Britský rabín, novinář a spisovatel Lionel Blue (1930 – 2016) napsal mimo jiné knihu A Backdoor to Heaven (Zadní vrátka do nebe). Popisuje v ní zkušenost mladého člověka, který po holokaustu dává z trosek dohromady své náboženství. Vybíráme část, která se pro svůj humor a nesentimentálnost snad do vánoční doby hodí.

Zavírám oči a představuji si kuchyňský stůl svého dětství. Moje babička byla věřící, a užívala si to. Věřila v Boha a nosila paruku, aby se mu líbila. (A užitečné – jako ostatně většina projevů její víry – bylo i to, že pod ní mohla schovávat peníze na domácnost.) Věřila na uřknutí a na amulety proti chorobám, a když jsem byl dítě, zřejmě mi opravdu pomáhaly. Dost ukvapeně taky věřila v lidi, a tak vedla život plný víry, utrpení i štěstí. Nikdy se nenechala popálit zatrpklostí ani otrávit závistí, a tak jí její pověry úspěšně pomáhaly.

Naopak dědeček měl vysoké mínění o Pánu Bohu, avšak své bratry Židy bral se značnou rezervou. Pravidelně se modlil, ale odmítal pravidelně platit, takže ve své synagoze nebyl příliš populární. Naproti tomu rozdával žebrákům, co mu do ruky přišlo, včetně houslí mé matky, právě když se vítězně propracovávala Snem lásky. Je zvláštní, že se člověk tak cynický mohl stát žákem knížete Kropotkina, statečně prosazujícím názor, že si jednotlivé druhy navzájem pomáhají přežít, což možná platilo v sibiřských lesích, které opustil, avšak zdaleka ne tak výrazně v docích východního Londýna, kde pak žil.

A potom tu byli rozmanití příbuzní a přátelé, kteří se shlukovali kolem dědečka, když spravoval boty, a kolem babičky, když dělala knedlíky. Jako dítě jsem jim pozorně naslouchal, protože – jak se dávali slyšet – nevěřili: neboť věděli! Vědecky, jako ve škole. Svoje vědění opírali o svoje zkušenosti a připojili se k ušlechtilé armádě svatých a mučedníků materialismu. Někteří byli anarchisté a vrátili se na Východ, odkud odešli jako děti. Hodlali pomoci republice dobra, která se ovšem poněkud zvrtla, a pak už jsme o nich nikdy neslyšeli. Rád bych věděl, co se stalo s tou jejich dychtivou dobrotou, když ji začala rozemílat stalinská mašinérie.

Musím tu ovšem uvést, že jim budoucí vývoj opět vědecky vysvětlil jiný přítelíček, stoupenec Trockého – drobný mužík, který hrdě nosil velký rudý prapor. Když se objevila policie, všichni zajeli někam do domů, jenom on zůstal na mraze venku – ten prapor nechtěl projít dveřmi – a odnesl to. Když potom Stalinem najatý vrah roztříštil Trockému v Mexiku cepínem hlavu, vzdal se můj přítel z dětství svých názorů a místo toho začal obchodovat. Myslím, že úspěšně, ale trpí jistou nostalgií.

V době občanské války ve Španělsku se tam jiní příbuzní a přátelé vypravili a činili tam, co pokládali za svou povinnost. A když se nevrátili, jedné pratetě zbělely vlasy a jedna paní v naší ulici, vytrvale sužovaná vzpomínkami na pogromy, které zažila v dětství, se zbláznila – nenápadně, ale načisto. Třicátá léta byla tak katastrofální, že to vlastně byla logická reakce.

Nedávno jsem na svoje příbuzné vzpomínal v Alicante, když jsem tam spokojeně pokuřoval doutník a usrkával lacinou brandy. Myslel jsem na to, že sedím ve Španělsku, které vybudoval Franco, a že oni položili život za to, aby ho zničili. V duchu jsem si kladl otázku, bylo-li to třeba. Odpovědět na ni jsem si nedokázal, a tak jsem si raději objednal další skleničku – takové otázky nikam nevedou. Na kostele na druhé straně ulice byla pamětní deska se jmény řádových sester, které tam rudí postříleli. Já si jeptišek vážím, a to celý problém jen podtrhlo.

Žil jsem v rozjitřeném světě. Fascinovaný a vyděšený přemírou dobra i absurdity, která se v něm projevovala. Můj otec byl spořádaný člověk, silný nemluvný typ, džentlmen se vzácnou, až přehnanou citlivostí pro nespravedlivost.

Jednou šla naše rodina ve východním Londýně po Mile End Road a otec si všiml, že z jedné hospody zrovna vyhodili nějakého černocha. Otec se ve svých nejlepších šatech vřítil dovnitř, mávaje výhrůžně pažemi. Z hospody se ozval křik a v příští chvíli z ní vyletěl majitel. Když se vzpamatoval, otevřel jedno oko a mírumilovně se na tátu podíval. „Heš,“ promluvil v jidiš, „víte, proč jsem toho přičmoudlíka vyhodil?“ „Ne,“ odpověděl otec už hodně zkrotle. „Protože ved antisemitský řeči.“ Na to se nedalo nic říct a on to oko zase zavřel. „Já tě varovala,“ vypravila ze sebe matka, polomrtvá hanbou. Znělo to jako „Amen“. Dlouho mi to nešlo z hlavy.

Otec mě naučil plavat a taky mě naučil, co je to hřích. To první se mi potom v životě moc hodilo, ale jsem mu velmi vděčný i za tu druhou lekci. Pro křesťanské čtenáře není asi hřích nic tak strašného, ale pro ortodoxní Židy stále ano… Trmáceli jsme se mlčky temnými, křivolakými uličkami, až jsme nakonec dorazili k obchodu, kde prodávali úhoře v rosolu, podle židovských zásad jídlo přísně zakázané. V krámě byli pouze muži, a tohle bylo jediné otcovo vymanění ze sítí rodiny a tradice, jež vymezovaly náš život. Styděl se za ztrátu své důstojnosti a uvědomoval si, že vzdělání, jež posléze během dospívání získám, mě od něj odvede.

Než se zcela vymknu z jeho vlivu, chtěl mi proto ukázat svoje jediné čistě soukromé místo. Považovali si ho tam, posiloval si tam svoje chlapáctví a mohl tam vést řeči. Skrze úhoře v rosolu vyzařovala pravda, která v liturgii není vždy vítána. Mám ho kvůli tomu odepsat? Musel jsem se rozhodnout mezi ješitností a zdravým rozumem. Díky Bohu zvítězil zdravý rozum, a já na něj teď vzpomínám výhradně v jeho rámci.

Všechen ten hřejivý chaos kolem mě naučil mnoha věcem. Přesvědčil jsem se, že skutečnost je opravdu skutečná a velmi důvěryhodná. Snít můžete, o čem vám libo, ale nic to nezmění.

Došel jsem k závěru, že žádné modlitby nedokáží zachránit lidi před transportem do koncentračního tábora a žádné přání samo o sobě nic nesvede, byť bylo podepřeno náboženstvím či třeba populárními písněmi; nezmůže nic, ať vychází z kanonizovaných modliteb, nebo z juke-boxu.

Všichni revolucionáři, s nimiž jsem se kdy setkal, byli velmi sebejistí a navzájem nesmiřitelní, podobně jako různá křídla judaismu či anglikánské církve. Ale všichni respektovali reálnou podstatu hmoty, a proto – byť s jistou lítostí – jsem se někdy v sedmi letech přiklonil k sekularismu a k sociologii. Ve svém nitru jsem si byl jist, že v nich jde o záležitosti sice ne právě zajímavé, ale o to pravdivější.

Od tohoto pohledu na svět jsem se nikdy neodklonil. Teoreticky může být buď tvrdý jako hřebíky, nebo jemný jako sen. To první mi připadá přirozenější, protože mě utvářelo židovské prostředí, nikoli hinduistické. Později jsem se díky tomu přiklonil k Freudovi, nikoli k Jungovi, a snažil jsem se spíše porozumět sexu než archetypům.

K náboženství jsem se vrátil až o mnoho let později, když jsem pochopil, že skutečnost se nemusí zcela vypařit, aby získala náboženský smysl. Nebylo rovněž třeba si reálné věci přetvářet spiritualizací, stačilo pouze posvětit a zduchovnit, co už existuje. Nebylo třeba kastrovat svět ani sebe sama.

Další věc, které jsem se v té době naučil, byla krása víry a oddanosti. Ať už byla kvalita teologií a ideologií, se kterými jsem se od kuchyňského stolu seznamoval, jakákoli, jedno měly společné: členy mé rodiny, ševce a krejčíky, dokázaly zaměstnat a dodat jim velikost a integritu. Ty ideologie nemusely být nutně samy o sobě opodstatněné, avšak těm, kdo je přijali, přesto propůjčovaly dar víry, přinejmenším v sebe sama. Není to okolnost právě šťastná, ale i velmi špatné a zhoubné ideologie či pochybná náboženství dokáží lidi povznést. Vím, že někteří bývalí nacisté se nyní za svou minulost kají, ale přesto cítí, že přišli o cosi, co jim po několik let dodávalo jistou děsivou velikost. Nemám z toho žádné potěšení, ale je tomu tak.

Naslouchal jsem bitvám mezi ortodoxními a pokrokovými Židy, ortodoxními a pokrokovými komunisty, disputacím ve Světové radě církví, a uvědomuji si, jak prudké a jak povznášející je jejich vášnivé zaujetí a o jak neřešitelné otázky se přou.

Uvědomil jsem si také, ačkoli mě to zlobilo a bojoval jsem s tím, že se ze mě nikdy nestane ortodoxní Žid, ani ortodoxní marxista, ani nikdo jiný jakkoli ortodoxní. Který systém by uměl integrovat Trockého a Kropotkina, Zákon a úhoře v rosolu, Marxe a střední třídu, a přibalil k tomu nádavkem „Boha mých otců“? Takový systém by musel být jednoznačně podvodný nebo zcela nezměrný – ani žádný zbožný podvod by na to nestačil.

Mám ještě jednu vzpomínku z dětství, se kterou je pro mě nejtěžší se svěřit, protože na ni neumím myslet ani já sám, aniž bych si připadal jako pošetilý blázen. O mnoho let později jsem začal malovat. Ať už jsem chtěl původně malovat cokoli, vyvanulo to a já přestal být pánem svého štětce. Jeho tahy začaly místo toho vést mne. Na plátně se objevila ulice v East Endu. Mohly být tak čtyři hodiny odpoledne. Chabnoucí světlo patřilo pozdnímu podzimu nebo časnému jaru.

Ta ulice byla tichá, s několika opuštěnými stájemi. Stálo tam dítě – to jsem byl já – a proti němu na druhé straně ulice ještě jedna postava. Nebyl to žádný obyčejný člověk, ale taký žádný skřet či trpaslík, žádná pohádková bytost či třeba někdo jako svatý Mikuláš. Byla to však bytost naprosto skutečná; vanul z ní hluboký poklid, sálala láska, ale i velká moudrost. Musel jsem myslet na smrt, i když ještě velmi vzdálenou. Ta postava ji vstřebávala. Na tom plátně zkouší zářit, ale má technika to nesvedla vyjádřit.

Jsem si jist, že šlo o nějaké významné setkání, jenom nevím jaké. Jeden můj známý, křesťan, který ten obraz viděl, mi řekl, že ta postava je Ježíš, a jistý jungovec mě ujišťoval, že je to jakýsi archetyp. Jako freudovský Žid jsem méně konkrétní. Avšak když jsem se po mnoha letech začal modlit, cítil jsem, že se vracím k přerušenému setkání či rozhovoru, k němuž došlo už před dávnou dobou. Věděl jsem, kdo je na druhém konci linky, protože jsme se už jednou setkali.

(Přeložil Miroslav Jindra.)