Prvního března uplyne sedmdesát let od okamžiku, kdy Radio Free Europe / Radio Liberty (RFE/RL) neboli Rádio Svobodná Evropa, rozhlasová stanice s nezávislou redakční politikou, přidalo k vysílání do zemí za železnou oponou také Sovětský svaz. Ruské vysílání dostalo v roce 1959 název Rádio Svoboda. Pod tímto názvem vysílá dodnes jako součást mediálního korporátu RFE/RL, který je nyní financován prostřednictvím systému grantů Kongresem USA. To, že má hlavní redakci v sídle Rádia Svobodná Evropa na pražském Hagiboru, ví málokdo. Kulaté jubileum Rádia Svoboda se mi proto jevilo jako dobrý důvod k návštěvě této impozantní hypermoderní budovy, aby v jejích skleněných útrobách mohl vzniknout následující rozhovor. Na otázky v něm odpovídali Ivan Tolstoj, historik Rádia Svoboda, a ředitel ruského vysílání Andrej Shary. Zajímalo mě nejen to, co je před více než čtvrt stoletím přivedlo do Prahy, ale především, jak nyní ruský servis, Rádio Svoboda, funguje. Čemu všemu musí nezávislé vysílání cílené na ruské občany v kontextu současných událostí čelit.
Moje první otázky míří na Ivana Tolstého a týkají se minulosti Rádia Svoboda. Řekne-li se Svobodná Evropa, většině z nás, kteří jsme zažili předchozí režim, se vybaví chrastivý zvuk z radiopřijímače, kdy se člověk snažil přes zvuk rušiček zachytit střípky informací nedeformovaných ideologickou cenzurou. U zrodu československé redakce stála celá řada významných osobností poúnorové emigrace. Byl mezi nimi i novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka, jenž československé oddělení Svobodné Evropy prvních deset let, od roku 1951 do roku 1961, vedl. Ruské vysílání bylo zahájeno v roce 1953. Které významné postavy ruské emigrace stály na počátku vysílání Rádia Svoboda, případně, které další osobnosti zanechaly v jeho dějinách nesmazatelnou stopu?
Ivan Tolstoj (IT): Rádio Svoboda nebylo samozřejmě jedinou rozhlasovou stanicí, která vysílala v ruštině pro sovětské posluchače. Takových rozhlasových stanic bylo několik. Byla to především BBC a potom Hlas Ameriky. Ty vznikly před Rádiem Svoboda. Rádio Svoboda pod názvem Osvobožděnije – tenkrát existovala myšlenka osvobodit sovětského člověka od komunismu – vzniklo až v roce 1953, několik dní před Stalinovou smrtí. Nikdo netušil, ze Stalin zemře, ale všichni na to čekali. Všichni věděli, že jednou to musí přijít. Na začátku byl tedy nápad, že před každým vysíláním bude zvuk metronomu, „tik – tak, tik – tak, tik – tak“, a hlas ze záznamu pronese: „Dnes je Josifu Stalinovi tolik a tolik let, tolik a tolik měsíců, tolik a tolik dní. Komunistický režim spěje ke konci.“ Jenomže potom si řekli: „Ale co když Stalin bude žít ještě dalších dvacet let?“ A dalších dvacet let, každý den, několikrát denně, bude znít tahle věta. To je hloupé. Tak od této myšlenky upustili. A Stalin za pět dní umřel. To by bývalo bylo velice působivé. Ale holt k tomu nedošlo. Nicméně legenda, která se vypráví, zůstala.
Když tedy v roce 1953 vzniklo Rádio Svoboda, stáhlo na sebe veškerou emigraci. V BBC[1] totiž pracovali i Angličané, v Hlasu Ameriky Američané.[2] Tyto dvě rozhlasové stanice se nevymezovaly jako emigrantské. Naproti tomu Rádio Osvobožděnije – Rádio Svoboda chtělo být od prvního okamžiku, a taky jím bylo, rádiem emigrantským. Když v Sovětském svazu nelze svobodně říkat pravdu, musí být vyslovena a předána sovětským uším zpoza hranice za americké peníze. To byla základní myšlenka. Na rozdíl od BBC a Hlasu Ameriky se zde nabízel obrovský prostor pro nápady, témata textů a tak dále. Proto Rádio Svoboda přitahovalo všechny emigranty, kteří mluvili rusky a něco ve svých oborech znamenali. U mikrofonu se střídali spisovatelé, divadelní režiséři, filmoví režiséři, těch bylo méně, ale pár jich bylo, herci, slavní sportovci, dobrodruzi, revolucionáři minulých let – samozřejmě ne bolševici, antibolševici – a mnozí další. Vědci, umělci. Lidé vyprávěli své vzpomínky, četli své literární texty, vyprávěli to, co slyšeli od svých rodičů. Vzpomínali na revoluci, na léta občanské války, na emigraci, na to, jak byli vyhnáni z vlasti a tak dále.
Rádio vysílalo dvanáct, později dvacet čtyři hodin denně. Informovalo sovětského posluchače o tom, co neměl slyšet. Byla to tehdy jednoduchá práce. Sice nás rušili, ale v Sovětském svaze se tenkrát nesmělo publikovat nic z takzvané emigrantské literatury. Ta byla zakázaná. Proto rádio celé dny, týdny, měsíce četlo, vysílalo do éteru různé zajímavé knihy. Velkou část našeho archivu tvoří záznamy četby zakázaných literárních děl. Na vaši otázku bych tedy odpověděl takto: u našeho mikrofonu byli všichni emigranti, na které si lze jen vzpomenout. Všichni slavní. Od dcery Lva Tolstého Alexandry či syna filozofa Viktora Franka přes spisovatele, básníky až po přeběhlíky, jako byla třeba Stalinova dcera. Tu jsme měli také ve vysílání. V novější době to byl například slavný bard Alexandr Galič,[3] spisovatel Viktor Někrasov,[4] Andrej Siňavskij,[5] který publikoval pod pseudonymem Abram Terc, slavný Sergej Dovlatov[6] – jeden z nejznámějších spisovatelů – a tak dále a tak dále. Vezmete-li si kteréhokoliv emigranta, byl s největší pravděpodobností u mikrofonu Rádia Svoboda. Jsou mezi nimi samozřejmě i výjimky, co byly na Hlasu Ameriky nebo na BBC, ale není jich mnoho. Svoboda byla tedy hlavním emigrantským vysíláním.
Každá z těchto osobností měla nějaký osud, osobní drama. Co přivedlo vás ke „službě“ v Rádiu Svoboda? (V ruštině se používá výraz „russkaja služba“, ruská služba, nikoli ruské vysílání RFE/RL. Pozn. IR.) Pokud je mi známo, pocházíte ze spisovatelské rodiny, jste literární historik, přednášel jste o Nabokovovi na petrohradské univerzitě…
IT: Byla to láska k Rádiu Svoboda, láska od dětství. Odmalička jsem poslouchal Svobodu, ale ne sám, protože v pokoji ji se mnou poslouchal můj otec. Můj otec poslouchal různé stanice: BBC, německou Deutsche Welle, americké stanice, Francouze… Rádio Svoboda bylo mezi nimi. Poslouchal ho hlavně na dače, ve městě se moc chytit nedalo. O vysílání Svobody jsem věděl od svých osmi deseti let. Slova „govorit Radio Svoboda“ si pamatuju od dětství. Ani v tom nejbujnějším snu by mě však nenapadlo, že by se někdy mohlo stát, že je sám budu říkat. Byl to sen, který se stal skutečností. V létě roku 1988 mi zavolala máma a povídá: „Vždycky jsi chtěl odjet do zahraničí, teď konečně můžeš. Volala mi sestřenice z Mnichova, že se dočetla v novinách, že občané Sovětského svazu už nepotřebují výjezdní víza.“ Tou dobou už mi bylo třicet. Strašně jsem toužil odjet, ale ne do Mnichova. Chtěl jsem do Paříže. Odjel jsem ihned do Paříže a okamžitě pochopil, že tam chci žít. Hned první večer mi nabídli, že mohu vystoupit na Rádiu Svoboda. Bylo léto 1988, ještě stála berlínská zeď. Samozřejmě jsem souhlasil, ale nevěděl jsem, o čem bych tak mohl mluvit. Nikdy jsem nebyl disident, i když mě tyhle věci vždycky hrozně zajímaly. Byl jsem mladý filolog, který sotva dokončil univerzitu. O životě jsem nic nevěděl, neměl jsem žádné zkušenosti. Jediné, co jsem znal, byly knihy. Řekli mi: „Popřemýšlej, máš na to dva dny.“ Horečně jsem začal přemýšlet. A potom mě napadlo: Popíšu své první dojmy ze zahraničí. Moje první dojmy byly hlavně – emigrantské knížky, které jsem hned po příjezdu viděl v knihkupectvích a v ruské knihovně, v pařížské Turgeněvově knihovně, která je obrovská. A tak jsem navrhl téma „Emigrantské knihy a emigrantští autoři“. Řekli: „Výborně. Popište tedy své dojmy z emigrantské literatury, když jste právě přijel ze Sovětského svazu.“ A tak jsem začal vyprávět. Vzniklo z toho úplné drama. Dodnes, je to třicet čtyři let, si pamatuju, co jsem tenkrát v tom svém prvním vysílání řekl.
Jak jste se vlastně octl v Praze?
IT: Jezdil jsem mezi Paříží a Leningradem, vystupoval jsem ve vysílání Rádia Svoboda, ale pořád jsem byl „freelancer“. Ve Svobodě pro mě neměli místo, i když jsem si strašně přál pro ni pracovat. Od devadesátého prvního jsem se snažil o místo v redakci Svobody v Mnichově. Ale říkalo se, že ji budou rušit, potom zase, že se bude stěhovat. Nikdo nevěděl, co bude dál, šance, že by mě přijali, byla mizivá. A tak v devadesátém čtvrtém, to už jsem měl rodinu, jsme se rozhodli vrátit do Petrohadu, že tím naše emigrace končí. Uběhl měsíc a volají mi z Mnichova: „Vy jste chtěl pracovat ve Svobodě, že? Máme pro vás místo.“ Rozesmál jsem se: „Právě jsem z Evropy odjel.“ – „Na jaře pětadevadesátého se stěhujeme do Prahy, chce se vám stěhovat do Prahy?“ – „To víte, že chce.“ V dubnu 1995 jsem přijel do Prahy a od té doby, téměř dvacet osm let, tady žiju. A každý den říkám: „Govorit Radio Svoboda.“
V březnu tohoto roku uplyne sedmdesát let od zahájení ruského vysílání RFE/RL. Každé výročí je příležitostí k bilanci. Shodou okolností jsem dnes ráno poslouchala program Kulturní deník: Putinismus očima Dmitrije Travina.[7] Mimo jiné v něm zaznělo: „V ruské společnosti není naděje na lepší budoucnost.“ Jaký je váš názor?
IT: Myslím si pravý opak. Myslím si, že naděje existuje. Jenom je potřeba, abychom odstranili slovo „Putinova“. Budeme-li mluvit o společnosti, naděje existuje. Budeme-li však mluvit o Putinově společnosti, žádnou naději nevidím. Dokud bude Putin, dokud bude u moci, bude země v tak velké politické a morální slepé uličce, že žádnou budoucnost nemá. Do takové země nikdy zpátky nepojedu. Аle co se týká obnovy společnosti jako takové, domnívám se, že až nebude Putin, proběhne mnohem rychleji, než by kdokoli očekával, že všichni budou překvapeni, jak rychle k ní dojde. Je to specifikum ruské společnosti. Má k tomu historicky dobré předpoklady. Ruská společnost se v minulosti dokázala změnit mnohokrát. Změnila se velice rychle jak po Stalinově smrti, tak po revoluci, tak po šedesátém osmém roce, po okupaci Československa, změnila se po perestrojce. Procesy probíhají v ruské společnosti rychle, neobyčejně rychle. Ruský člověk, jak řekl kdysi Puškin, je velmi přizpůsobivý. Rychle se adaptuje, rychle se přizpůsobuje novým podmínkám. То je vlastnost ruského člověka. Evropa Rusy brzy nepozná. Bude překvapená. Bude se ptát, co se Rusům přihodilo, že jsou normální. Ano, budou zase normálními lidmi. Ruský člověk je takový, jaká je jeho vláda. Je-li vláda liberální, ruská společnost je liberální. Je-li vládce tyran, ruská společnost je strašlivá a krutá.
Podle vás je tedy národ takový, jaký je jeho vládce, že přejímá rysy jeho povahy?
IT: Ano. S výjimkou tvůrčí inteligence, kulturní elity, lidí geniálních nebo lidí, kteří jsou výjimeční, dejme tomu, jako jsou vědci či někteří sportovci. Mluvím o lidech průměrných, kteří tvoří většinu společnosti. Ti se přizpůsobují. Nemluvím o osobnostech stojících mimo tento průměr. Ty budou vždycky osobnostmi. V kterékoli jiné zemi budou zastávat odlišné postoje, nebudou podléhat obecnému vkusu, nejsou ovlivnitelné názorem většiny. Existují jednotlivci a existuje masa ve společnosti, která této přizpůsobitelnosti podléhá.
Vypadá to tedy, že jste optimista.
IT: To není optimismus. Tak to prostě je. Ruský člověk je stále stejný. Tak to jednoduše bude.
Bylo by dobře, kdyby tomu tak skutečně bylo. Takže až nebude Putin, Rádio Svoboda už nebude muset vysílat?
IT: (Se smíchem.) To se říkalo už před třiceti lety! Když padl komunismus, všichni říkali, že Rádio Svoboda už nikdo nepotřebuje. Moudří lidé, prozíraví, znalci Ruska, však říkali: „Pánbůh s vámi! Rusko se ještě dvacetkrát změní, uvidíte. Rádio Svoboda se v žádném případě nesmí rušit. Ještě přijdou složité situace, ještě přijdou složité časy.“ A ony přišly. Ať budou v Rusku jakékoli časy, vždycky budou složité. Rusko nebude nikdy normální země, stejná jako ostatní. Vždycky v něm bude buď extrémní mráz, nebo extrémní horko. Vždycky bude buď směšné, nebo strašné. V Rusku nikdy nebude normální život. A pokud ano, tak jen dočasně. Vždycky to bude tak, že se člověk bude buď posmívat ruské hlouposti, nebo mu bude běhat mráz po zádech z toho, co se tam děje. To jsou dimenze mé země: je buď k smíchu, nebo k pláči.
Protože vás hodně poslouchám, vím, že vaše vysílání, vysílání Rádia Svoboda, to není jenom politika, politické komentáře, ale že to je, dovolím si říci, vysoká kultura.
IT: Ano. Toto rádio nikdy nebylo čistě politické. Sovětský režim lhal, že jsme politické rádio. My jsme hlavně kulturní rádio. Jistě, s politickými prvky. S politikou jako součástí kultury. V našem vysílání je zastoupena jak ekonomika, tak kultura, byznys, finance, ale i sport, hudba. Těžko bych spočítal, kolik jsme kdy měli hudebních pořadů. Desítky let jsme například dělali úžasné programy o jazzu, věnovali se nejrůznějším slavným osobnostem, výročím. Ano, je to tak, jsme zkrátka skvělé rádio.
Mrzí mě, že pro české posluchače je vaše vysílání kvůli jazykové bariéře nedostupné, protože vím, že děláte kvalitní práci. To není pouhá publicistika. Ať už jde o politické komentáře, debaty, moderují je experti, nezřídka akademici, převážná většina z nich jsou uznávané autority ve svých oborech. Kromě toho, málem jsem na tuto důležitou věc zapomněla, máte humor. V této strašné době je na vašem rádiu slyšet humor. Sarkastický, ale je tam.
IT: (Se smíchem, potěšen zmínkou o humoru ve vysílání.) Je to přesně tak, jak jsem říkal: k smíchu, nebo k pláči.
Další otázky budou směřovat na Andreye Sharyho. Andreyi, jak dlouho jste vlastně v Čechách?
Andrey Shary (AS): Přijel jsem do Prahy v roce 1996. Ale už předtím jsem několik let pracoval v Rádiu Svoboda. Spolupracoval jsem s ním od ledna 1992, kdy mělo sídlo ještě v Mnichově. Potom jsem nějakou dobu pracoval z Moskvy, pak odjel do Chorvatska, kde v té době byla válka, a odtud jsem pracoval jako novinář na volné noze. No a v roce 1996 jsem přijel do Prahy.
Od roku 2016 jste ředitelem ruského vysílání či, chcete-li, „ruské služby“, jedné z největších redakcí RFE/RL. Protože poslouchám Rádio Svoboda denně, vím, že v éteru váš hlas slyšet není. Nestýská se vám po vysílání?
AS: Samozřejmě že se mi stýská. Moc se mi stýská. Vysílal jsem dvacet let. Vedl jsem program Vremja Svobody, to bylo naše hlavní večerní rozhlasové zpravodajství. S touto prací jsem skončil, když jsem se stal ředitelem ruské služby. Důvody byly pochopitelné – nové pracovní povinnosti. Nyní se starám hlavně o strategii a organizaci práce, řeším nejrůznější právní otázky, snažím se novinářům zajistit co největší komfort, aby mohli co nejlépe pracovat. Takže vysílám opravdu jen výjimečně. Občas v éteru komentuji události týkající se bývalé Jugoslávie, protože touto oblastí se stále zabývám. Tedy jak jste správně řekla, éter jsem opustil. Na jedné straně je mi to moc líto, na druhé straně vím, že to bylo nevyhnutelné, a přijal jsem to jako výzvu.
Takže jste teď hlavně mediální manažer?
AS: Víceméně ano. Ale zachraňuje mě to, že ve volném čase píšu knihy, včetně těch o bývalé Jugoslávii, Čechách či rakousko-uherské monarchii. Věnuji se tvůrčí práci jako předtím. Zjistil jsem, že žurnalistika může být velice pestrá, že má mnoho podob, že je žánrově hodně rozmanitá. To, co dělám nyní, je jen jedna z jejích forem souvisejících s řešením problémů, které kolem našeho rádia vznikají. Zároveň se ale také snažím pomáhat kolegům v redakci.
Moderní komunikační technologie se stále vyvíjejí. V dnešní době rozhlasové stanice nevysílají jen v éteru, ale informační toky se přenášejí i do digitálního prostoru, musíte produkovat také vizuální záznamy vysílání. Jak moc to ovlivňuje práci Rádia Svoboda?
AS: Žurnalistika se zásadním způsobem změnila, srovnám-li ji s polovinou osmdesátých let, kdy jsem začínal. Kardinální změny prodělala především ruská žurnalistika, ta se změnila mnohem víc než žurnalistika světová. Ruský novinář osmdesátých let byl někdo, kdo z vrcholu ozářené hory vyprávěl аuditoriu, jak by mělo žít. To je důvod, proč se mi moc líbí název „služba“. Protože to, co děláme, se ničím neliší od práce pekaře nebo, dejme tomu, řidiče tramvaje. Nabízíme lidem služby. Ty služby spočívají v tom, že chceme, aby znali pravdu. Nechceme být těmi, co poučují, dávají rady do života. Chceme lidem poskytovat informace, aby jim pomohly pochopit to, co se kolem nich děje. To je zásadní změna proti době minulé. Co se týče světové žurnalistiky, vývoj jde strašně rychle kupředu. Dříve byl tok informací vertikální. S příchodem internetu a nástupem digitální doby jsou toky informací uspořádány horizontálně. Každý je sám sobě žurnalistou, každý je sám sobě spisovatelem či kameramanem. Nové trendy, nové technologie přicházejí tak rychle, že se je člověk sotva stačí neustále učit. Rádio Svoboda musí na všechny tyto změny reagovat. S rádiem nás už spojuje téměř jenom název. Vysíláme sice stále dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu, ale nevyrábíme tolik rozhlasového vysílání jako dříve. Produkci původních programů máme dvaapůlkrát nižší než před deseti lety, kdy jsem ještě pracoval v éteru.
V dnešní době hrají nejdůležitější roli internet a sociální sítě. Vyrábíme obrovské množství videí, od krátkých až po dlouhé videoprogramy či videoblogy. Intenzivně pracujeme v internetovém prostoru. Máme tři weby: hlavní a dva regionální. Jsme hodně aktivní na sociálních sítích. Souvisí to nejen s tím, jak jdou dopředu technologie, ale bohužel také s politickou situací, s cenzurou, kterou zavedla ruská vláda. To nás nutí, abychom neustále hledali nové cesty, jak dostat informace k lidem. Dá se říct, že bezmála polovina pracovníků naší redakce se víc než novinařině věnuje „balení materiálu“ а jeho doručování na různé platformy. Jsme na YouTube i na Telegramu, což jsou dvě největší, nejdůležitější sociální sítě, které ruská vláda ještě nezablokovala. Zatím tady pracujeme svobodně. Kromě toho jsme přístupní z mobilních aplikací. Jsme všude, kde to jde. Změnila se tedy forma, kterou informace dodáváme. Ale smysl naší práce, jak jsem o něm mluvil na začátku, zůstal stejný. Je naprosto správný a nezpochybnitelný. Je to služba, která pomáhá lidem pochopit, co se ve světě kolem nich děje. Nabízíme jim možnost poslechnout si různé názory, ale závěry ať si udělají sami.
Jak velký máte tým na toto obrovské množství práce?
AS: Jsme velká organizace, a pokud nejsme největší, tak jsme jednou z největších nezávislých redakcí v ruskojazyčném světě. Když říkám nezávislá, znamená to, že nás neovlivňují politické postoje ani ruské, ani americké vlády. Existujeme z grantů Kongresu Spojených států amerických, nicméně vе stanovách naší organizace stojí, že nesmíme podléhat žádnému politickému vlivu. Máme Kodex profesních standardů, kterým se řídíme a vždycky jsme se jím řídili. Máme „Style book“, který jsme si sami napsali. I když svět samozřejmě není černobílý a všechno se do kodexu napsat nedá, naší redakční strategií je nezávislost.
Kolik máme pracovníků, to vám nedokážu přesně říct. Řada z nich pracuje na základě dohod nebo smluv. Bude to něco mezi jedním a dvěma sty lidí. Hlavní redakce se nachází v Praze. Moskevskоu kancelář jsme museli kvůli Vladimiru Putinovi a ruské vládě zavřít. Část se přestěhovala do Rigy, kde teď máme velké prostory. Něco máme v Gruzii, v Tbilisi a v dalších gruzínských městech.
Jakým způsobem získáváte informace z ruského území? Tam v současné době asi nemáte žádné zpravodaje, nebo máte?
AS: V Rusku několik zpravodajů ještě máme. Ale změny technologií, o kterých jsem se zmiňoval, podstatně ovlivňují způsob získávání informací. Na jedné straně je digitální žurnalistika, sbírání dat z internetových zdrojů. To mohou dělat kolegové novináři odkudkoliv. Nicméně máte pravdu, se zpravodaji na ruském území máme problém. Máme tam ještě několik statečných kolegů, kteří navzdory velkému tlaku, kterému čelí, neodjeli. Všichni pracují anonymně. Snažíme se je, tyto naše zdroje, maximálně chránit. Ale není to samozřejmě jednoduché a dělá mi to velké starosti. Současné dění v Rusku z nás postupně činí klasický emigrantský masový sdělovací prostředek. Navzdory tomu, že svět se změnil a získávání informací je snazší než před dvaceti třiceti lety, snažíme se, aby v našem vysílání a na našich sítích zněl i hlas těch, co žijí v Rusku. Snažíme se hodně věnovat dnešní Ukrajině, aby naši posluchači pochopili, že to není žádný fašistický stát, že i když má své problémy, je to stát jako každý jiný, a že Putinovo Rusko může za agresivní válku. Jsem si jist, že nakonec zvítězíme, protože žádná síla naši snahu šířit pravdu nezastaví.
Jaké tedy musí mít spolupracovník ruského vysílání Rádia Svoboda vlastnosti? Podle jakých kritérií si své spolupracovníky vybíráte?
AS: Jsou to hlavně lidé, kteří se chtějí žurnalistice věnovat čestně. Jsou to lidé, kteří dokážou rozlišоvat mezi láskou k vlasti a oddaností těm, kteří vládnou. Tomu mě učili, když jsem v rádiu začínal, starší zkušení kolegové a já to teď předávám mladým kolegům. Pro mě je důležité, aby v naší redakci pracovali lidé různých generací. Aby v ní byli zastoupeni taky čtyřicátníci, padesátníci, jejichž zkušenosti jsou potřeba. Rádio Svoboda má dlouhou novinářskou tradici. Letos mu bude sedmdesát let. Je důležité, aby tuto tradici ctili i mladí novináři, kteří k nám přicházejí. Naše redakce je utvářena na základě hodnotového principu. To je to hlavní, co hledáme, když přijímáme nového pracovníka. Naštěstí takových lidí je v Rusku stále dost. Těch, kteří s námi chtějí spolupracovat, je hodně – přicházejí, ale i odcházejí. Nikdo nemá povinnost být hrdinou. Protože máme dostatek zkušeností s prací ze zahraničí, byli jsme po vypuknutí války v roce 2022 v mnohem lepší situaci než jiná nezávislá média.
Na konci roku převzala vaše redakce interní cenu RFE/RL za investigativní projekt roku. O co v projektu šlo? Účastnil jste se ho osobně?
AS: Neúčastnil. Šlo o rozmístění ruských vojsk na Ukrajině ještě v době, kdy nebylo jasné, kdo se kde nachází, co se tam vlastně děje. Naši dva novináři, Mark Krotov a Sergej Dobrynin, dokázali na základě veřejných internetových zdrojů – šlo o investigativní práci na mezinárodní úrovni – vypátrat informace, které nikdo neznal. To, že každý měsíc soutěžíme v RFE/RL v různých kategoriích o nejlepší projekt, je skvělá motivace. V prosinci se pak vyhlašují vítězové za celý kalendářní rok. Ruská služba se tradičně účastní a tradičně vyhrává. Jak jste si mohla všimnout, všude v mé pracovně visí diplomy. Každý měsíc čekám, že dostaneme další.
Rádio Svoboda má od roku 2017 status zahraničního agenta. Ze sovětského období ruské historie, od Stalinovy vlády, znám smutně proslulé slovní spojení imperialistický agent. Takové obvinění mohlo vést až k trestu smrti. Představuje status zahraničního agenta pokračování nechvalně proslulé sovětské represivní tradice? Můžete mi přiblížit, co znamená status zahraničního agenta pro Rádio Svoboda a ty, kdo v něm pracují?
AS: Musíme se vrátit o deset let zpátky. V roce 2012 začala ruská vláda připravovat zákon o zahraničních agentech. Těmi mohou být svévolně vybrané hromadné sdělovací prostředky, nevládní organizace i jednotliví občané vyvíjející činnost, která podle vlády není v souladu s ruskými zájmy. V ruštině má zahraniční agent negativní konotaci, je to vlastně špion. Postupně vznikla spousta zákonů a pravidel a během roku 2017 jsme se ocitli, tedy všechny ruskojazyčné projekty mediálního korporátu RFE/RL, na seznamu zahraničních agentů. Měli jsme redakci v Moskvě, proto jsme postupovali tak, jak vyžadoval zákon. Nejdřív jsme museli na našich stránkách uvádět, že jsme subjektem, který má status zahraničního agenta. To však nestačilo. Restrikce narůstaly, byly stále tvrdší a v roce 2020 začaly zavánět politickou cenzurou. Chtěli, abychom každý novinářský materiál, jak audio, video, tak texty, doprovázeli patnáctivteřinovým disclaimerem příslušného obsahu. [Prohlášení znělo: „Následující informace jsou šířeny hromadným sdělovacím prostředkem vykonávajícím funkci zahraničního agenta.“ Pozn. IR.] Nejsme agentem žádné vlády. Jsme nezávislá organizace, proto jsme tento požadavek odmítli splnit. To bylo formálně hlavním důvodem ukončení činnosti naší moskevské redakce. Začali nás pokutovat za to, že porušujeme zákon. Celková výše našich pokut je v současné době něco přes patnáct milionů dolarů.
Podali jsme žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva, ale když bylo Rusko vyloučeno z Rady Evropy, přestalo s touto soudní institucí spolupracovat. Hodláme tento proces dovést do konce, protože jsme přesvědčeni, že jde o politickou cenzuru. V Moskvě nám zablokovali bankovní účty, takže jsme nemohli standardním způsobem vyplácet své zaměstnance. Skončilo to tím, že jsme v březnu minulého roku moskevskou redakci zavřeli. Status zahraničního agenta nám ale zůstává. A nejen to. Do seznamu osob – zahraničních agentů bylo zapsáno více než dvacet novinářů z mého oddělení. Všechno, co jsem zmínil, se odehrálo ještě předtím, než začala válka. Vnímali jsme to jako velkou hrozbu. V současné době, kdy se děje to, co se děje, kdy Rusko podléhá absolutní cenzuře, ztrácí status zahraničního agenta na významu. Dnes nás pokutují kvůli jiným věcem. Dohromady jsme dostali víc než tisíc pokut. Přestali nás pokutovat za to, za co nás pokutovali předtím, a začali nás pokutovat za to, že válku nazýváme válkou… Pokutují nás na základě nových zákonů, které schválili po zahájení války. Nicméně status zahraničního agenta nám nadále zůstává. Jak my, tak prakticky všechny nezávislé sdělovací prostředky jsme podle ruské vlády zahraniční agenti. To nám samozřejmě komplikuje práci.
Co by se stalo, kdyby se vaši novináři, ti, co mají status zahraničního agenta, vrátili do Ruska? Mohou se vůbec vrátit?
AS: U každého záleží na jeho osobní situaci. Status zahraničního agenta není považován za trestný čin. Člověk se statusem zahraničního agenta musí ke všemu, co publikuje, ke všem svým textům i k tomu, co publikuje na sociálních sítích, přidávat disclaimer, prohlášení, o němž jsem se již zmiňoval. A jednou za tři měsíce musí vykazovat své příjmy ministerstvu spravedlnosti. Za neuposlechnutí jsou finanční sankce, po kterých může následovat trestní stíhání. Kolegové reagují různě. Kdo chce, připojuje ke svým textům prohlášení, že jejich autor je zahraniční agent. Rozhodnutí je na nich, nikoho k ničemu nenutíme, nepředepisujeme jim, jak se mají chovat. Мě jako šéfredaktora moskevské redakce odsoudili k tolika pokutám, že jejich celková výše momentálně činí téměř milion dolarů. Do Ruska se proto nevrátím. Kdybych tam odjel, už by mě nepustili zpátky. Podle toho, jak se situace vyvíjí, usuzuji, že Rusko v sankcích proti novinářům ještě přitvrdí.
Andreyi, na mnohé z toho, na co jsem se chtěla zeptat, jste již sám odpověděl. Mám tady poslední otázku, podobnou jsem položila i Ivanu Tolstému. Blíží se sedmdesáté výročí zahájení ruského vysílání Rádia Svoboda. Jak vidíte budoucnost „ruské služby“? Co myslíte, jak dlouho bude „ruský servis“ RFE/RL ještě potřeba?
AS: Povím vám jednu svou dávnou historku. Když jsem jako mladý novinář přijel poprvé na praxi do Mnichova, bylo to začátkem roku 1992, těsně po rozpadu Sovětského svazu, pozval mě do kavárny vám dobře známý Jefim Fištejn, který tenkrát pracoval v ruské službě. Dodneška s námi spolupracuje, často se s ním radím. Pozval mě, mladého moskevského kluka, na šálek kávy a zeptal se mě: „Co myslíte, jak dlouho ještě bude Svoboda existovat?“ Odpověděl jsem mu, že rok. Mýlil jsem se. Na jedné straně jsem rád, že jsem se mýlil, protože jsem s touto výjimečnou profesionální institucí prožil obdivuhodných třicet let a za svou novinářskou praxi jsem jí vděčný. Na druhé straně, podstatou této instituce, jakkoli to zní paradoxně, je pracovat na sebezničení. České vysílání Rádia Svobodná Evropa už neexistuje, protože Česká republika při veškerých problémech, které máte, je demokratická země. Žádnou zahraniční instituci garantující svobodu slova a tisku nepotřebujete. Z vývoje událostí v Rusku je bohužel zřejmé, že šance na demokratické změny v zemi jsou ztraceny. Čeká nás ještě dlouhé období obnovy a boje za demokracii, za svobodu slova i tisku. Viděno tímto úhlem pohledu to znamená, že Rádio Svoboda bude existovat ještě dlouho. Pozitivní je, že standardy nové ruské žurnalistiky – normální objektivní západní žurnalistiky – vznikají převážně tady, v Rádiu Svoboda. S lítostí musím říct, že naději, že by Rádio Svoboda přestalo existovat, nevidím žádnou. A je dobře, že budeme existovat dál, je to naše úloha. Na druhou stranu jako ruský občan, jako Rus bych si přál, aby doba, kdy tato instituce nebude v Rusku potřeba, přišla co nejdřív.
[1] BBC (The British Broadcasting Corporation) vysílající od roku 1922 je veřejnoprávní médium financované ze zvláštních daní všemi britskými občany, není odpovědné vládě země, může k ní zaujímat kritický postoj.
[2] Rozhlasová vysílací stanice Hlas Ameriky (The Voice of America) zahájila činnost v roce 1942. Hlas Ameriky je vlastněn Federální vládou USA a financován přímo ze státního rozpočtu, jeho zaměstnanci jsou státní zaměstnanci. Tato skutečnost bývá v současné době předmětem sporů o nezávislost vysílání. Hlavním posláním Hlasu Ameriky bylo a je šíření informací do zemí, kde panuje dezinformovanost nebo cenzura. V češtině vysílal od roku 1942 do roku 2004, působily v něm osobnosti jako J. Voskovec, J. Werich či J. Škvorecký.
[3] Alexandr Galič (1918–1977), odpůrce sovětského režimu, mj. autor písňových textů Petěrburská romance a Balada o čistých rukou, v nichž se postavil proti okupaci Československa v roce 1968. Zpíval po bytech a kuchyních to, co cítil. Magnetofonové kotouče a kazety s nahrávkami Galičových koncertů patřily k nejčastěji zabavovanému artiklu během domovních prohlídek. SSSR opustil v roce 1974 poté, co byl vyloučen ze všech uměleckých svazů, a ztratil tím ve své vlasti možnost legální obživy. Podrobněji viz Ryčlová, Ivana. Zvolili svobodu. Brno: CDK, 2018, s. 107–135.
[4] Viktor Někrasov (1911–1987), světově proslulý autor románu Ve stalingradských zákopech (1946), v němž bez patosu a heroizace ukázal, za jakou cenu bylo vykoupeno vítězství Rudé armády. V roce 1972 připojil svůj podpis k výzvě, v níž více než sto představitelů sovětské kultury žádalo vedení strany, aby přestala být stíhána svoboda myšlení a projevu. SSSR opustil v roce 1974. Podrobněji viz Ryčlová, Ivana. Mezi kladivem a kovadlinou. Brno: CDK, 2012, s. 139–159.
[5] Andrej Siňavskij (1925–1997), akademik, spisovatel, respektovaná osobnost ruské literární emigrace. Společně se spisovatelem Juliem Danielem byl v monstrózním soudním procesu odsouzen do gulagu (1966) za to, že publikoval v kapitalistických zemích satirické povídky očerňující sovětskou skutečnost. Po odpykání trestu opustil v roce 1973 SSSR a stal se profesorem na pařížské Sorbonně. Podrobněji o procesu Siňavskij–Daniel viz Ryčlová, Ivana. Zvolili svobodu. Brno: CDK, 2018, s. 137–166.
[6] Sergej Dovlatov (1941–1990), společně s V. Nabokovem a J. Brodským jeden z nejčtenějších moderních ruských autorů v Americe. Bravurní vypravěč a glosátor traumatických i kuriózních životních situací. Těch bylo mnoho – od nedobrovolné zkušenosti dozorce v lágru pro recidivisty přes vekslování s krepsilonovými ponožkami po odchod do emigrace (1978), kdy musel celý svůj předchozí život sbalit do tří kufrů. Podrobněji viz Ryčlová, Ivana. Zvolili svobodu. Brno: CDK, 2018, s. 195–228.
[7] Dmitrij Travin (*1961), profesor Evropské univerzity v Petrohradě, ekonom, politolog, publicista. Nositel ocenění Grand Prix – novinář roku 2003. Autor dvou desítek publikací věnovaných sociálně-ekonomickým otázkám současného Ruska.
KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.