Vladimir Putin FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
Proč by ruský prezident Vladimir Putin útočil na sousední zemi, která ho neprovokovala, a riskoval krev vlastních vojáků? Proč by riskoval sankce a hospodářskou krizi? Odpověď se dá najít v Putinově povaze, v tom, co ho utvářelo.
Často se píše o Putinově dětství, o tom, jak obdivoval rudoarmějce a rozvědčíky, jak řádil v pouličních partách v Leningradu a pod vlivem filmů chtěl být také rozvědčíkem. To všechno mělo jistě svůj vliv, ale klíčovým bylo nejspíš to, co přišlo později na konci 80. let. Tam došlo k událostem, které z něj udělaly člověka tesknícího po starém dobrém impériu.
Anne Applebaumová v článku na Theatlantic píše, že zatímco v SSSR za éry Michaila Gorbačova nastala politika glasnosti a lidé cítili reálnou možnost změny, Putin seděl v úřadu KGB ve východoněmeckých Drážďanech. Berlínská zeď padla a on s kolegy z KGB pálil spisy a volal do Moskvy, kde to nikdo nebral. Báli se o své životy a kariéru. „Putin, stejně jako jeho vzor Jurij Andropov, který byl sovětským velvyslancem v Maďarsku během tamní revoluce v roce 1956, z tohoto období vyvodil závěr, že spontánnost je nebezpečná. Protest je nebezpečný. Mluvit o demokracii a politických změnách je nebezpečné. Aby se nerozšířily, musí ruští vládci udržovat pečlivou kontrolu nad životem národa. Trhy nemohou být skutečně otevřené; volby nemohou být nepředvídatelné; nesouhlas musí být pečlivě ‚řízen‘ prostřednictvím právního nátlaku, veřejné propagandy a v případě potřeby i cíleného násilí.“
Pak přišla 90. léta, kdy si pomocí ruského organizovaného zločinu někteří členové bývalé sovětské nomenklatury nakradli majetek. Bohatství se hromadilo, následoval boj o moc. „Nakonec Putin skončil jako největší miliardář mezi všemi ostatními miliardáři – nebo alespoň jako ten, kdo ovládá tajnou policii.“
Applebaumová píše, že toto postavení dělá Putina zároveň velmi silným i velmi slabým zároveň, což mnozí Američané a Evropané těžko chápou. „Silný je samozřejmě proto, že ovládá mnoho pák ruské společnosti a ekonomiky. Zkuste si představit amerického prezidenta, který by ovládal nejen výkonnou moc – včetně FBI, CIA a NSA -, ale také Kongres a soudnictví, deníky The New York Times, The Wall Street Journal, The Dallas Morning News a všechny ostatní noviny a všechny významné podniky včetně Exxonu, Applu, Googlu a General Motors… Putinova kontrola je bez zákonných omezení. On a lidé kolem něj fungují bez kontrolních mechanismů, bez etických pravidel, bez jakékoli transparentnosti. Určují, kdo může kandidovat ve volbách a kdo smí mluvit na veřejnosti. Mohou rozhodovat ze dne na den – například vyslat vojáky na ukrajinské hranice – poté, co se s nikým neporadili a nenechali si poradit.“
A v čem je ta nejistota? Navzdory veškeré moci a penězům a naprosté kontrole informačního prostoru musí Putin na určité úrovni vědět, že je nelegitimním vůdcem. „Ví, že politický systém, který pomáhal vytvořit, je hluboce nespravedlivý, že jeho režim zemi nejen řídí, ale i vlastní a přijímá hospodářská a zahraničněpolitická rozhodnutí, která jsou určena ve prospěch společností, z nichž on a jeho nejbližší okolí osobně profitují.“ Bojí se, že si pro něj jednoho dne mohou přijít prodemokratičtí aktivisté, jaké viděl v Drážďanech. Proto nenávidí demokracii a Západ a v posledních letech přenesl boj proti demokracii do Německa, Francie, Itálie a Španělska, kde podporoval extremistické skupiny a hnutí.
Postsovětská Ukrajina se snažila připojit ke světu prosperujících západních demokracií a v posledních dvou desetiletích tam proběhly hned dvě prodemokratické, protioligarchické a protikorupční revoluce a v roce 2014 zkorumpovaný proruský prezident uprchl ze země. Ukrajinská televize pak přinesla záběry jeho paláce se zlatými kohoutky a fontánami. Takový palác má Putin taky. (Alexej Navalnyj to ukázal na videu, což mu zvláště přitížilo.)
Putin pak anektoval Krym a udržuje na Donbase své separatistické loutky, ale žádnou „alternativní a přitažlivou“ Ukrajinu tam nevytvořil. Jen chaos a bídu.
Co tedy chce? Podle Applebaumové toto: „Chce destabilizovat Ukrajinu, zastrašit ji. Chce, aby ukrajinská demokracie selhala. Chce, aby se ukrajinská ekonomika zhroutila. Chce, aby zahraniční investoři utekli. Chce, aby jeho sousedé – v Bělorusku, Kazachstánu, dokonce i v Polsku a Maďarsku – pochybovali o tom, zda bude demokracie někdy dlouhodobě životaschopná i v jejich zemích. V zahraničí chce natolik zatížit západní a demokratické instituce, zejména Evropskou unii a NATO, že se rozpadnou.“
K tomu všemu navíc ještě udržet diktátory u moci všude, kde to jde, zmenšit americký vliv a aby sama Amerika zkrachovala. Tolika cílů nikdy nedosáhne. Když se o to ale pokusí, napáchá hodně škody.
Clifford G. Gaddy and Fiona Hill v článku nazvaném Putinova porucha osobnosti zveřejněném na Brookings.edu připomínají ještě jednu rovinu Putinovy osoby. Považuje se za outsidera, nebo tak přinejmenším stále vystupuje: „Putin si od mládí pěstuje image outsidera. Narodil se a vyrostl v druhém ruském městě Leningradě (dnes Petrohrad) jako dítě továrního dělníka a někdejšího údržbáře, dříve měl skromné kořeny v ruské Rjazaňské gubernii. V mnoha ohledech byl Putin outsiderem i v rámci KGB. Do této instituce byl přijat v 70. letech 20. století v rámci snahy ředitele KGB Jurije Andropova přivést novou generaci operativců mimo běžné kanály. Putin však v řadách KGB rychle nestoupal a nezískal ani významná místa.“
A ještě: „Putin nikdy nebyl součástí vedoucích struktur Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a po celá 80. léta zůstal outsiderem. Během kritického reformního období perestrojky vyslala KGB Putina do provinčního města Drážďany ve východním Německu, kde zůstal až do pádu Berlínské zdi. Po svém působení ve funkci náměstka petrohradského starosty byl Putin v létě 1996 speciálně přiveden do Moskvy jako outsider, aby pomohl vykořenit zakořeněné zájmy v politických a podnikatelských kruzích hlavního města. Putin se po celou dobu svého prezidentství opíral o tento status outsidera, zdůrazňoval své vazby na „obyčejné“ Rusy a distancoval se od moskevských elit, které se mu znelíbily.“
Stavět se do role outsidera není nic nového. Je to jen zdánlivý paradox, když tak vystupuje držitel velké moci. Umožňuje to totiž vytvářet dojem jedinečnosti a předstírat, že dotyčný vlastně není součást systému. Je to výhodné, protože vady systému pak nepadají na jeho hlavu. Za všechno mohou zlí dvořané, na které si vůdce ve jménu lidu došlápne. Takhle to dělali Adolf Hitler a Josif Stalin, v rámci limitů dané demokracií Donald Trump a u nás v příslušně zdegenerované formě Andrej Babiš. S velkou pravděpodobností by to tak prováděl i Tomio Okamura. To je ale jen taková odbočka.
Být outsider, nebo o tom tak často mluvit, až tomu mluvčí uvěří, je také jedním z důvodů jeho strachu. Komu může takový člověk nakonec věřit, když je tak sám? Proto trpí tito vůdci paranoiou a mají pořád pocit, že je někdo „obkličuje“ a „zrazuje“. Takové postupné propadání do šílenství je nebezpečné.
