KOMENTÁŘ / Opoziční politik Ilja Jašin píše z vězení prezidentu Petru Pavlovi. Vysvětluje hlavě státu, že jeho názor, že by měli být Rusové na Západě sledováni, nahrává propagandě Kremlu. Je to voda na mlýn řečem o rusofobii. Jašinův postoj lze z emočního hlediska pochopit, protože je zrovna za mřížemi a slovo „sledování“ má pro něj dost jinou příchuť.

Nejdřív neuškodí ocitovat, co Petr Pavel přesně řekl.

„Domnívám se, že stejně jako v případě řady světových konfliktů v minulosti, když probíhá válka, tak by bezpečnostní opatření týkající se ruských občanů měla být přísnější než v normálních dobách. Takže by všichni Rusové žijící v západních zemích měli být sledováni mnohem více než v minulosti, protože jsou občany národa, který vede agresivní válku. Těchto lidí mi může být líto, ale zároveň, když se podíváme do minulosti, tak když začala 2. světová válka, tak všichni Japonci žijící ve Spojených státech byli také pod přísným monitorovacím režimem. To je prostě daň za válku… Myslím tím být pod dohledem bezpečnostních služeb.“

Pak tuto pasáž on i jeho spolupracovníci dál vysvětlovali, což už nemá ten dopad jako původní výrok. Na tom teď tolik nezáleží, zájemci si to mohou přečíst jinde.

Jašin se po oslovení „Dobrý den, pane prezidente!“ nejdřív stručně představí, píše, že je již rok ve vězení a že za protiválečnou rétoriku byl Putinovým soudem odsouzen k 8,5 roku vězení, stejně jako se to stalo stovkám studentů, dělníků, novinářů, učitelů a dalších občanů. Pak popisuje diskusi, do které se dostal se svými spoluvězni. Vede je často, je koneckonců politik a je na to zvyklý.

„Někdy tyto rozhovory připomínají setkání s voliči, která jsem pravidelně pořádal v době, kdy jsem stál v čele jedné z moskevských obcí. Snažím se svým voličům i krajanům předat jednoduché poselství: Rusko může být jiné. Nejsme odsouzeni k diktatuře, můžeme žít důstojně a v míru a evropské hodnoty jsou v zájmu ruského člověka. Vyprávím, jak totéž Německo prošlo cestou od temného nacismu k demokracii a Hitlera nahradil antifašista Konrad Adenauer. Uvádím spoustu historických příkladů. Mezi nimi je i příklad České republiky a jejího prvního polistopadového prezidenta Václava Havla, kterého považuji za velkého humanistu a kterého si velmi vážím,“ líčí Jašin.

Podle něj to má smysl a uvádí příklad armádního poddůstojníka, který nedávno bojoval na Ukrajině a během svého prvního pobytu za mřížemi ještě žil myšlenkou, že se vrátí na frontu. „Ale po několika měsících slíbil, že už se zbraní v ruce nepůjde. Nevím, jestli své slovo dodrží, nebo ne. Ale myslím, že i samotný fakt tohoto slibu a reflexe mají význam.“

Do toho se pak vězňům na televizní obrazovce objeví Petr Pavel a kremelská propaganda je nadšena.

„Mí spoluvězni pozorně naslouchají vašemu projevu.

‚To je váš Havel?‘ ptá se mě jeden z nich.

‚Ne,‘ upřesňuji. ‚To je Petr Pavel.‘

‚To je jedno, jestli je to Havel, nebo Pavel,‘ říká druhý. ‚Ale Putin správně vysvětluje, že pro Západ jsme všichni lidé druhé kategorie. Jak ty, tak já. Na tom nezáleží.‘

Snažím se protestovat, ale přeruší mě nejstarší zadržený. ‚Jsi špatný politik, Iljo,‘ povzdechne si. ‚Protože jsi romantik.'“

Protože je to pro další úvahy důležité, uvedeme závěr Jašinova dopisu přesně.

„Víte, pane prezidente… Možná jsem romantik, ale opravdu věřím v evropské hodnoty. Věřím, že lidé jsou si rovni a že si každý zaslouží spravedlivé zacházení. Že každý by měl být posuzován podle svých činů, ne ‚pro společnost‘. Věřím, že ve svobodné společnosti nebudou bezpečnostní služby kontrolovat člověka kvůli jeho národnosti. Věřím, že se moje země dokáže zbavit útlaku diktatury, jako se to kdysi podařilo vaší zemi a mnoha dalším evropským zemím svobodného světa. Věřím, že Rusko a Evropa mohou žít v míru a dobrém sousedství. Právě pro tuto víru sedím v Putinově vězení. Protože Putin vtlouká mým krajanům do hlavy, že Evropa je nepřítel a její představitelé jsou rusofobové. Prosím, nepomáhejte Putinovi přesvědčovat o tom Rusy a buďte k mým lidem spravedlivý. Věřte mi, že nejsme zemí vrahů. Jsme zemí, kde se vrazi chopili moci.“

Nutno přiznat, že zmínkou o Japoncích a USA za války si Petr Pavel dost naběhl, protože tam poslali lidi do internačních táborů čistě na základě toho, že byli Japonci. Nic takového sice prezident neměl na mysli, ale to už putinovskou propagandu nezajímá. Kampak na ně s nějakou jemností.

Odpovídat na kritiku někoho, kdo je ve vězení, je jiný případ než vést polemiku s někým, kdo sedí více méně v pohodě v exilu (čehož se Jašin dobrovolně zřekl, stejně jako Navalnyj). Předně je jasné, že takový člověk nemá na svých názorech v tomto případě žádný osobní zájem, protože jemu dohled západních rozvědek nehrozí, na něj už důkladně dohlédly ty putinovské. Mluví za druhé.

Jsou tu nicméně dvě témata, která za rozbor stojí. Sledování exulantů jako takové a potom otázka plošné viny Rusů za podobu jejich režimu a válku na Ukrajině.

Ruský exil by měl z prací vlastních (ruských) historiků vědět, že infiltrace kremelských agentů do jeho řad nebyla ničím výjimečným. Kdyby po převratu v roce 1917 západní rozvědky lépe „monitorovaly“ Rusy v exilu, bylo by to v jeho vlastní prospěch, protože by se zabránilo některým tragédiím.

Slavným byl případ Operace Trust, což byla kontrarozvědná akce Čeky v letech 1921 až 1926. Jejím cílem bylo vytvořit falešnou protibolševickou odbojovou organizaci „Monarchistický svaz středního Ruska“ se záměrem identifikovat autentické zastánce monarchie a antibolševiky. Do čela svazu byl vybrán Alexandr Jakušev, dříve pracovník ministerstva spojů za carského režimu. Po bolševickém převratu Jakušev pracoval v zahraničním obchodu, cestoval a navazoval spojení s ruskými emigranty. Pak byl ale zatčen a naverbován pro spolupráci jako příslušník sovětské tajné policie. Trust dokázal během svých operací dosáhnout řady úspěchů. Jedním bylo nalákání socialistického revolucionáře Borise Savinkova a britského špiona Sidneyho Reillyho k cestě do Sovětského svazu. Oba tam pak byli zavražděni.

Když Rusové sami nepoznají, kdo v jejich řadách je agentem, jak to máme nějak spontánně poznat my?

Tou druhou otázkou je, jestli jsou všichni Rusové jen na základě národnosti (nebo občanství) nutně potenciálně podezřelí. Ano, nemůžeme popřít, že princip kolektivní viny se na Západě někdy uplatňuje, ovšem je bizarní, že spíše vůči sobě samému. Třeba jako kolektivní vina bílého člověka za koloniální zločiny spáchané před staletími nebo kolektivní vina „muže“ za odvěkou vládu patriarchátu a podobně. Vůči cizincům pak třeba jako představa, že každý muslim je potenciální terorista, každý Polák chce sebrat práci místním instalatérům a každý potomek sudetských Němců baží po majetcích v českém pohraničí.

V případě Rusů lidem na Západě i těm, kteří nechtějí mít předsudky, vrtá hlavou, proč se v celých ruských dějinách (za tisíc let od křtu svatého Vladimíra) dá za období aspoň nějaké svobody označit jen pár let, a ty poslední roky to skutečně nejsou. Jen jednodušší člověk by to považoval za výsledek specifické DNA Rusů a dalších národů na území impéria. Na vyvrácení takové genetiky expertů z hospody stačí příklady Rusů, kteří jsou z nesvobody nešťastní a snaží se s tím za cenu osobních obětí něco dělat. U nás máme zase značné množství kolaborantů za nacismu a komunismu a dvacet let zahnívání normalizace. Když je ale řeč o společnosti jako celku, zajímá nás, co můžeme čekat OD RUSKA, ne od úzké vrstvy skutečných intelektuálů (tím nemyslíme Alexandra Dugina), nyní na území Putinovy říše zdecimované.

Sociologické průzkumy Levada Centra ukazují, že dnešní ruská mládež má pochopení pro „ideály“ konzumu na západní způsob, ale liberální myšlenky jim nijak vlastní nejsou. Širokou podporu Putinovi v populaci lze všelijak interpretovat, ale zločinec by neměl mít podporu žádnou. Pokud se někdo nedistancoval od anexe Krymu a ještě ji oslavoval s pocitem hrdosti, nemá se svobodným a demokratickým myšlením společného nic.

Sociolog Lev Gudkov řekl loni pro Hlas Ameriky: „Není pochyb o tom, že intelektuální stav ruské společnosti je deprimující. Pěstování konspiračních teorií a nejrůznějších okultních znalostí propagandou skutečně vede k degradaci veřejného mínění a neschopnosti občanů racionálně uvažovat, což je v praxi jasně patrné. Lidé si nedokážou spojit politiky prováděné úřady s jejich dopadem na každodenní život, natož aby kriticky vnímali propagandistická dogmata a oddělovali zrno od plev. To platí pro všechno – bohužel i pro dění na Ukrajině.“

Vraťme se k té jedné Jašinově větě. „Nejsme zemí vrahů. Jsme zemí, kde se vrazi chopili moci.“ V Rusku není samozřejmě každý vrah. Když ale někdo rukuje do války, co čeká, že tam bude dělat? Navíc když jde o válku útočnou? A jak je možné, že se vrazi „chopili moci“? Jako kdyby malá partička šla po ulici, zahlédla moc a řekla si: „Hele, moc, chopíme se jí!“

Aby bylo jasno, není řeč o kolektivní vině, ale o stavu společnosti a stavu exilu. Ruský exil je pestrý, jako bývají všechny exily. Někdo utekl, protože se mu nechce do války. Lepší než nic. To je ale pud sebezáchovy, z toho ještě neplyne, co si myslí o Putinovi, demokracii a Ukrajině. Někdo může být proti Putinovi, ale nějaká „silná ruka“ by mu v Kremlu nevadila. (Chápeme, máme vlastní lidi, co touží po vládě silné ruky, protože si myslí, že na ně nedopadne. Procento idiotů v každé společnosti je spíše větší než malé.) Někdo je opravdový demokrat, někdo zase agent ruských tajných služeb. Vždycky bylo dost agentů. Když v Evropě probíhá válka, za kterou může Rusko, a v ruské televizi se bez jakéhokoli omezení plácá, jak je třeba na západní města svrhnout jaderné bomby a Ukrajince převychovat, aby pochopili, že jsou Rusové, Rusku jako celku nikdo používající rozum nemůže věřit.

Asi tohle by se dalo odpovědět Iljovi Jašinovi, který to myslí dobře, kremelským potentátům, kteří to myslí zle, a zdejším kolaborantům, které bychom měli monitorovat stejně pečlivě jako Rusy. Spíš dokonce víc.

Prezidentu Petru Pavlovi bychom mohli dát nevyžádanou radu, spíš inspiraci. Možná by mohl na dopis odpovědět a Jašinovi napsat. Ruský diktátor se se svými odpůrci nebaví. Na spoluvězně pana Jašina by to mohlo udělat docela dobrý dojem, až uvidí, že nechceme jen někoho sledovat, ale také se s někým bavit.