Neobvyklá brutalita, s níž se bezpečnostní složky snaží potírat protesty Moskvanů proti systémovému vylučování všech nezávislých kandidátů z voleb do Moskevské městské dumy, poněkud zaskočila dobrotivou západní veřejnost, která se tuze snažila uvěřit bajce o ruské demokracii, sice národně specifické, leč stále na vzestupné dráze. Nepříjemně překvapil také celý vějíř doprovodných opatření: preventivní uvěznění lídrů, pracovní a akademický postih odchycených účastníků, pokusy zbavit některé protestující rodičovských práv a jako třešnička na dortu – uvalení horentních pokut a snaha donutit zatčené zaplatit za výlohy spojené s nasazením policie, za jejich pobyt ve vězení a za nemocniční ošetření samotných zbitých, nejnověji i za ušlý zisk městské dopravy. Zatímco západní znalci koukají nevěřícně jak vyoraná myš, v Rusku zrovna v těchto dnech světlo světa spatřily sociologické údaje, které vnášejí alespoň trochu jasno do důvodů zdánlivě nečekaného zvlčení ruských úřadů. Dotazovací akce sociologického ústavu Levada-centrum (posledního jakžtakž nezávislého sociologického pracoviště) sice proběhla dříve, než v Moskvě kulminovaly občanské protesty, leč konflikt kolem moskevských voleb byl již tehdy na obzoru. Už se označil základní trend ruské vnitřní politiky: po dlouhé řadě nepovedených voleb, kdy kandidáti moci pravidelně prohrávali vše, co mohli, se Putinova vláda rozhodla, že je načase skoncovat s předstíraným „konkurenčním hlasováním s alternativními kandidáty“ a začít dusit opozičníky, jakmile se objeví v dohledu volebních uren.

Průzkum jasně ukázal, do jaké míry je ruské politické hřiště neprodyšně zadlážděné a jak radikálně jsou ve vědomí občanů veškeré státní instituce nahrazeny osobností Vladimíra Putina. Jeho konkrétní osobou, nikoli prezidentským úřadem. Přece i tehdy, když křeslo prezidenta dočasně zahříval Dmitrij Medveděv, dramatická většina Rusů si byla jistá tím, že Medveděv je Putinovou loutkou a v žádném případě není samostatným politikem. Uvedeme pro srovnání, že nyní volební podpora premiéra Medveděva nedosahuje ani 1% a je trojnásobně nižší než podpora oficiálního liberálního demokrata Vladimíra Žirinovského a prezidentského kandidáta za komunisty Pavla Grudinina. 

Zde je přehršle důležitých čísel z posledního průzkumu Levada-centra: 54 % dotázaných by si přálo, aby Putin zůstal prezidentem i po roce 2024, kdy dle stávající konstituce ztratí právo do tohoto úřadu vůbec kandidovat. Přitom podíl respondentů, kteří si přejí Putina výlučně proto, že k němu neexistuje alternativa, vzrostl na 43%. Jinými slovy: značná část Rusů si přeje Putina v prezidentském úřadě nikoli proto, že dobře spravuje stát, nýbrž jenom proto, že se bojí jakékoli změny. Vědomí ruské veřejnosti podlehlo komplexu „doživotního vládce“. Dalo by se říct, že se vrátilo k mustru, který existoval v totalitních dobách, kdy žádné zákonné možnosti výměny moci neexistovaly a veřejnost viděla doživotního vládce v každém posloupném generálním tajemníkovi KSSS. Za danost byla považována situace, kdy při živém Stalinovi, později při živém Chruščovovi a posléze i při živém Brežněvovi, nikdo nemohl ani pomyslet na nějakého jejich nástupce. V dnešním Rusku při zachování formálních demokratických a ústavních omezení – jakože prezident nesmí zastávat úřad déle než dvě čtyřletá a pak i dvě šestiletá funkční období za sebou – mocenský systém dospěl ke kýženému stavu, jímž je časově neomezené, doživotní vládnutí jednoho člověka. Jen naivka si může myslet, že chudák současný prezident bude muset vyklidit Kreml a zanechat po sobě celý národ Putinových sirotků. Variant je habaděj: počínaje ústavním zřízením nové nadřazené funkce národního lídra či mentora, až po opětovné obsazení funkce všemocného premiéra stojícího nad kompetenčně okleštěným prezidentem. Kdo si už vzpomene na to, že podle ústavy Rusko není monarchií, nýbrž prezidentskou republikou? Jen tak můžeme pochopit smysl sloganu protestujících Moskvanů „Pryč s carem!“ V říjnu roku 2014, tehdy první zástupce šéfa prezidentského úřadu Vjačeslav Volodin, veřejně prohodil státotvornou větu: „Dokud je Putin, je Rusko. Až Putina nebude, nebude ani Ruska.“ Po čase se ukázalo, že Volodinovi se povedlo přesně vystihnout onu politickou léčku, do které byla země zahnána. 

Rusové dobře poznali celou neúčinnost Putinovy samovlády, ale nedokážou si představit svůj stát bez něho. Po dvaceti letech vládnutí Putin dávno není prezidentem naděje, jakým byl v prvním roce po svém jmenování. Vše, co mu zbylo, je strašení obyvatel tím, že se k moci dostane nějaký ještě větší holomek. Podle citovaného průzkumu nyní Putinova volební podpora činí 40 %. Přesně tolik je ochotno pro něho hlasovat, kdyby se volby konaly příští neděli. Paradoxem je, že odpovědi typu „nevím“ nebo „nedám hlas žádnému“ dohromady činí více než hlasy pro Putina. Je očividné, že veškerý účinek krymského záboru je do mrtě promrhán, ježto prezidentova podpora se vrátila na úroveň roku 2013. Leč ve vědomí poddaných není mezi živými politiky žádný potenciální protikandidát. Tříprocentní podpora pro Žirinovského nebo Grudinina může být pokládána za nicotnou, neb je na úrovni statistické chyby. 

Jsme svědky toho, jak se Volodinova rovnice naplňuje coby zlá předtucha. Není vůbec vyloučeno, že po Putinově odchodu skutečně zmizí i Rusko v jeho dnešní podobě. Právě toho se děsí „věrchuška“ vládnoucího režimu – vojáci, vysocí úředníci, vrstva oligarchů, hlavních to beneficiářů Putinovy samovlády. Pro ně zmizení Putina z jakýchkoli důvodů je reálnou hrozbou okamžitého zborcení celé státní konstrukce, jejíž veškeré instituce nejsou nic víc než ručně malované kulisy – strany nejsou stranami, parlament není parlamentem, soudy jsou místem vyrovnávání si politických a podnikatelských účtů a soukromé vlastnictví i osobní svoboda nejsou zaručeny žádným platným zákonem, nýbrž spojením osobní moci a vlivem konkrétních oligarchů. Kdykoli, lusknutím prstu, tato „nová šlechta“ může ztratit celou svou moc, svobodu, majetky, dokonce život. Proto nyní v konfliktu kolem rutinních voleb do Moskevské městské dumy Putinovi dvořané působí tak, aby poškodili jak opozici usilující o kontrolu v hlavním městě, tak starostu Sobjanina, aby se, chraň bůh, nestal nástupcem prezidenta.

Mozky vymyté prorežimní propagandou se nejvíce ze všeho bojí návratu „zmatečné doby“ 90. let. Putina by volili nikoli proto, že se mají dobře, nýbrž ze strachu, že s každým jiným určitě přijde totální krach. Právě proto, i když se strachují o to pofiderní, co jim zbývá, totálně ztratili víru ve všechny ostatní orgány a instituce stávajícího režimu. Je to dobře vidět na popularitě předsedy vlády. Ten dávno vypadl z garnitury aspoň trochu oblíbených politiků země. Rusové jsou ochotni pozvednout se k protestnímu hlasování ve volbách všech typů, až na prezidentské. Nejednou dokázali, že právě tak budou hlasovat i příště. A proto je třeba udělat vše, aby žádnou alternativu neměli. Je to klasická revoluční situace: režim vlastníma rukama utěsňuje víko kotle s vařící tekutinou, aby zabránil úniku páry. Volby za této situace přestávají hrát svou roli coby nástroj legitimizace moci. Putinovi se vážně podařilo vytvořit takový neprodyšný systém kontroly a falšování, že vyšší moc ani teoreticky nemůže žádné důležité volby prohrát. Dávno je zrušen práh účasti ve volbách všech druhů, jsou zakázány veškeré apely na bojkotování voleb, zrušen paragraf „proti všem“. Jenže totální depolitizace, demontáž a degradace všech politických institutů v kombinaci se smrtelnou únavou z nekonečné krize postupně znehodnotily sám systém legitimizace moci. Moc si dávno není jista, že je schopna zaručeně vyhrát volby v jakémkoli regionu Ruska. Takže je lepší na každý pád omezit volby na minimum nebo k nim nepřipustit oponenty. Kýho výra pořádat volby, když je každému jasné, že celý stát stojí a padá jenom s Putinem a není vůbec odvozen od fikce regionálních parlamentů, gubernátorů a už vůbec ne od fikce městských samospráv. 

To je ta léčka, do níž upadla ruská státnost. Na straně jedné je zřejmé, že Putin vývoji země může jen překážet, již nyní ji zavedl do slepé uličky v zahraniční a vnitřní politice. Jenže na straně druhé není radno dovolit mu v roce 2024 natvrdo vystoupit ze systému, ježto systém nemá žádné jiné opěrné pilíře. Jakmile se tak stane, stát bude nadobro roztrhán hyenami z Putinova okolí, které k tomu nepotřebují protisystémovou opozici, slabou a bez skutečného vlivu. Tak jako pro každý autoritářský režim, tak i pro Putinovo Rusko rutinní proces výměny moci se stává ultimativní zkouškou státnosti.