Předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO) v rozhovoru pro televizi CNN Prima NEWS při příležitosti státního svátku 17. listopadu pohovořil také o současné roli komunistické strany. Vlastně mu přijde docela v pořádku a méně nebezpečná a levicová než jiné síly ve sněmovně.

Vondráček vysvětloval, že komunisté jsou už dneska vlastně jiní komunisté: „Myslím si, že je to úplně jiná situace. Ta současná komunistická strana hraje v rámci mantinelů a pravidel… Jsme v situaci, v jaké jsme. Komunistická strana z mého pohledu dodržuje pravidla, občas se objeví nějaký exces, určitě tam uvnitř existuje to tvrdé křídlo, a my o tom víme. To taky brání tomu, aby byli oficiální součástí koalice.“

Pak také vysvětlil, že nebezpečí může ve skutečnosti číhat na Západě: „Nelze srovnávat tehdejší režim a tehdejší komunistickou stranu s tím, co se teď děje ve sněmovně a že spolupracujeme na nějaké gentlemanské dohodě… Já si myslím, že některé jiné politické síly v České republice i tady ve sněmovně jsou podstatně více vlevo. Komunistická strana je mnohem konzervativnější než některé jiné síly v České republice. Já se spíš děsím toho, že se vrací oživené myšlenky. Kupodivu přichází ze západu, ne z východu. V západním Německu vztyčili první sochu Lenina. To je něco nemyslitelného. Juncker (Jean-Claude Juncker je lucemburský politik a právník, který v letech 2014–2019 zastával úřad předsedy Evropské komise – pozn. red.) byl při odhalování pomníku Karla Marxe. My v České republice máme zkušenost, kam to vede – totalitní režim a socialismus, a to se neosvědčilo.“

Tak to je zajímavé. Vondráček se obává levicových sil ze Západu, ale podpora komunistů mu nevadí. Jedna socha Marxe a jedna socha Lenina v osmdesátimilionovém Německu v něm vzbuzují obavy, ale že je členem strany, kterou si založil normalizační komunista a agent Státní bezpečnosti, to je v pořádku. Že máme v čele státu Miloše Zemana, který byl obklopen normalizačními kádry a který se klaní čínským komunistům, nechává stranou.

Nechme stranou i to, že si vymýšlí: Jean-Claude Juncker u žádného odhalování Marxova pomníku nebyl, měl projev k dvoustému výročí Marxova narození v trevírské bazilice. (Zábavné je, že ten projev rozčílil u nás některé pravicové politiky, kteří jinak hlásají nadstandardně přátelské vztahy s Čínou.) Ale to je jen poznámka na okraj.

Pokud jde o naše komunisty, sotva je někdo může označit za demokratickou politickou stranu. Demokratická je jen v tom smyslu, že předem nevíme, kterého brežněvistu si zvolí do čela. Nutno uznat, že pokud jde o ANO nebo okamurovce, tam je předem na 99 procent jasné, kdo bude šéfem. Jinak si ale pan Babiš může přehazovat lidi na kandidátkách, jak se mu zachce, umísťovat lidi do funkcí a zase je z nich odstřelit, prostě lenní pán a jeho nevolníci. Možná že z tohoto pohledu by komunisté mohli připadat Vondráčkovi jako demokraté, ale tak on to jistě nemyslí.

Komunisté jsou i sto let od svého vzniku organizace jasně protisystémová. To neznamená, že by se nedokázali na systém přisát jako pijavice. Dělají to a využijí všechny možnosti demokracie, aby demokracii nakonec zničili. Momentálně je pro ně výhodné, že si mohou žít své maloměšťácké životy ve funkcích, užívat si limuzíny a platy. V tom mají různí čeští komsomolci pravdu, že soudruzi jsou jako tuční kapři v bahnitých stojatých vodách. O nějaké revolučnosti nelze mluvit.

Že někdo není revoluční, ale neznamená, že není podvraťák, který se zakousne do krku, jakmile je to možné. Komunistům by nejvíce vyhovovalo, kdybychom nebyli v NATO, kdyby se EU ocitla v rozkladu a Česko zamířilo směrem k nějakému Eurasijskému svazu. Pro to by se jistě hodilo nechat tady volně působit různé agenty, nejlépe v co nejvyšších politických funkcích, učinit nás závislými stavbou ruských jaderných bloků a paralyzovat naše působení v rámci zahraničních misí. To samé se týká informační války, ve které se Kreml dobře vyzná.

Za první republiky někoho jistě napadlo, že by komunisté byli schopni své odpůrce věšet. Že ale dojdou tak daleko, že se budou na pokyn z Moskvy věšet dokonce i sami mezi sebou, to asi napadlo málokoho. Proto by bylo naivní si myslet, že se za těmi tučnými tvářemi komunistických strejců ve sněmovně skrývá nějaký hluboký komunistický humanismus. Vstoupili přece do Husákovy komunistické strany, takže v nějaké jejich náhlé obrácení po listopadu 89 můžeme sotva věřit. Mluvit o tom, že je v KSČM jen nějaké „tvrdé křídlo“ a jinak je to celkem v pořádku, je omyl. V normální straně by se nevyskytovali ani jedinci tohoto ražení, natož hned „křídlo“.

Vondráček ale přece nebude o komunistech mluvit ošklivě, když je vláda jeho šéfa závislá na jejich hlasech. Možná by se pak pod ním mohla začít kývat židle a kývání židle je něco, čeho se tito lidé děsí. Lepší kývající hlava, říkají si.