Vladimir Putin FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
„Když chceš mír, připravuj se na válku,“ prohlásil 28. ledna běloruský diktátor Lukašenko při setkání s velením armády, které zaznamenaly televizní kamery. Pokud prý Západ zaútočí na Bělorusko, narazí na „statisíce ruských vojáků“, kteří společně s Bělorusy „ochrání tuto svatou zemi“. Západ prý totiž chce „utopit v krvi rusko-ukrajinské bratrství“.
A nejlepší, vskutku mesianistické poselství nakonec: „Slovanské národy vyšly z jedné křtitelnice. Společné kořeny je nutné chránit za každou cenu. Ukrajinu je třeba vrátit do lůna slovanství.“ Platí snad tento historický nesmysl „o lůně slovanství“ i pro Poláky, Slováky a Čechy? Asi nemá smysl se ptát, jestli ten pán někdy četl Všeobecnou deklaraci lidských práv…
Nakonec přijely tanky
Válečná propaganda v Rusku jede na plné obrátky. Štvanice na vnitřního nepřítele se snaží co nejrychleji umlčet jakoukoliv kritiku. Jen na první únorový týden je podle zdrojů zakázané organizace Memorial na území Ruské federace nařízeno deset soudních líčení proti jednotlivcům a organizacím, které úřady označily za „cizí agenty“.
K ukrajinským hranicím jsou přesunovány statisícové vojenské kontingenty a doplňovány transporty ze Sibiře. Už několik měsíců oficiálně probíhají práce na odstřižení Ruska od internetu a vytvoření vlastního „vlasteneckého Runetu“. A vzkazy „obyčejných ruských lidí“ na webových portálech oficiálních médií kromě pohrdání Západem hovoří jasně: „Nechceme internet, kde by se žertovalo o politice ruské vlády.“
Vzkazy politických vězňů, jako je Alexej Navalnyj, které proniknou na Západ, už mluví o Putinově říši otevřeně jako o fašistickém režimu. Chceme to vidět, slyšet a vnímat, nebo si raději budeme dál zacpávat uši?
Moje generace sedmdesátníků si nemůže nepamatovat čas, kdy se stejná totalitní mašinérie stejným způsobem snažila s úspěchem vymýt naše dětské mozky. Hrdinou byl pro nás udavač Pavlík Morozov a stejně tak beznohý pilot Meresjev, na jehož počest jsme v tělocviku závodili v plazení jen s pomocí rukou.
Ve třídě jsme seděli v bílých košilích s pionýrskými šátky kolem krku, potichu a vzpřímeně s rukama za zády, zpívali jsme sborem sovětské budovatelské a bojové písně, divili jsme se, proč už nejsme republikou Sovětského svazu, a na zadní stěně třídy visely na věšáku naše plynové masky pro případ jaderného útoku proradných imperialistů.
Naštěstí pro naši generaci přišli s pubertou i Beatles, džíny a dlouhé vlasy – ale nakonec i ty ruské tanky v srpnu 1968. A s indoktrinací byl, alespoň pro nás, navždy konec. Okupace nakonec většině z nás zlomila páteř – a ten, kdo se rozhodl přikrčit a sloužit, už žádnou indoktrinaci nepotřeboval.
Uprostřed sboru přísná učitelka
Vzpomněl jsem si na to při sledování videa dětského pěveckého sboru „Vševelikého vojska donského“, které mi poslal přítel Karel Hvížďala. Děti ve vojenských uniformách, ty nejmladší snad čtyřleté, opakují prostoduchou pochodovou frázi diktovanou elektrickou kytarou, doprovázenou prostřihy obrovských pomníků, vojenských přehlídek, lodí a letadel.
Bojovně přísné dětské obličeje bez jediného úsměvu světu sdělují, že „EU nemá žádný názor“, „Střední východ je plný bolesti“ a „Amerika zbavila moci prezidenta“. Takže je všechno na mírumilovném Rusku, které se táhne od Kuril až po baltské pobřeží. Děvčatům a chlapcům asi nikdo ještě neřekl, že v Pobaltí jsou nejméně tři na Rusku nezávislé státy.
Postupně se tón přiostřuje: „Krym a Sevastopol jsou naše a předáme je našim potomkům,“ našimi „nejlepšími přáteli jsou armáda a válečné loďstvo“ a nakonec za výhrůžného mávání zaťatými pěstičkami „Aljašku vrátíme domů“ – rozuměj Rusku. Refrén je nejlepší – jsme mírumilovní, ale „jestli hlavní velitel vyzve k poslednímu boji, strýčku Vovo, jsme s tebou…“ a zase výhrůžné mávání pěstičkami. Děti 21. století, kterým stejně jako nám před dvěma generacemi ukradli dětství a předvedli válku jako krásnou budoucnost…
Jako by nebyl žádný stalinismus, žádné gulagy a hladomory, jen přímé spojení hrdinů Velké vlastenecké války s dnešními obránci vlasti před agresí Západu a demokracie. A aby to bylo jasné úplně všem, drží přední řada zpěváčků fotografie válečných veteránů za opěvování přátelství a dědovy Rudé hvězdy.
Uprostřed uniformovaného pěveckého sboru vlastenecky přísná učitelka (ve skutečnosti poslankyně Státní dumy za Putinovu stranu Jednotné Rusko Anna Kuvyčko), která žákům určitě zapomněla říci, že „Vševeliké vojsko donské“ vzniklo v době občanské války v roce 1918 jako ostře protibolševická kozácká armáda, která podporovala ukrajinskou samostatnost. O sto let později jejich kozáčtí pravnuci přísahají věrnost Vladimíru Putinovi a velkému Rusku a Ukrajinu spojují jen s chaosem a fašismem. Milují to všechno i svoje uniformy, a jejich páteře tak už nikdo lámat nemusí.
Hradní psychiatrická diagnóza
Snad se ten nesmysl s válkou nakonec nepovede a všechno to patetické vlastenčení vyjde naprázdno. Mnoho z těch putinovských dětí to ale poznamená na celý život. Stejně zlomené páteře a služebné duše pak mohou ničit demokratickou rozvážnost a pravdomluvnost v celé společnosti na další desítky let. Podobně jako u nás.
Aktuální slabomyslné výmluvy Pražského hradu, že přísně tajná zpráva BIS o akci Vrbětice, kdy Vladimirem Putinem vyznamenaní teroristé zaútočili na českém území na muniční sklady a usmrtili dva naše občany, byla „omylem skartována“, patří totiž do stejné psychiatrické diagnózy.
Je v české politice vůbec někdo schopen natvrdo prohlásit, že kdo jakýmkoliv způsobem pomáhá a kryje teroristy, je sám terorista? Ostudné chování Miloše Zemana a jeho zkorumpovaných přátel nepoškozuje jenom pověst státu, ale otevřeně podporuje všechno, co Alexej Navalnyj a tisíce dalších nazývají putinovským fašismem.
Text publikujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.
