NÁZOR / Existuje ohromná disproporce mezi tím, co Rusko říká, a tím, co dělá. Zatímco západní státy usilují o interpretaci ruských slov, nevšimnou si toho, co se jim děje děje rovnou pod nosem. Dříve, než je ruské poselství dešifrováno, dodá ruský prezident, nebo někdo z jeho okolí další nejasný výrok. A cyklus se opakuje. Rusové mezitím dělají to, co chtějí a co mají dávno naplánováno. Snaží se obnovit své impérium a znovu ovládnout své bývalé vazaly.
Rusko je tak trochu trol. Jeho vyjádření, slova, či náznaky jsou všechny poměrně nezávislé na jeho objektivních skutcích. Přesto se je Západ snaží vehementně dešifrovat, jako by nevnímal, že tato země evidentně zcela programově vytváří informační chaos, kterým zakrývá své skutečné úmysly.
Rusové ústy svého ministra zahraničí Lavrova, svého exprezidenta Medveděva, i svého stávajícího prezidenta Putina, vysílají do světa tolik protichůdných informací, že vyznat by se v nich nesvedl ani Koperník. Mnohem jasněji ale za ně mluví jejich skutky.
Rusko napadne a krutě ničí Ukrajinu, přičemž z agrese obviní ji samotnou. Začne se kamarádit se Severní Koreou a dodávat jí vesmírné technologie, i když v ní vládne jeden z nejhorších režimů na planetě. Dvoří se Číně a posílá jí za pár drobných své nerostné a přírodní bohatství, aby mohlo obcházet západní sankce. Hovoří o nové úrovni mezinárodní spolupráce s rozvíjejícími ekonomikami, zatímco se podílí na destabilizaci celých regionů.
Nejnověji vyslalo do světa další zprávu o tom, že uvažuje o změně své jaderné doktríny. Tato doktrína se může upravit, prohlásil tajuplně ruský prezident Vladimir Putin. V duchu se určitě prohýbal smíchy. Zatímco západní tajné služby si teď budou lámat hlavu nad tím, co měl vlastně na mysli, Rusové si budou dál dělat, co chtějí.
Po ovoci poznáte je
Zjistit, o co jde zemi, jejíž představitelé nepřestávají bombardovat informační pole kanonádou protichůdných výroků, přitom není tak těžké, jak by se mohlo zdát. Chce Rusko mír? Samozřejmě, že ne, jinak by v Evropě nezahájilo nejničivější válečný konflikt od časů druhé světové války.
Usiluje o spolupráci s evropskými zeměmi? Jistěže ne, jinak by se permanentně nepokoušelo hybridními taktikami podrývat jejich státnost. Chce znovu vládnout svým dřívějším podřízeným státům ve východní a střední Evropě? Jistěže ano, a to buď pomocí přímé agrese, anebo prostřednictvím na Rusku závislých vůdců, jako toho dosáhlo v případě Čečenska nebo Běloruska.
Je možné Rusku vzdorovat? Jistěže ano. Jak ale ukázali Ukrajinci, je k tomu zapotřebí neochvějné odhodlání, obětavost, a především schopnost zavčasu rozpoznat, že jeho slova nemají ve srovnání s jeho činy takřka žádnou váhu.
Také to ostatně Rusové opakovaně prokázali svými skutky. Stačí si vzpomenout na to, jak před plnohodnotnou invazí na Ukrajinu, hovořili o tom, že oni žádný vojenský konflikt zahájit rozhodně nehodlají, ba dokonce pokračovali v těchto tvrzeních i v době, kdy už válka plnohodnotně probíhala.
Když tedy nyní představitelé Ruska hovoří o potřebě mírových jednání s Ukrajinou, o možné změně svých nukleárních pravidel, zastrašují Jižní Koreu, přesvědčují o svých úmyslech mírově spolupracovat s jinými národy, nebo si kladou všemožné podmínky, je bezpochyby na místě klást si otázku, jak velkou důležitost jejich vyjádřením připisovat, když se tak často a markantně rozcházejí s jejich reálnými skutky.