumů veřejného mínění, i hybridní válka může skončit totální porážkou na hlavu.