Pro Vladimira Putina je NATO, především jeho noví členové, přímo posedlostí. Tvrdí, že NATO po rozpadu Sovětského svazu využilo ruské slabosti a rozšířilo se na východ, čímž údajně porušilo sliby, které Moskvě dali západní představitelé. Žádné takové sliby však učiněny nebyly, je to jen Putinova konstrukce.
Že žádné sliby NATO někdejšímu SSSR nedalo, potvrdil i poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov.
V článku na webu Brookings.edu psal Steven Pifer už v roce 2014: „Údajné porušení závazku Západu nerozšiřovat NATO dlouho figurovalo jako klíčový prvek Putinova vyprávění o Alianci (a proti ní). Ve svém bombastickém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007 řekl: ‚A my máme právo se ptát: proti komu je toto rozšiřování (NATO) namířeno? A co se stalo s ujištěními, která naši západní partneři poskytli po rozpuštění Varšavské smlouvy? … Rád bych citoval projev generálního tajemníka NATO pana Woernera v Bruselu 17. května 1990. Tehdy řekl, že: ‚Skutečnost, že jsme připraveni neumístit armádu NATO mimo německé území, dává Sovětskému svazu pevnou bezpečnostní záruku‘.“
Ruský prezident se k tomuto tématu vrátil ve svém kremelském projevu z 18. března 2014, v němž ospravedlňoval nezákonnou anexi Krymu Ruskem: „… oni (západní představitelé) nám mnohokrát lhali, rozhodovali za našimi zády, předkládali nám hotovou věc. Stalo se tak v případě rozšiřování NATO na východ, stejně jako rozmístění vojenské infrastruktury na našich hranicích.“
Putin dále vyjádřil zděšení nad vyhlídkou na přítomnost sil NATO na Krymu: Ruská nečinnost „by znamenala, že námořnictvo NATO by bylo přímo v tomto městě ruské vojenské slávy (Sevastopolu), a to by vytvořilo nikoli iluzorní, ale zcela reálnou hrozbu pro celé jižní Rusko“.
Jenže západní představitelé se nikdy nezavázali, že nebudou rozšiřovat NATO, což prokázalo několik analytiků.
Steven Pifer píše: „Na čem se však Němci, Američané, Britové a Francouzi v roce 1990 dohodli, bylo, že na území bývalé NDR nebudou rozmístěny žádné neněmecké síly NATO. V té době jsem byl zástupcem ředitele na sovětském oddělení ministerstva zahraničí a určitě o to šlo při jednání ministra Jamese Bakera s Gorbačovem a jeho ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem. V roce 1990 málokdo vážně uvažoval o možnosti širšího rozšíření NATO na východ.
Dohoda o nerozmisťování cizích vojsk na území bývalé NDR byla začleněna do článku 5 Smlouvy o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, kterou 12. září 1990 podepsali ministři zahraničí obou Německa, Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie. Článek 5 měl tři ustanovení:
Dokud sovětská vojska neukončí svůj odchod z bývalé NDR, budou na tomto území rozmístěny pouze jednotky německé teritoriální obrany, které nejsou začleněny do NATO.
Nemělo dojít ke zvýšení počtu vojáků ani vybavení amerických, britských a francouzských sil umístěných v Berlíně.
Po stažení sovětských vojsk by mohly být v bývalé NDR rozmístěny německé jednotky zařazené do NATO, ale nebyly by zde rozmístěny cizí síly a systémy jaderných zbraní.“
Michail Gorbačov v rozhovoru sám o jednáních s Bakerem řekl: „Téma ‚rozšiřování NATO‘ se vůbec neprobíralo a v těch letech se o něm vůbec nemluvilo. … Diskutovalo se o jiném tématu, které jsme nadnesli: ujistit se, že vojenské struktury NATO nebudou postupovat a že po sjednocení Německa nebudou na území tehdejší NDR rozmístěny další ozbrojené síly. Bakerovo prohlášení bylo učiněno v tomto kontextu… Vše, co bylo možné a potřebné udělat pro upevnění tohoto politického závazku, bylo učiněno. A splněno.“
Gorbačov pokračoval: „Dohoda o konečném vyrovnání s Německem říkala, že ve východní části země nebudou vytvořeny žádné nové vojenské struktury, nebudou rozmístěna žádná další vojska, nebudou tam umístěny žádné zbraně hromadného ničení. To bylo po celá ta léta dodržováno.“
Až do ruské vojenské okupace Krymu nedošlo prakticky k žádnému umístění bojových sil NATO na území nových členů. Až poté NATO zvýšilo přítomnost svých vojenských sil v Pobaltí a ve střední Evropě. Mytologie šířené z Kremlu ale fakta nepotřebují.