Po zhroucení režimu diktátora Bašára al-Asada v Sýrii ruští ideologové uvažují o tom, co tato rána pro prestiž Ruska znamená. Znepokojující je pro ně celá série pádů různých diktátorů, jejichž režimy se dlouho zdály pevné. Proto propagandisté vyzývají, aby se všichni ještě více semkli kolem vůdce Vladimira Putina.
„Damašek padl. Rusko se stahuje ze Sýrie. V ruinách Palmýry, kde ještě nedávno koncertoval velký Gergijev, se dnes potulují divoši se samopaly a odřezávají mramorové nosy a uši antickým sochám. Rusko ztrácí Blízký východ. Nejprve poprava Nadžibulláha v Afghánistánu. Zavraždění Saddáma Husajna v Bagdádu. Roztrhání Kaddáfího v Libyi. A teď Bašár Asad, dej mu Bůh dlouhý život,“ bilancuje na stránkách nacionalistického „Izborského klubu“ pády diktátorů spisovatel Alexandr Prochanov.
Prochanov pak lituje, že po strategické porážce Sovětského svazu v roce 1991 se Rusko z mnoha částí světa stáhlo, a to i ze Sýrie. Pak se tam na nějakou dobu vrátilo, ale „dnes se tento impuls zastavil a obrátil“.
„Není třeba naříkat, bědovat, prohlašovat stažení ze Sýrie za porážku. Měli bychom střízlivě zhodnotit současnou situaci ve světě, aniž bychom věnovali pozornost hysteroidním bloggerům,“ vyzývá Prochanov.
Pak předpovídá, jaký bude další vývoj. Islamismus podle něj obsadil Damašek, ale neovládl celou Sýrii a dojde tam k občanské válce jako v jiných zemích. Čeká další úder v Tádžikistánu a „rozžhavená láva“ poteče z Afghánistánu a postsovětské státy Střední Asie se stanou bojištěm. Ruské jednotky v rámci ODKB (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti) pak podle něj „budou muset“ bojovat v Tádžikistánu, Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. „Vlna džihádistů se přelije přes ruské hranice a Kavkaz se opět ocitne v dýmu, v ruských městech vypuknou teroristické výbuchy. A asijští gastarbeiteři, kteří se zmocnili ruských trhů, stavenišť, bytových a komunálních podniků a parkovišť taxíků, se stanou živnou půdou pro islámský teror.“
„Taková je ruská realita 21. století. Bude od dnešního Ruska vyžadovat gigantické vypětí všech sil, vynaložení všech zdrojů – lidských, materiálních, emocionálních, náboženských, ideologických. Rusko obstojí, pokud se promění v obléhanou pevnost, jejíž brány zrádci neotevřou, zrádci nevrazí nůž do zad vojákům bojujícím na hradbách pevnosti,“ pokračuje autor.
Rusku v takové situaci pomůže údajně pouze „vůle, inteligence, lstivost, bezohlednost, předvídavost, modlitba a také zkrácení doby letu všech jaderných raketových systémů“.
Nakonec Alexandr Prochanov všechnu naději vkládá do osoby kremelského vůdce Vladimira Putina.
„Vítězství se nekuje v restauracích. Na rockových koncertech se nehrají pochodové marše. Centrální banka a ministerstvo financí nejsou baštami ruského státu. Centralismus, posílený mobilizačním projektem, je obrazem budoucnosti, kterou si Rusko zajistí v nejzuřivějších bitvách století. Pane prezidente, jste velitelem ruské pevnosti. Jste velitelem a kormidelníkem. Byl vám dán strašlivý a velký osud – vládnout Rusku v hodině jeho nejtemnějších zkoušek.“