„Cílem Kremlu není válka, ale napětí vyvolané hrozbou války,“ píše na Echo Moskvy politolog Vladimir Pastuchov. „Lidé v Kremlu mají problémy a chtějí vyjednávat. Vyjednávání je nejjednodušší, když držíte kupujícího pod krkem. V tom spočívá ‚syndrom vrátného‘. Dokud Kreml vyhrožuje, všímají si ho, mluví se o něm a mluví se s ním, něco se mu strká do kapsy a podlézavě se mu hledí do očí. A pokud nikoho neohrožuje, jako by vůbec neexistoval.“
Abychom lépe pochopili, o čem Pastuchov píše, můžeme ještě upřesnit, co se myslí „syndromem vrátného“. Říká se tomu také syndrom domovníka, syndrom malého šéfa, syndrom šatnáře, komplex náhlého božství, nemoc, která postihuje nejnižší formy vyšších primátů. Realizuje se v touze „malého člověka“ co nejlépe využít své malé síly. Jinými slovy, „zavřít a nepustit“, kompenzovat si vědomí vlastní bezvýznamnosti a bezvýznamnosti pracoviště, které má ve svém držení.
Pastuchov poznamenává, že celá tato konstrukce má však jednu slabinu. Kdo chce dobře blufovat, musí věřit svým vlastním blufům. „Kreml si nemůže dovolit pochybnosti o tom, že je připraven na válku, protože jakákoli pochybnost by zničila jeho těžce získanou image.“
A to je podle autora psychologické dilema, které je dnes hlavní hrozbou. „Kreml nemá ve válce s Ukrajinou žádné racionální cíle. Nepotřebuje tam svou vládu, ani Donbas, ani Oděsu a Cherson. A obecně všechny tyto potíže nepotřebuje. Potřebuje pocit věčné války, její atmosféru. Aby však tuto atmosféru vytvořil a udržel, bude muset dříve či později rozpoutat skutečnou válku, která pro něj nemá žádný smysl, která neposkytuje žádnou odpověď na žádný z problémů, které ho trápí, a ničí naprosto všechny bonusy strachu, které doposud získal.“
Jenže v této kremelské hře zvyšování sázek znamená také zvyšování rizika fatální politické chyby. Ta by totiž „přivedla vniveč kapitál, který se kremelskému vrátnému podařilo nashromáždit ze spropitného zainteresovaných Evropanů, kteří se pokusili rezervovat si stůl v Putinově kasinu. V hořícím kasinu si nikdo nic nezarezervuje, vynesou nábytek.“
„Je zvláštní,“ píše Pastuchov, “ (a nemusíme s ním nutně souhlasit) „že Západ jako by této intrice ve své hře nevěnoval pozornost a sází na to, že se psychóza bude stupňovat. Evakuace diplomatických misí z Kyjeva, jako by to byl Kábul, prohlášení, že válka určitě začne, že začne téměř zítra, a pokud začne zítra, ruské tanky budou v Kyjevě už pozítří, vypadají spíše provokativně než reálně. Tím spíše, že pravděpodobnost zatažení Ruska do dlouhého a vyčerpávajícího vojenského konfliktu se značnými ztrátami ruské armády je nyní vyšší než pravděpodobnost opakování krymského blitzkriegu.“
Vyhlídky pak nejsou radostné: „Pokud k válce dojde, bude to pro Rusko jako sníh v zimě, který všichni očekávají, ale na který není nikdo připraven. Čeká nás nesmyslný, a proto ještě krvavější mlýnek na maso, který většinu iluzí a ideologií putinovské éry promění v mleté maso. Je nepravděpodobné, že by to Putin chtěl, otázkou je, může-li to odvrátit, aby si při tom zachoval tvář.“
Ty poslední věty o stupňování psychózy stojí za zamyšlení. Západ je tím, kdo reaguje na předchozí ruské kroky. Podle stoupenců (často spíše služebníků) Ruska to dělá nepřiměřeně a situaci eskaluje. Podle jiných by měla být reakce důraznější, aby to Putina a jeho kliku odradilo něco skutečně začít. Kdyby Rusko nemělo jaderné zbraně a kdybychom se mohli spolehnout na to, že to v Kremlu mají v hlavě v pořádku, nebylo by moc co řešit. Konvenční válku proti NATO by Rusko sotva mohlo vyhrát. „Kdyby“ je ale jen fikce, Moskva jaderné zbraně má a podle našich měřítek tam neuvažují jako úplně normální lidé. Na Ukrajině tohle dilema znají. Na jednu stranu Ukrajinci potřebují, aby svět vnímal situaci jako vážnou, protože vážná je, na druhou stranu jejich zemi škodí, když to vypadá, že se tam může válčit každým dnem. Proto se nejspíš prezident Zelenskyj vyjadřuje méně apokalypticky než Britové a Američané.
Varováním z historie je první světová válka, ke které došlo, aniž to měl na počátku někdo v úmyslu. Prostě se to nabalovalo jako sněhová koule. Stejně tak je tu ale varování druhé světové války, ke které nemuselo dojít, kdyby se Hitlera podařilo zarazit, dokud byl čas.
Víme toho méně, než vědí různé rozvědky. Nemůžeme se ani spolehnout na to, že vědí všechno, nebo aspoň všechno potřebné. Nejlepší by bylo, kdyby Putin a jeho podivná národovecko-fašistická junta narazili na nějaký domácí odpor ve vyšších kruzích, když už je lid tradičně pasivní. V každém případě chce Putin v roli zakomplexovaného vrátného tak vysoké spropitné, že už se nikomu moc nechce mu ho dávat.