Boris Chersonskij. FOTO: wikimedia.commons/CC BY-SA 3.0/Vodnik
FOTO: wikimedia.commons/CC BY-SA 3.0/Vodnik
Nejznámější ruskojazyčný básník současné Ukrajiny Boris Chersonskij v rozhovoru pro rakouské noviny Der Standard hovořil o typu myšlení kremelského vůdce a národním psychotypu Ruska. Rozhovor cituje ruský exilový web Echo. Podle Chersonského Putin připomíná malé dítě, které si nechce připustit, že se mu stavba z kostek sesypala.
Chersonskij je nejznámějším ruskojazyčným básníkem (současné) Ukrajiny. Narodil se v židovské rodině ve městě Černivci v roce 1950. Studoval medicínu a stal se psychologem a psychiatrem v Oděské oblastní klinické nemocnici. V sovětské éře byl součástí samizdatového hnutí a po rozpadu SSSR vydal 17 sbírek básní a esejů v ruštině a od roku 2014 také v ukrajinštině. Jeho dílo získalo řadu národních i mezinárodních ocenění. Krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 opustil se svou ženou Ludmilou Chersonskou, známou básnířkou, Oděsu a žijí v severní Itálii.
„Odhaduji, že Putin trpí zvláštním typem psychopatologie, při níž mysl uvízla v historických pojmech, takže vůbec nevidí přítomnost a ani budoucnost nehraje žádnou roli. Zdá se, že všechny jeho myšlenky jsou zaměřeny výhradně na znovuzískání minulosti. Lze ho přirovnat k člověku, který se dívá na zřícenou budovu. Každý, kdo má oči, vidí, že se zřítila. Ale jeden člověk ji nějakým způsobem vnímá jako nepoškozenou. Domnívám se také, že už nelze pochybovat o tom, že Putin trpí komplexem nadřazenosti. Zdá se, že skutečně věří, že je všemocným vůdcem Ruska. Národa, který je podle něj jedinou významnou věcí na světě,“ soudí Chersonskij.
Vysvětluje také Putinovu fixaci a fixaci mnoha Rusů na Ukrajinu.
„Ukrajina měla vždy svou vlastní identitu, ale po staletí byla součástí Ruského impéria. Pak se stala součástí Sovětského svazu, který byl nesmírně brutální reinkarnací téhož impéria. Když toto monstrum zmizelo, získali jsme konečně určitou svobodu a nezávislost. Zhroucené impérium to však nikdy neuznalo. Od chvíle, kdy se Putin dostal k moci, pracoval na obnově nikoli Sovětského svazu, ale Ruského impéria. Stačí mu jen naslouchat. Neustále mluví o Kateřině Veliké, Petru Velikém, Alexandru Něvském a tak dále. Ještě směšnější než Putinova tvrzení je skutečnost, že Kyjev je mnohem starší než Moskva a vzkvétal i v době, kdy Ruské impérium neexistovalo,“ říká psychiatr a básník.
Podle něj jde o imperiální vědomí, které Rusko nikdy nedokázalo překonat, a připomíná to chování malého dítěte, které staví věž z kostek. V určitém okamžiku se stavba začne hroutit a nakonec se rozpadne. Putin se nedokáže s tím zhroucením smířit. Je to tyran, který nemůže a nechce pochopit, že Ruské impérium už nikdy nebude. Oděsa a celé černomořské pobřeží byly kdysi součástí Ruského impéria, ale stejně tak tato území kdysi patřila Turecku, a přesto jim Turecko neříká „nástupnický stát Osmanské říše“. Nazývá snad Turecko černomořské pobřeží „naším historickým územím“, jako to dělá Putin?
Rusko jako národ Boris Chersonskij přirovnává k medúze, „pod jejíž kopulí žije početná populace planktonu“.
„Když se kopule zmenší, nastává období tyranie a represe. To je období, ve kterém nyní žijeme. Když se kopule uvolní a trochu rozšíří, vzniká pod ní iluze svobody. Vzpomeňte si například na tání, které následovalo po stalinismu. Nakonec však plankton vždy musí vědět, že se kopule může kdykoli opět smrštit. Samotné medúze je to samozřejmě jedno. Pohltí, stráví a prostě jde dál. Řečeno jinak, můžeme si vzpomenout na Machiavelliho. Když národ prochází dlouhým obdobím tyranie, vede to podle něj k totálnímu úpadku toho, co nazýval ‚lidským materiálem‘. Takový národ si se svobodou prostě nedokáže dlouho poradit. V důsledku toho je pro jakéhokoli náhodného tyrana, který právě projíždí, nesmírně snadné podřídit národ, jako je Rusko, během krátké doby své vůli.“
Ohledně demokratické budoucnosti je Boris Chersonskij skeptický.
„Vzpomínám si na diskusi na toto téma, která se odehrála na počátku roku 2000 s mým otcem, brilantním a vzdělaným člověkem, který přežil druhou světovou válku. Tehdy jsem byl ještě velmi naivní a optimistický a řekl jsem mu, že Rusko už nikdy nezažije časy jako za Brežněva. Otec se na chvíli zamyslel a řekl: ‚Správně. Už to nebude jako za Brežněva. Bude to jako za Stalina.‘ Už tehdy chápal, že pokud se novým vládcem stane bývalý důstojník KGB, nepřinese to Rusku ani zbytku světa nic dobrého. To věděl každý, kdo si pamatuje, co byla KGB v sovětských dobách.“
To, že v Rusku neexistuje téměř žádný odpor proti Putinově diktatuře a válce, vysvětluje tak, že to je v souladu s psychologickými zákonitostmi každého obyčejného člověka, nejen Rusů.
„Podívejte se. Například teď vedeme všechny ty vznešené diskuse o historických faktech, mýtech a tak dále. Ale obyčejný člověk nic z toho zpravidla neví, protože historii nestudoval a nevěnoval jí pozornost ani na střední škole. A hlavním problémem je automatický konformismus, vnitřní snaha zapadnout za každou cenu. Faktem je, že většina lidí chce být stejná jako všichni kolem nich. Když všichni křičí hurá, tak bychom měli křičet hurá také. Když všichni mávají vlajkami, mávejme jimi také,“ konstatuje ruský básník a psychiatr původem z Ukrajiny.
