Někdy člověka napadají úplně jednoduché otázky, zda je to či ono vůbec možné a pravdivé. Jenže jednoduché odpovědi často nepřicházejí. Realitu nahrazují virtuální, lákavé, vyumělkované obrazy. Do titulků bulvárních médií (a nejen bulvárních) vstupují pyšná ega rádoby celebrit. Pozornost publika, úspěch, sláva, bohatství a moc nad jinými jsou jako droga. Demonstrace nadřazenosti je každodenní potravou megalomanů s narcistní poruchou osobnosti. Poznáte je docela snadno. Derou se na vrchol bezohledně. Pěstují svoji umělou image neohroženého hrdiny, mesiáše, a zneužijí na své cestě cokoliv a kohokoliv.
Moc chutná a absolutní moc chutná absolutně. Pýcha se v případě ohrožení (ztráty dobytých pozic) brání urputně, extrémně a až paranoicky. Hranice vkusu a studu u takových sociopatů neexistují, neznají význam slova pokora. Bojí se jí, oni pokoru považují za ponížení. Byli zvyklí na to, že se jich ostatní báli a byli na nich závislí. Poměr nepřátel a lokajů se pak proměňuje v jejich neprospěch, a virtuální konstrukce se hroutí jako špatně postavené kulisy.
Moudrý člověk by ustoupil, aby si udržel alespoň elementární důstojnost a sebeúctu, ale nenasytný predátor a arogantní hlupák bude válčit až do skonání věků. V takovém případě je schopen stáhnout celé své okolí, tedy doslova každého. Často mají tito jedinci instinkty mazané lišky, dokáží svoje úmysly maskovat a kamuflovat, rádi chystají jiným mazané léčky.
Ale i pro ně platí, že na každého jednou dojde, i když to někdy trvá hodně dlouho a ztráty bývají značné. Hranice mezi zdravým sebevědomím a nezkrotnou pýchou bývá někdy křehká, ale je rozpoznatelná ve skutcích, ne v záplavě slov. Pýcha bývá ve svých důsledcích destruktivní. A zdaleka nejde jen o pýchu jedinců. Existuje mnoho příkladů kolektivní pýchy. Co jiného je vypjatým nacionalismem než nezdravá kolektivní pýcha? Pyšné masy odmítají dialog a nekompromisně prosazují jen tu svoji zaručenou „pravdu“. „Pravdu“, kterou nezřídka v modelu vrtěti psem nejprve uměle stvoří, aby ji pak použili jako klacek na jiné.
Pýcha dostává v našem postfaktickém světě, v němž vládnou nové účinné nástroje manipulace (nové komunikační technologie všeho druhu) doposud netušené možnosti. Může exhibovat až do aleluja. Pýcha nepotřebuje žádnou integritu jedince či celku, vystačí si sama se sebou. Její virtuální konstrukce žádné faktické argumenty nezajímají.
Všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně, křesťanství ji jmenuje jako první ze sedmi hlavních hříchů. Pýcha stála za nejtemnějšími kapitolami lidských dějin. Příběhy Hitlera či Stalina jsou zřejmým příkladem nezřízené pýchy sociopatů, a nejsou jediné a bohužel ani ojedinělé. Pyšné lidstvo je zdá se nepoučitelné. Davy přitahují „stateční“ válečníci připraveni hájit jejich údajné zájmy. Potřebují k tomu stvořit obrazy svých často domnělých nepřátel. Jednou jsou to třídní oponenti, jindy bezvěrci, migranti, pak Židé… On se vždy najde nějaký ten vhodný terč kolektivního tekutého hněvu.
Pýcha stojí i za zjevnou neúctou k přírodě a její alarmující devastací. Ti, kteří na to upozorní se stávají nepřáteli, prý vyznavači zelené ideologie, odpůrci pokroku, blahobytu a neustálého hospodářského růstu. Údajně tím ohrožují stabilitu mas. A opět diktát nahrazuje dialog. Ale pozor – pýcha a dogmatický výklad společných témat bývají přítomné i u některých jedinců v církevních, zelených, alternativních a duchovních komunitách.
Náš svět je komplikovaný a rozhodně není černobílý. Jenže je nyní ve fázi nebezpečné nerovnováhy a nejistoty, což významně umocňuje globální covidová pandemie. Lidstvo by mělo překonávat toto (a nejen toto) nebezpečí společně, koordinovaně a s hlubokou pokorou. Ono se nám to však příliš nedaří. I dnes se vyrojilo mnoho pyšných jedinců a skupin, které se tváří, že nám vlastně nic nehrozí. Jenže, naše civilizace by měla nyní vést společný zápas o svoji identitu, společnou budoucnost a společně sdílené vědomí souvislostí. Pokud v něm prohrajeme, anebo to vzdáme předem, tak bude jisté to, že jsme prohráli s vlastní pýchou. Pýcha předchází pád, to platilo vždy a platí to i dnes. Určitě by nám prospělo vrátit se k moudrosti antických učenců (je nevyšší čas). „Scio me nihil scire.“ (Vím, že nic nevím.) Pravil Sókratés.
Poznámka autora: tento text je inspirován knihami Davida R. Hawkinse „Vzestup po úrovních vědomí“ a „Pravda versus nepravda“.