Velitel útočného družstva Artěm, zvaný Athos. FOTO: ZSU/ 128. samostatná útočná horská brigáda/ Jaroslav Halas (se souhlasem)
FOTO: ZSU/ 128. samostatná útočná horská brigáda/ Jaroslav Halas (se souhlasem)
Nejradši mám, když bojuju zblízka, říká velitel útočného družstva v Záporožské oblasti Artěm. Se svými muži obsazuje ruské pozice a byl několikrát raněn. Stěžuje si na to, že jeho útočná brigáda je doplňována starými pány, zatímco nové jednotky složené z nováčků často ani nejsou schopny zaútočit na nepřítele. Přesto bojuje dál a doufá, že se dožije konce války.
Jaroslav Halas, tiskový mluvčí 128. samostatné horské útočné zakarpatské brigády, publikoval na sociální síti Facebook otevřený rozhovor s velitelem útočného družstva, 26letým Artěmem, známým jako Athos. Ten popsal otevřeně a bez příkras realitu války, včetně potíží s nováčky, kterým armáda nyní čelí.
Artěm bojuje v Záporožské oblasti, kde jeho brigáda střeží desítky kilometrů dlouhou linii chránící dosud svobodnou 700tisícovou metropoli Záporoží. Před několika dny se vrátil z útoku, během nějž velel družstvu šesti mužů, z toho dvou nováčků, kteří obsadili pozici Rusů a vzali i dva zajatce.
V řadách brigády bojuje už šest let a po vypuknutí plnohodnotné invaze s ní prošel řadou těžkých bojišť od Bachmutu přes Chersonskou oblast až po zmiňované Záporoží. Jak říká, v poslední době má pocit, že právě tam je to nejtěžší.
„Poslední dobou se tady v Záporoží bojíte vystrčit hlavu kvůli neustálému bombardování ze vzduchu a shozům. Ale musíš…“ konstatuje s tím, že sám byl už třikrát zraněn. Utrpěl těžké pohmožděniny i střepinová poranění, loni na podzim se dostali pod palbu automatického granátometu a střepiny ho zasáhly do ramene, do nohy a do krku. Vždycky se ale vrátil zpátky do boje. Má prý i nějaká vyznamenání, jenže si nepamatuje jaká.
Rád bojuju zblízka
Jak říká, je rád, když může vyrazit přímo do kontaktního boje s nepřítelem a zabíjet ho zblízka. Není to proto, že by byl tak krvežíznivý, jde o čirý pragmatismus. „Můžete si tam pak vzít pěknou útočnou pušku, AK-12, AK řady 200, výkonnou munici, optiku, termovizi (…), spoustu věcí, které nemáme. Při útocích v Chersonské oblasti jsme se probili k ruským pozicím a našli hromadu opuštěné munice. Sousední rota bojovala ve vesnici, tak jsme jim přivezli celé bedny s ruskou municí,“ vzpomíná.
Artěm si trochu stěžuje na kvalitu mužů, kteří k nim proudí z odvodových středisek. Často prý jde o „dědy po padesátce“, které lze jen s obtížemi využít v útočné brigádě ke šturmování nepřátelských zákopů, zatímco mladí končí v nově založených jednotkách, jejichž efektivita je podle něj, mírně řečeno, sporná.
„Jako nedávno tady v Záporoží, když šlo padesát lidí z nově vzniklé brigády do útoku, a dva Rusáci je vyhnali. Jakmile začali střílet, utekli zpátky. I když tam normálně došli, vůbec nezačali útočit,“ líčí Artěm s tím, že jejich jednotka v následném útoku ve dvaceti mužích, z nichž deset útočilo a deset jejich postup krylo, zvládla postoupit o kilometr.
„Doufám, že válka skončí dřív než já,“ konstatuje voják, ale zároveň dodává, že si zatím neumí představit, jak bude schopen žít v civilu. Prozatím si zvykl v armádě. Vztahy jsou v ní prý jednodušší. Nikdo tam prý nechce dělat kariéru na úkor druhých, a navíc by mu chybělo vzrušení a adrenalin. Každopádně doufá, že přežije, na rozdíl od mnoha jeho přátel a spolubojovníků, kteří to štěstí neměli.
Jak již deník Forum 24 informoval, ukrajinská 128. brigáda bojuje v Záporožské oblasti a podporují ji i Češi prostřednictvím iniciativy dobrovolníka Vasyla Kapusteje. V současné době je zřejmě čeká těžká zkouška, protože Rusové v oblasti shromáždili na 200 tisíc mužů a mají v krátkém čase zaútočit. Podrobnosti naleznete zde.
