ROZHOVOR / Umělá inteligence mi zatím práci nebere, ale to se všechno může změnit, říká herec Městských divadel pražských Radim Kalvoda, jenž se zapsal do povědomí diváků především díky seriálu Zdivočelá země. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mimo jiné vzpomíná na svůj nejhorší herecký zážitek a popisuje, jak se herecké řemeslo v čase změnilo.

Toužil jste už jako dítě stát se hercem? Jak se vlastně vaše herecká dráha vyvíjela?

Jelikož byl hercem můj děda, chodil jsem už odmalička do divadla i do jeho zákulisí. Dá se tedy říct, že jsem asi chtěl být hercem odjakživa. Takovou nejpřímější cestou byl dramaťák, konzervatoř, DAMU a pak už nějaká herecká praxe.

Někdy si ale říkám, že je škoda, že neumím i něco jiného. Co se týče divadelních angažmá, tak my jsme vlastně už na škole založili takové divadlo, které se jmenovalo CD 94 a hráli jsme tedy od roku 1994 do roku 2001. Hráli jsme v Celetné a docela intenzivně. Takže i když to de iure angažmá nebylo, tak já to považuji za své první angažmá.

Potom jsem byl nějakou dobu na volné noze. A moje první opravdové angažmá bylo v Kladně v roce 2005. Tam jsem byl jenom rok a od sezóny 2006-07 jsem v Městských divadlech pražských.

Hrál jste v řadě filmů a seriálů. Ke kterému máte nejbližší vztah?

Nejintenzivnější a asi i má největší role byla v tomto smyslu v seriálu Zdivočelá země. Hlavně při té první řadě bylo to natáčení hodně intenzivní a byli jsme vlastně pořád spolu, takže se tam vytvořila i hezká parta, vypilo se nějaké pivo a tak dále, takže na to člověk vzpomíná rád.

Městská divadla pražská zahrnují tři scény. Na jaké hrajete nejčastěji a kolik představení zvládnete za měsíc?

Vím, že určitě nejméně působím v Divadle Komedie, tam jsem zatím hrál jenom jedno představení. Mezi ABC a Rokokem je to asi vyrovnané. A kolik představení do měsíce? No bude to kolem deseti, ale bývalo to lepší v tom smyslu, že jsem hrával víc. Myslím tedy deset představení v Městských divadlech pražských.

Pak ještě hostuji v jiných divadlech, takže dohromady to bude tak 12 až 14 představení za měsíc.

Často slýchávám, že pouze divadlem se profesionální herec těžko uživí a musí přijímat například role v seriálech či hrát v nějaké reklamě. Je to pravda?

No pokud jste v angažmá v městském nebo státním divadle, tak to je opravdu těžké. A herci se snaží mít i další práci, především před kamerou.

S rolí v nějakém nekonečném seriálu byste tedy neměl problém?

Už asi ne. Člověk měl kdysi takové postoje, že tím třeba opovrhoval, když to bylo nové. Ta forma totiž byla taková jednodušší. Nyní už to ale dělá skoro každý, protože hypotéka se neptá. Když se občas v nějakém seriálu objevím, tak alespoň potkám kamarády, takže s tím nemám problém.

Jak se podle vás herecká práce časem proměnila?

No tak v každém případě se natáčení zkracují. Když jsem například mluvil o té Zdivočelé zemi, tak ta první série se ještě točila na filmové pásy. Dneska je všechno digitálně, samozřejmě. Takže to jsou ty technické věci. Má to výhodu, že když člověk něco zkazí, tak se to může hned smazat. Filmový pás byl poměrně drahý, takže když se dřív něco pokazilo, tak byli lidi ze štábu naštvanější.

Druhá věc je, že se všechno zkoušelo důkladněji. Aby potom ta ostrá klapka proběhla správně. Dříve bylo tak sedm zkoušek a tři akce naostro, dnes je ten poměr spíše obráceně.

Zasahuje už do vaší práce umělá inteligence?

Konkrétně do mé práce ještě ne, ale samozřejmě se o tom bavíme a člověk ví, co všechno už umí, jak se dá použít a také zneužít. Mně osobně a kolegům z mého okolí to zatím práci nebere. Ale to se všechno může změnit.

Jaký je v současné době zájem lidí o divadlo? Chodí jich více, či méně?

Všichni se báli, jaké to bude po covidu, protože lidi se hodně odnaučili do divadla chodit. Případně se naučili sledovat divadlo nějak zprostředkovaně. Takže jsme měli všichni strach, ale myslím si, že se to nějak vrátilo na tu původní úroveň. Když mi někdo řekne, že se chystá do divadla, tak se chce většinou zasmát. Na ty vážnější věci se chodí méně, ale tak to asi bylo vždycky. Lidé se chtějí hlavně odreagovat.

Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si rád zahrál?

Když jsem byl mladý, tak jsem míval vysněné role. Například jsem si chtěl moc zahrát postavu Val Xaviera ve hře Sestup Orfeův. A pak samozřejmě takové ty různé rebely, na což jsem se však úplně typově nehodil. Zase mi to však vynahradily jiné krásné role.

Co na práci herce nejvíc milujete a co vás na ní naopak štve?

Speciálně na tom divadle je to samozřejmě nějaký kontakt s lidmi. A pak to, že ohodnocení dostanete hned poté, co to skončí. Podle reakcí diváků herec pozná, jestli se to povedlo. No a občas mi vadí to brzké vstávání a časté čekání, ale to k tomu patří. No a pak jsou to samozřejmě nějaké konkrétní případy, kdy je člověk tlačený do něčeho, co mu je proti srsti nebo to tam úplně necítí. Jsou režiséři, kteří vždy trvají na svém. Říká se, že je dobré, když má režisér nějakou představu, horší je, když nemá žádnou představu a úplně nejhorší je, když má naprosto konkrétní představu.

Jste aktivní na sociálních sítích, nebo spíše preferujete větší soukromí?

No, aktivní v tom smyslu, že se spíš dívám na nějaké věci. Svoji práci tam prezentuji málokdy. Spíš tam něco komentuju, když mě něco naštve, ale to se týká politiky. Ale snažím se vždycky spíš s nějakým humorem.

Čím byste podle vás byl, kdybyste nebyl hercem? Chtěl jste se na herectví někdy reálně vykašlat?

To je ono. Já vlastně nic jiného neumím. Když jsem se tehdy hlásil na střední školu, tak jako druhou variantu jsem měl obor kuchař-číšník. Příprava jídel a vaření mě vlastně baví do dneška. Takže asi bych pracoval v této oblasti. Vykašlat jsem se na herectví nikdy nechtěl, zatím se mi to nestalo.

Máte v plánu někdy napsat nějaký vlastní scénář?

Obdivuji ty lidi, kteří to umějí, a chtěl bych to taky umět. Člověk občas narazí na nějaký příběh, nebo se mu stane něco v životě a tak dále a chtěl by to třeba nějakým způsobem přenést na papír. Občas totiž člověk zažije nebo slyší o zajímavých situacích. Ale zatím prostě scénáře psát neumím.

Jaký žánr máte osobně nejraději jako divák?

Moc nemusím horory a podobné věci. Mám obecně asi nejraději starší filmy. Ale když mi někdo doporučí nějaký zajímavý novější film, tak s tím nemám problém. Záleží spíš, jakou má člověk náladu, nebo jestli je doma sám. Rád si pouštím válečné filmy a nejsem v tomhle nějak vyhraněný. Trochu mě míjejí takové ty seriály, které mají osm sérií a každá dvacet dílů. Možná je to ale tím, že jsem to nikdy pořádně nezkusil sledovat, takže možná nevím, o co přicházím.

Jaký je váš nejoblíbenější zahraniční herec a režisér?

K mým oblíbeným hercům patří Dustin Hoffman a Tom Hanks. Co se týče režisérů, tak mám rád Quentina Tarantina a Miloše Formana.

Vzpomněl byste si na váš nejlepší a nejhorší herecký zážitek?

V podstatě každá povedená premiéra je krásný zážitek. Když člověk ví, že to dobře dopadlo, a navíc třeba i ta práce byla příjemná a člověk tam chodil rád a ví, že to bude rád hrát a že se na to bude těšit. A nejhorší? To se mi stalo, když jsme hráli inscenaci, která se jmenovala Monty Pythonův létající kabaret.

Měli jsme hrát v klasickém krásném kamenném divadle v Mladé Boleslavi hru, která se tehdy hrála v Divadle ABC – Na východ od ráje. A stalo se, že Sabina Laurinová, která měla hrát hlavní roli, onemocněla. Tak se volalo do té Mladé Boleslavi, že to nezvládneme odehrát. Oni nám však řekli, že je divadlo plné a ať si něco připravíme. No jediné, co jsme byli schopni dát dohromady, byli ti Monty Pythoni. Takže místo klasiky jsme hráli komedii.

A to byl tedy fakt ošklivý zážitek a měli jsme i trochu strach, protože ty lidi už po sobě začali po čtvrthodině koukat. Já to chápu, čekali úplně něco jiného, a že bude změna, se řeklo až těsně před představením. No nastalo něco hrozného. Lidi odcházeli během představení, nadávali. O přestávce za námi přišla uvaděčka, že venku je „revoluce“, lidé strhávají plakáty a na místo jede ředitel, aby uklidnil situaci. Do toho boleslavského divadla se vejde asi 400-500 lidí a na druhou půlku jich tam bylo asi jen 60.

Na podzim nás čekají sněmovní volby. Co od nich očekáváte?

No ačkoliv tato vláda udělala nějaké chyby, tak bych si přál, aby po volbách zůstala a poučila se. Nemůžu ale říct, že bych se vyloženě děsil toho, jak to dopadne. Volit každopádně půjdu jako vždy.