Byli jsme s manželkou nedávno na nákupu. Obyčejně sloužím jako obsluha nákupního vozíku a mám čas okounět. Troufnu si proto srovnat nákup a volby na základě dlouhodobého, byť nesystematického a teorií nepodepřeného zúčastněného pozorování, jak se metodě říká v antropologii.

Nakupování se dá přirovnat ke starším způsobům získávání potravy a jejího transportu domů. Lovecké znalosti k tomu člověk nepotřebuje, ale orientace v nabídce, cenách, kvalitě, sezónnosti nebo trvanlivosti zboží se dá dobře srovnat se znalostí přírody, kořisti, její vhodnosti ke konzumaci a možnosti transportu úlovku.

Lovec i zákazník dělají chyby, mýlí se v odhadu, přeceňují své schopnosti nebo podlehnou „lovecké vášni“, ale v zásadě se chovají racionálně. Kdyby ne, nemohli by ve svém světě přežít. Proto je v každém obchodě tolik váhajících zákazníků. Proto se řada lidí vyhýbá příliš levným nebo příliš drahým výrobkům, mívají své oblíbené značky a potom ty, po kterých by v životě nesáhli. Mají vlastní zkušenost, reference od druhých lidí a žijí ve společnosti, kde je o všem a o každém dost informací na to, aby se mohli rozumně rozhodnout.

Pro lovce je některá zvěř prestižní nebo věří, že má v sobě tajemnou sílu, a je pro ni ochoten riskovat i život. Pro nás iracionální motivace, pro něj racionální. Se stejným druhem „racionální iracionality“ nakupujeme prostředky zkrášlovací, uzdravovací, způsobující hubnutí, dobrou náladu nebo mající symbolickou hodnotu.

V nákupu, který je vždycky volbou mezi srovnatelnými možnostmi, je navzdory reklamní masáži víc racionality, než by se mohlo zdát. I naše iracionalita má v sobě kus racionální logiky a nákup pak bývá spíš obětí.

Nutnost rozhodovat se je jednou z charakteristik voleb. Ty jsou volbou mezi několika srovnatelnými možnostmi, odmítnutím nechtěného a podpořením chtěného. Občan, v tu chvíli volič, vlastně stojí v „samoobsluze“ a rozhoduje se, který druh pečiva si koupí. Obyčejně se totiž jedná o jediný druh zboží, ale různé chuti a od několika výrobců.

Před lety si člověk mohl v „sámošce“ koupit rohlík nebo housku, jiná volba v podstatě nebyla. U voleb si teoreticky mohl také vybrat mezi „rohlíkem“ a „houskou“, ale i když to udělal, zjistil po volbách, že houska je rohlík a rohlík houska. Občanova volba totiž spočívala v rozhodování, zda vůbec bude volit nebo ne.

Dnešní český občan žije v demokratické společnosti a po téměř třiceti letech života v bezpečí, dostatku a svobodě už nevnímá volby jako moment zásadního rozhodnutí s možnými dlouhodobými důsledky. Racionalita zákazníka se u téměř poloviny dospělé populace mění v iracionalitu občanů bez zájmu. Nejdou k volbám proto, že byli zaneprázdněni něčím pro ně důležitějším nebo tím kandidáty trestají.

Ten občan, který volit jde, do jisté míry vymění svou zákaznickou racionalitu za emotivní fandovství spojené s nechutí až nenávistí ke všemu, co nenese jeho barvy. Už jenom to, že jde k volbám, svědčí v jeho prospěch – má zájem o obec a není mu jedno, kdo ji bude spravovat. Slabší už to je s metodou výběru a s jeho výsledkem.

Vybírá si podle sympatií k osobě a jejím názorům, podle antipatie k témuž, na základě pozitivní nebo negativní zkušenosti, ale především na základě toho, co si kde přečte, co vidí a slyší. To je chvíle, kdy by měl nastoupit rozum, jenomže obyčejně převládnou emoce.

V srpnu 1968 jsem byl s kamarády eskortován pod sovětskými samopaly za roznášení letáků. Všichni jsme trochu mluvili rusky a s eskortou jsme se pokoušeli mluvit. Podle slov sovětských vojáků, kluků v našem tehdejším věku, v Pravdě psali, že je u nás kontrarevoluce. Tomu jsme oponovali, ale dostalo se nám jasné odpovědi: „Nevěřím, že Pravda lže!“

Je hodně lidí, které nepřesvědčí ani to, co vidí, například radikální personální změny ve vedení politické strany, která je zklamala. To se dá pochopit, i když je to smutné. Je hodně lidí, kteří se odtáhnou od politické strany, která nemá dost silné vedení. I to se dá pochopit, přestože je to škoda. Co se pochopit nedá, je slepota a hluchota k racionálním argumentům. „Mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší“ (Jeremiáš 5,21). Lidé hodnotí osoby na základě zpráv z druhé a třetí ruky, a jen menšina hodnotí i jejich politiku. Kdyby občan nejen uvěřil viděnému a slyšenému, ale kdyby o tom i přemýšlel, bylo by ve volbách víc racionality.

Na rozdíl od nákupu je ve volbách prvek iracionálna o to silnější, že osobní zkušenost většiny voličů s politiky je jen zprostředkovaná. Především sdělovacími prostředky, které sdělují to, co jim politikové a strany nabídnou, a to tak, aby se produkt dobře prodával. Mediální mágové a pouťoví vyvolavači své řemeslo ovládají velice dobře.

Výsledkem je ochota vysokého procenta voličů dát svůj hlas těm, kdo ve skutečnosti jen bezostyšně nabízejí horký vzduch, teplou vodu a prázdné fráze. A to ani nemluvím o charakterových vlastnostech některých „vůdců“. Tváří se jako spasitelé, „odvážně“ pojmenovávají zdání vydávaná za skutečnost, zapřou nos mezi očima, slíbí cokoliv a zmocní se hlasu omámených voličů, kteří nechtějí uvěřit, že „Pravda lže“.

Bylo by krásné, kdyby se voliči při volbách chovali jako při nákupu v samoobsluze. Kdyby nekupovali mizerný aušus jenom proto, že je levnější a jeho prodavač jim lichotí.