ROZHOVOR / Zvláště znepokojivý je pro mě antisemitismus na univerzitách, kde se převlékl do hávu nenávisti k židovskému státu, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 rabín David Maxa. Podle něj na řadě západních univerzit můžeme být svědky situací, které by byly ještě před několika lety nemyslitelné. Maxa, jenž vede komunitu reformního judaismu, hovoří také o tom, zda se lze stát židem, co znamená nová vlna antisemitismu a jestli aspoň trochu tušíme, co s námi bude po smrti.

Co to vlastně je, ten progresivní judaismus, je to totéž jako reformní judaismus?

Termíny progresivní, reformní a liberální judaismus označují směr, jenž se ve střední Evropě institucionalizoval v 18. a 19. století. Myšlenky, které tento směr judaismu zastává, však mají mnohem starší kořeny. Sahají až do starověku, do doby vzniku Talmudu, který je sám o sobě výsledkem potřeby evoluce tradice.

Progresivní judaismus tedy není radikálně novým fenoménem, ale spíše institucionalizací myšlenek, které v rabínském judaismu existovaly od samého počátku. Formalizace progresivního hnutí souvisí s obdobím, kdy se židovská komunita v Evropě emancipovala z ghetta, získala občanská práva a začala se zapojovat do většinové společnosti. Židé čelili otázce, jak se vyrovnat s modernitou a jejími výzvami, a jednou z odpovědí byl právě progresivní judaismus, který přinesl možnost historicko-kritického studia náboženských textů, zapojení vědeckého diskurzu do studia náboženství, reformy podoby židovské modlitby a v konečném důsledku také plné zrovnoprávnění mezi muži a ženami.

Kdyby za vámi někdo přišel a řekl: „Mně se líbí, co děláte, ale já vlastně nejsem Žid. Zajímá mě to, cítím, že by mně to bylo blízké jako duchovní cesta, ale nemohu najít žádného židovského předka.“ Co s ním uděláte?

Často se setkávám s lidmi z jiných náboženských a kulturních okruhů, kteří se chtějí o židovství dozvědět více. Takový zájem vítám a velmi si ho vážím. Obě židovské obce, ve kterých pravidelně působím, pořádají vzdělávací kurzy, kde se zájemci mohou se židovskou tradicí blíže seznámit. Pokud se však ptáte na konverzi, progresivní judaismus, stejně jako další směry židovské tradice, je v této otázce zdrženlivý. Židovství si cení myšlenky, že člověk by měl hledat duchovní cestu tam, kde má své kořeny. Pokud někdo cítí silné volání k židovství a jeho motivace je upřímná, silná a autentická, konverze možná je, ale je to velmi dlouhý proces, kde není vůbec žádná záruka toho, že ke konverzi nakonec opravdu dojde.  

Takový člověk by potom byl plnoprávnou součástí nějaké místní komunity?

Ano. Člověk, který podstoupí konverzi, se stává plnoprávným židem se všemi právy i povinnostmi. Jednou z mých povinností je role správce středoevropského bejt din, rabínského soudu pro země střední a východní Evropy, do jehož působnosti patří otázky konverzí. Většina případů, jež náš bejt din řeší, se však týká lidí s židovskými předky, kteří se k tradici vracejí. Setkáváme se však samozřejmě i s těmi, kteří se k židovství připojují bez rodinné historie, ale tyto případy jsou ojedinělejší.

Česko je sekulární země a vy navíc působíte ve velkém městě, přináší to specifika pro vaši práci?

Česká společnost je vysoce sekulární, což člověk musí zohlednit při komunikaci s veřejností. Je nutné volit jazyk srozumitelný i pro lidi bez náboženské výchovy, kteří nerozumí náboženskému slovníku. Zároveň však vidím hlad po smysluplném životě, ve kterém bude člověk schopen stanovit si priority a trávit čas smysluplně. Lidé se často ptají: Co mi může dát život plný rituálů? Odpověď spočívá v tom, že rituály vytvářejí strukturu, smysl a propojení s předky i potomky, komunitou a s tím, co nás přesahuje. Příkladem z židovské tradice je šabat, židovský den odpočinku, který je ve své podstatě vystoupením z pravidelného běhu času, momentem, kdy člověk může ochutnat příchuť věčnosti.

Kdybych se vás zeptal, co bude po smrti, co mi odpovíte?

Tuto otázku dostávám poměrně často. Zatímco mnohé jiné náboženské tradice mají jasně definované představy o tom, co se děje po smrti, židovství se soustředí především na život samotný. V knize Kohelet, kterou česky nazýváme Kazatel, čteme: „Boha se boj a jeho přikázání plň, protože toto je celý člověk.“ Právě na toto klade židovská tradice důraz – zaměřit se na správné jednání v tomto životě a tomto světě.

Rabínská tradice se shoduje na tom, že nějaká forma existence po smrti existuje, ale neanalyzuje ji do detailů. Namísto toho se v Talmudu spekuluje o otázkách, které člověk dostane v příštím světě: Byl jsi poctivý? Stanovil sis čas na studium? Zanechal jsi po sobě nějaký odkaz? Nosil jsi v srdci naději? Hledal jsi moudrost? Stanovil sis v životě priority? Všechny tyto otázky směřují k životu před smrtí a neprozrazují nic konkrétního z toho, co bude po smrti.

Jeden z nejkrásnějších židovských příběhů říká, že když rabín Zuša na smrtelné posteli plakal, jeho studenti se ho ptali: „Mistře, proč pláčeš? Byl jsi laskavý jako Abrahám, moudrý jako Mojžíš, tak proč si zoufáš?“ A on odpověděl: „Nepláču proto, že jsem nebyl jako Abrahám nebo Mojžíš. Pláču proto, že jsem nebyl Zušou.“ To je židovská odpověď na otázku posmrtného života – žij dobrý život na tomto světě a pak se uvidí…

Jak je to potom s otázkou nějaké odplaty za vykonané skutky?

V židovské tradici existuje koncept sachar va’oneš – „odměna a trest“. Tento koncept, který se objevuje již v biblických textech, v podstatě říká: „Budeš-li jednat správně, bude se ti dobře dařit. Budeš-li jednat špatně, bude tomu přesně naopak.“ Zkušenost dějin, pro židovskou komunitu zejména šoa, však tuto představu zpochybňuje. Přestože by to bylo hezké, svět takovým jednoduchým způsobem prostě nefunguje. Tuto hořkou skutečnost reflektuje už žalm 92: „Svévolníci bují jako tráva a všichni pachatelé ničemností vzkvétají.“

Ještě expresivněji toto tematizuje biblický příběh Jóba, muže zkoušeného ranami osudu, kterému Bůh odpoví na jeho utrpení: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?“ Faktem je, že není možné odpovědět na otázku, proč se zlé věci stávají dobrým lidem. Tuto skutečnost nemůžeme ovlivnit. To, co ovlivnit můžeme, je, jestli budeme mezi těmi, kdo svými činy přispívají k tomu, že svět bude dobrý, nebo zlý, jestli budeme lidem okolo sebe pomáhat, nebo jim škodit. A jestli můžeme přispět k dobrému, nám jako odměna v tuto chvíli musí stačit. Odměnou za vykonání micvy, náboženského přikázání, je micva samotná. Zbytek se uvidí později.

Je uvnitř judaismu napětí mezi vámi a tradičnějšími, jako bylo mezi katolíky a protestanty? Jste jakoby sourozenci jedné rodiny, nebo rozhádaní?

V první řadě je důležité zdůraznit, že progresivní a ortodoxní judaismus nejsou nějakými nesmiřitelně oddělenými frakcemi. Jde o různé proudy v rámci jednoho náboženství, které se liší v přístupu k tradici, náboženství a interpretaci textů. Faktem je, že zatímco progresivní judaismus je inkluzivní, respektive uznává diverzitu židovské tradice jako legitimní fenomén, v ortodoxním směru je mnohem silnější důraz na vlastní exkluzivitu, což je patrné například na odmítavém přístupu Vrchního rabinátu Státu Izrael k jiným než ortodoxním směrům židovství, které sekulární státní instituce v Izraeli uznávají.  

Po teroristických útocích Hamásu na Izrael jsme svědky dramatického nárůstu antisemitismu, a to nejen v Evropě, ale i v dalších částech světa.

V České republice existuje Federace židovských obcí, která sdružuje komunity jak ortodoxního, tak progresivního směru, za který v rámci této organizace zodpovídám. Mám radost, že Federace tuto pluralitu zastává a bez ohledu na směr se dokážeme sejít v jedné místnosti a diskutovat nad tématy židovského života u nás. Osobně si myslím, že žádný ze směrů židovství není a priori lepší nebo horší, každému prostě vyhovuje něco jiného, jiné pojetí. A potřebujeme každý z nich.

Spočívají ty výtky třeba v tom, že to druhým příliš ulehčujete?

Přiznávám, že se ze strany některých ortodoxních židů občas setkávám s různými předsudky pramenícími z neznalosti toho, co to vlastně progresivní judaismus vůbec je. Někdy si ortodoxní židé myslí, že progresivní judaismus je jakousi lehkou, „béčkovou“ verzí judaismu nebo že progresivní judaismus shlíží na ortodoxii jako na nějaký anachronismus. Nic z toho není pravda. Ideální situace je taková, kdy se vzájemně respektujeme se svými odlišnostmi a uznáváme diverzitu naší tradice.

Pravdou je, že je vždy prostor pro zlepšení, kam bych zařadil zejména fakt, že infrastruktura progresivního judaismu by si zejména v Praze zasloužila větší míru podpory od zavedených institucí. To říkám zejména s ohledem na fakt, že Praha byla kolébkou progresivního judaismu již v 19. století. Například Španělská synagoga byla přímo postavena jako synagoga tohoto směru – s varhanami a novým pojetím bohoslužeb. Progresivní judaismus tedy není importem ze zahraničí, ale něčím, co je u nás bytostně doma.

Vy jste byl v Německu, Británii, ve Spojených státech. Po zkušenostech z těch pobytů, našel jste tam něco cenného pro působení v Česku?

Měl jsem tedy velké štěstí, že jsem mohl studovat a získat zkušenosti v zahraničí. V Německu existuje silná židovská infrastruktura progresivního směru – rabínský seminář, aktivní komunity, vydavatelská činnost a různé vzdělávací programy. Ve Spojených státech a Spojeném království je tento směr judaismu též hluboce zakořeněn a široce rozvinut, protože tamní židovská komunita neprošla stejnými tragickými zvraty jako kontinentální Evropa. To vše se stalo inspirací i pro obnovu této tradice v Česku.

Nejhlubší zkušeností pro mne byla doba strávená v Izraeli, kde jsem společně se svou manželkou studoval v několika ješivách, institucích tradičního židovského vzdělávání. Strávili jsme tam nevěřitelně krásný čas, zamilovali si tuto zemi a získali mnoho přátel. Přiznávám, že bylo těžké odejít z tohoto nově získaného druhého domova, ale máme kořeny v Praze a oba jsme cítili, že naše místo je právě zde, kde můžeme pomoct stávající židovské komunitě. Oba jsme hrdí na to, že jsme čeští Židé, že tato země je naším domovem.

Máte pocit, že v posledních letech antisemitismus v Evropě ožívá?

Bohužel ano. Po teroristických útocích Hamásu na Izrael 7. října 2023 jsme svědky dramatického nárůstu antisemitismu, a to nejen v Evropě, ale i v dalších částech světa. Na některých místech je tento nárůst skutečně alarmující.

Zvláště znepokojivý je pro mě antisemitismus na univerzitách, kde se převlékl do hávu nenávisti k židovskému státu – Izraeli. Na řadě západních univerzit můžeme být svědky situací, které by byly ještě před několika lety nemyslitelné – od snah ospravedlňovat antisemitismus přes otevřenou nenávist vůči Židům až po demonstrace a zastrašování židovských studentů.

Mám obavy, aby se tato vlna antisemitismu nepřelila i na české univerzity. Česká společnost má historickou zkušenost s důsledky nenávisti vůči menšinám, a proto doufám, že si uchová schopnost antisemitismus včas rozpoznat a odmítnout. Jisté varovné znaky však již naneštěstí vidím.

Jak to vnímáte u nás?

Věřím, že ve srovnání s jinými místy je situace v České republice veskrze velmi dobrá. Navzdory tomu se mi však zdá, že i u nás se v posledním čase začaly nebezpečně posouvat hranice toho, co je považováno za přijatelné, a že názory, které by dříve byly vnímány jako extremistické nebo problematické, se dnes dostávají do mainstreamu – a to i v institucích, které by měly být garanty kritického myšlení a intelektuální integrity.

Antisemitismus často nezačíná masovými projevy nenávisti, ale postupným legitimizováním rétoriky, která zpochybňuje židovskou identitu, národní sebeurčení či historická fakta.

Obzvláště znepokojivé je to v akademické sféře, kde jsem v posledním čase zaznamenal tendenci k poskytování prostoru osobnostem, jejichž postoje nejenže překračují rámec legitimní kritiky Izraele, ale přímo spadají do kategorie delegitimizace, démonizace a aplikování dvojích standardů – tedy přesně těch principů, které definuje metoda tří D jako indikátory antisemitismu. Kromě toho se začaly vyskytovat útoky na židovské pedagogy i studenty.  

S ohledem na výše uvedené mi přijde zarážející, že české univerzity dosud nepřijaly pracovní definici antisemitismu Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA). V západním akademickém prostředí sice vidíme snahu tuto definici podrývat či relativizovat, ale v českém kontextu bychom mohli očekávat větší citlivost vzhledem k historickým souvislostem.

Jak se v takové situaci zachovat, aby to zase nedopadlo špatně, až tragicky?

Ano, klíčovou otázkou je, co s tím lze dělat. Akademické prostředí by mělo zůstat místem svobodné a kritické debaty, ale nemělo by se stát nástrojem jednostranné politické agendy, která legitimizuje antisemitismus pod rouškou takové „kritiky Izraele“, která překračuje hranice zmíněných tří D, což je to, co se děje na západních univerzitách.

Z historie se můžeme poučit o tom, že antisemitismus často nezačíná masovými projevy nenávisti, ale právě postupným legitimizováním rétoriky, která zpochybňuje židovskou identitu, národní sebeurčení či historická fakta. Jakmile se určité narativy stanou běžnou součástí akademické a intelektuální debaty, je velmi těžké je zpětně zpochybnit, protože získají zdání legitimity. Toto pak není problém pro židovskou komunitu, ale i pro okolní společnosti, protože dějiny nás učí, že tam, kde se prosadil antisemitismus, začala být brzy omezována práva většinové společnosti.

Někde jsem slyšel židovské rčení, snad existuje, že naším Bohem je pravda. Na vašich stránkách jsem četl, že jste měl dětem vysvětlovat, co jsou to fake news. Jenom jsem se tam nedočetl, jak jste jim to vysvětlil.

V Talmudu se píše: „Pečetí Svatého, budiž požehnán, je pravda.“ Pravda je tedy jedním ze zásadních principů židovské tradice, což má přímý dopad i na naše vnímání moderních problémů, jako jsou dezinformace a fake news.

Když dětem vysvětluji tyto fenomény, používám příběh o vyhnání Adama a Evy z edenské zahrady. V něm dochází k jemnému, ale zásadnímu posunu reality, který vede k fatálním důsledkům. Bůh přikazuje Adamovi, aby nejedl ze stromu poznání. V té době však Eva ještě není na světě, čehož využije had, který později dezinterpretuje Boží zákaz, když Evě řekne, že je zakázáno se stromu dotknout. To ovšem nebylo součástí původního Božího zákazu. Tento malý posun pravdy vede k tomu, že když se Eva ovoce dotkne a nic se nestane, začne pochybovat o celém přikázání a nakonec ovoce sní.

Co z toho plyne? Fake news nefungují tak, že by byly zcela smyšlené – často se jedná o částečnou pravdu, která je však překroucena tak, aby vytvořila zcela odlišný dojem. Pokud si člověk neověří fakta a nezná původní kontext, může být snadno zmanipulován. Každý z nás má povinnost ověřovat informace a přemýšlet, než je předáme dál.

Takže ten had byl vlastně prvním dezinformátorem.

Ano, dá se to tak říct. Had neřekl otevřenou lež, ale překroutil pravdu jen o kousek a právě tím vytvořil zmatek. Takové rozmělnění hranic mezi pravdou a lží je dnes obrovským nebezpečím. Vidíme stále jasněji, že se relativizuje rozdíl mezi tím, co je dobré a co je špatné. Někdy jsou věci složité a vyžadují hlubší porozumění, ale jindy je realita naprosto zřejmá.

Jednou z těchto jasných skutečností je konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Tam je zcela evidentní, kdo je agresor a kdo oběť. Stejně tak považuji za velmi nebezpečné pokusy rozmělňovat podstatu teroristického útoku Hamásu ze 7. října 2023. Nedávno mne takto šokoval osud rodiny Bibasových. Forenzními experty bylo zjištěno, že teroristé malé chlapce, čtyřletého Ariella a ročního Kfira, brutálně zabili holýma rukama.

Věřím, že reformní judaismus má v Česku i ve světě významnou budoucnost. Nejen proto, že nabízí relevantní odpovědi na otázky dnešní doby, ale také proto, že je neodmyslitelnou součástí židovské tradice.

Je pro mě šokující, že se objevuje racionalizace, nebo dokonce ospravedlňování činů Hamásu. Přesně tímto způsobem fungují dezinformace. Manipulují s realitou, posouvají ji, až pravda přestává být jasná. A proto je tak důležité se proti tomu stavět a udržovat jasnou morální hranici.

Jako rabín asi narážíte na sporné a méně jasné věci v individuálním životě, které řeší i katolíci a pravoslavní a další. Jak je to třeba s interrupcí a podobně? Jaká máte vodítka, jak se dobrat toho, co je a co není přípustné?

V judaismu se na takové otázky nedíváme jako na čistě individuální záležitost, ale také jako na součást tradice a jejího výkladu. Člověk se nerozhoduje pouze sám – opírá se o moudrost rabínů a židovskou právní tradici.

V progresivním judaismu má rabín dvojí roli: vysvětluje tradiční učení a jeho aplikaci na současnou situaci a respektuje svobodnou vůli jednotlivce, který se na základě získaných znalostí rozhoduje sám za sebe. Tato rovnováha mezi tradicí a osobní odpovědností je klíčová. Proto se na řadu takových otázek nedíváme jako na jednoznačné příkazy, ale jako na dialog mezi tradicí, rabínskou autoritou, moderní realitou a individuální situací.

Pokud jde konkrétně o interrupci, judaismus je vůči ní zdrženlivý, ale zcela ji nezavrhuje s ohledem na vážné důvody, které mohou vést k potřebě ji uskutečnit. Je faktem, že darování nového života je jedním z nejdůležitějších přikázání v judaismu, ale zároveň platí, že život matky má přednost před nenarozeným plodem, což znamená, že v případech, kdy by těhotenství ohrozilo její fyzické nebo psychické zdraví, může být interrupce eticky přípustná, nebo dokonce nezbytná.

Každý složitý případ je ale třeba posuzovat individuálně, s respektem k židovskému právu, rabínské autoritě i osobnímu přesvědčení dotyčného člověka. Jde o citlivé zvážení všech okolností v kontextu tradice i současného světa.

Když se řekne Talmud, mám si ho představit jako knihu, několik knih, knihovnu?

Talmud není jedna kniha, ale rozsáhlý soubor židovské literatury, který vznikal zejména v průběhu první poloviny prvního tisíciletí občanského letopočtu. Je to pokladnice rabínské moudrosti, která obsahuje právní předpisy, jejich interpretace, teologické úvahy, debaty, ale i příběhy, z nichž některé jsou opravdu bizarní.

Jeden takový příběh vypráví o studentovi, který se rozhodl učit opravdu zblízka, a to doslova. Schoval se pod postelí svého rabínského učitele a jeho ženy, aby pozoroval jejich soukromý život. Když se v nejintimnější chvíli neudržel a ozval se, jeho šokovaný učitel ho okamžitě vyhodil. Student se však hájil slovy: „Toto je Tóra a já se ji musím učit.“

Jeho chování bylo nepochybně nevhodné, ale jeho slova odrážejí hlubší princip židovského myšlení. Talmud není jen sbírkou abstraktních pravidel a filozofických úvah, ale průvodcem pro celý život, který se vztahuje na každou jeho oblast, včetně těch nejosobnějších. Studium Tóry všeobecně neznamená jen učit se o obřadech a zákonech, ale také o vztazích, intimitě a lidské přirozenosti. Právě tato otevřenost k diskusi dělá Talmud stále aktuálním – i po více než 1500 letech slouží jako základ židovského myšlení a inspiruje přemýšlení nad složitými otázkami světa, ve kterém žijeme.

Jak vidíte budoucnost reformního judaismu u nás?

Věřím, že reformní judaismus má v Česku i ve světě významnou budoucnost. Nejen proto, že nabízí relevantní odpovědi na otázky dnešní doby, ale také proto, že je neodmyslitelnou součástí židovské tradice. Vidím to na příkladu růstu naší komunity Ec chajim v Praze, kterou jsem v roce 2019 spoluzakládal. Od té doby se výrazně rozrostla a dnes má přes 200 členů.

Stále více lidí se na nás obrací s touhou poznat své židovské kořeny, které byly v jejich rodinách z různých důvodů přerušeny. Mnozí své židovství objevují až v dospělosti. Nedávno ke mně přišel člověk, který se až od svého dědečka ležícího na smrtelné posteli dozvěděl, že jeho rodina má židovské kořeny. Celý život o tom nevěděl, ale nyní hledá cestu zpět k židovství.

Myslím si, že progresivní judaismus nabízí těmto lidem jedinečné nástroje, jak si vytvořit hluboký a smysluplný vztah k židovské identitě. Dává jim možnost získat židovské vzdělání, zapojit se do komunity a prožít rituály, které odpovídají jejich hodnotám i modernímu světu. Na základě těchto zkušeností jsem přesvědčen, že reformní judaismus bude v Česku nadále růst a hrát klíčovou roli v utváření budoucnosti židovství.