Plynovody Nord Stream 1 a 2 Vladimira Putina jsou momentálně mrtvé a na tento debakl se nesmí zapomenout. Rusko upouští od všech přetvářek a otevřeně prohlašuje, že neobnoví dodávky plynu do EU, dokud nebudou zrušeny sankce. Mává se předem připravenou zbraní.
Analytik Anders Åslund na stránkách Atlantic Council připomíná nejdříve podivnou historii obou potrubí: „Dohoda o výstavbě plynovodu Nord Stream 1 byla uzavřena 8. září 2005. Gazprom a dva němečtí energetičtí giganti Wintershall a E.ON Ruhrgas ji podepsali za přítomnosti ruského prezidenta Vladimira Putina a německého kancléře Gerharda Schrödera. Slavnostní podpis byl posunut kvůli nadcházejícím německým parlamentním volbám 18. září, které Schröder prohrál. Několik týdnů poté se Schröder stal dobře placeným předsedou výboru akcionářů společnosti Nord Stream AG, registrované ve švýcarském městě Zug. Tuto funkci zastává dodnes. Jednalo se o extrémní případ střetu zájmů, byť formálně legální.“
Zajímavé ale je, že ve skutečnosti nebyl žádný technický důvod oba plynovody stavět. „Nord Stream nikdy nesplnil žádnou potřebu. Evropská unie nikdy nedovezla z Ruska více než 150 miliard metrů krychlových plynu za jeden rok a pro pokrytí stávajících objemů je již dlouho k dispozici dostatečná kapacita plynovodů. Ukrajinský tranzitní plynovod může snadno dodávat 120 miliard m³ ročně a pravděpodobně 160 miliard m³ ročně, jak tvrdí Ukrajina. Potrubí Jamal přes Bělorusko a Polsko stabilně přepravuje 33 miliard m³ ročně.“
Nord Stream 1 ani stejně velký Nord Stream 2 ve skutečnosti nikdo nepotřeboval. „V posledních letech Gazprom do svého portfolia plynovodů přidal také Turkstream s další roční kapacitou 31,5 mld. m³. Celkově Gazprom plánoval zdvojnásobení kapacity plynovodů do Evropy, zatímco vývoz ruského plynu zároveň do značné míry stagnoval. Skutečným účelem ruského úsilí o rozšíření plynovodů bylo eliminovat Ukrajinu jako tranzitní zemi a připravit půdu pro plnohodnotnou vojenskou invazi, které měla zabránit, aby byl Kreml závislý na ukrajinské plynovodní síti.“
Důvod stavby byl úplně jiný. Znamenalo to, že až tři čtvrtiny veškerého vývozu ruského plynu do Evropy budou procházet systémem Nord Stream. Německá vláda tak bohužel podkopala energetickou bezpečnost Evropy.
V uplynulých zhruba deseti letech se většina evropských zemí chovala jinak a vybudovala třeba terminály LNG, aby získala alternativní dodávky. Zrovna Německo to ale neudělalo. I po anexi Krymu, 28. října 2015, se německý vicekancléř a ministr hospodářství a energetiky Sigmar Gabriel setkal v Kremlu s Putinem a pochválil Nord Stream 2 za to, že je v zájmu Německa. Gabriel, který je spolu se Schröderem členem sociálnědemokratické strany a je úzce spojen s bývalým německým kancléřem, pak s Putinem absolvoval mnoho dalších schůzek, na nichž Nord Stream 2 propagoval.
Dnes trpí proruskou energetickou politikou Německa celá EU. Stalo se. Co dál? Evropská unie musí mít novou strategii energetické bezpečnosti. Ruskému státu a ruským státním společnostem nesmí být už dovoleno vlastnit energetickou infrastrukturu nebo energetické společnosti v EU.
Anders Åslund uzavírá: „Místo toho musí Brusel donutit Gazprom, aby prodal všechny své plynovody v EU, jak to již učinily pronikavé pobaltské státy. Stejně tak musí Gazprom prodat svá zařízení na skladování plynu v EU nebo je nechat znárodnit. Stejně tak by měl být Rosněfť donucen prodat své ropné rafinerie v EU. EU by měla zakázat Gazpromu a Rosněfti obchodovat s evropskými bankami, aby unikly praní špinavých peněz. Evropskou energetickou unii je také třeba posílit o další úložiště, konvertory a alternativní zdroje energie. Po letech hybridního energetického nepřátelství proti Evropě nyní Putin otevřeně vyhlásil válku. Musí být poražen.“