Radkin Honzák FOTO: Radkin Honzák / se souhlasem
FOTO: Radkin Honzák / se souhlasem
ROZHOVOR / Psychiatr Radkin Honzák navzdory svému věku dál neúnavně publikuje. Po knize rozhovorů s Klárou Mandausovou Muži jsou vinni?, která narovnává vztahy mezi mužem a ženou, chystá k vydání knihu, jež nás provádí Desaterem. Autor tvrdí, že se snažil nekázat, neboť si je vědom, jak slabé jsou dopady všech kázání. „Ale možná to někomu přijde vhod jako seznámení se s něčím, z čeho jsme vyšli, kam jsme došli, co se změnilo, a co je na té změně nedobrého. Po šedesáti letech klinické praxe mám pocit, že k tomu mám co říct.“
V souvislosti se svým čtením Desatera používáte slovo kibicovat…
Karel Poláček se spíš přimlouval za slovo připodotýkat. Na druhou stranu, Honzák, kibic Desatera, to zní dobře, ne?
Někdo by mohl říct, že jste si vzal hodně velké sousto…
Mimo jiné proto, že mě přepadly vzpomínky. Po válce jsem jako kluk hltal knížku Desatero přikázání, k níž napsal krásnou předmluvu Thomas Mann. Obsahuje deset povídek o deseti přikázáních, proti nimž se provinil Hitler. Všechny od špičkových autorů. Myslím, že není do věci připomenout, že desatero je stále pilíř naší kultury. Vezmu-li řecké filosofy, judaismus a k tomu drobet toho křesťanství, to jsme my. Ať chceme, nebo nechceme. Bavilo mě splétat dobu biblickou a současný stav světa, jakkoli to vždy nebylo snadné.
Třeba?
Například jsem pohořel u devátého přikázání Nepožádáš manželky bližního svého, jelikož v době masivní rozvodovosti už vůbec být jasné, kterou z nich má člověk na mysli.
Komu je určené Desatero v zemi bezvěrců?
Ta zem bezvěrců je relativní. Když jdete od IKEM na autobus, míjíte zeď dárců. A dole na římse vidíte nejméně padesát andělíčků. Tak ať mi nikdo nic neříká o ateismu. Duchovní rozměr tu s námi je, ať chceme, nebo nechceme, jde o to, jakým způsobem je sycen. Mnohé z nás odradila církev, ale tak je to s každou organizací, kterou si vymysleli lidé.
Které přikázání se podle vás nejvíc pere s naší dobou?
Chybí nám pokora. Osvícenci zabili pánaboha a postavili člověka na vršek systému, což se ukazuje jako velice nerozumné. Viz medicína. Teď pojedu na konferenci České lékařské komory, kde hodlám přednést příspěvek nazvaný Medicína, největší škůdce života. Hyperkritické datum je 9. 5. 1960, kdy americký úřad léků a potravin schválil antikoncepční pilulku. Od té doby to jde s evropskou civilizací do kopru a jenom se čeká, až uděláme místo jiné civilizaci. A děláme to dobrovolně. Další odklon od Desatera spatřuju v tom, že sloužíme dvěma bohům – Bohu a mamonu. A to služba mamonu je opravdu tak velkolepá, že to nemůže dobře skončit. Jsme přežraná společnost a všem je nám blbě hlavně proto, že máme všechno, na co si vzpomeneme. Při četbě Desatera narazíte na situace, kdy se Hospodin dožral, protože lidi uvěřili jiným bohům. Vypustili poslušnost, chovali se jako my a zákonitě přišla katastrofa. Já osobně doufám ve včasné prasknutí bubliny podobně jako v roce 1929, v krizi, která zatřese lidmi. Ale možná bude stačit zůstat dva dny bez proudu. Kdo ví.
V knížce jako hru přinášíte Desatero pro dnešní čas. Mezi přikázáními se objevuje kritické myšlení. Je opravdu tak důležité?
Ano. Protože blbost je horší než zlo. Vůči zlu se lze vymezit, protože víme, odkud vychází, ale blbost je bezhraniční, kolikrát ji šíří i chytrý člověk, v tom je záludnější. Teď mě mrzí, že jsem v knížce nevěnoval víc prostoru Lutherovi, protože to byl on, kdo provedl změnu rozumu epochy. Katolický systém se spoléhal na církev tak, jako se lidi dnes spoléhají na stát. Církev byla matka, což Luther odšpuntoval a postavil Písmo nad cokoli, a tím se stalo, že za Husa znala každá ženská Písmo lépe než latinský kněz. Společnost, která šla Lutherovou cestou, je jiná: samostatnější, svobodnější, je u ní menší riziko diktatury, ale současně je sobečtější. Dlouho jsem pracoval s pacienty, kteří končili na umělé ledvině nebo dospěli k transplantaci. A tam jsem viděl rozdíl. Katolíci se bez řečí stávají dárci, protestant buďto nosí dárcovskou kartu, anebo ji nenosí. Tím říká, já se rozhodnu, jestli uděláme kšeft. Dodnes je řez mezi protestantskou a katolickou Evropou v tomto duchu naprosto jasný.
Píšete, že lidstvo se chová, že po nás potopa. To nezní optimisticky.
Chováme se ještě hůř. Podle mě je to tím, že medicína vzala lidem smrt, přirozený odchod z tohoto světa. Na Nilu koexistovaly desítky národností a kmenů. Když hledaly shodu, došly k tomu, že dokud máme společnou smrt, máme i společný jazyk. Babička Boženy Němcové umírá tak, že pokojně zhasne plamínek jejího života. Dneska by pro babičku přijela rychlá, odvezli by ji na ARO, napojili na přístroje, což by trvalo tak dlouho, dokud by se nepozvracela do plic, ale oni by ji zase vzkřísili, a tak by to šlo dokola, dokud by se babičce nepovedlo utéct do Švýcarska pro asistovanou sebevraždu. Potíž je v tom, že se smrt zametla pod koberec, ale nezametl se strach z ní. Tuhle jsem četl, že občasné moravského města nedovolili výstavbu domova důchodců, prý aby se nebohé děti nemusely dívat na stáří a smrt. Za nás byl pohřeb velkolepý celodenní rituál, u kterého byly samozřejmě i děti. Dneska se loučíme půl hodiny v krematoriu a pak rychle odjedeme tramvají.
Svět v tuto chvíli skutečně vypadá, jako kdyby měla zítra nastat apokalypsa, mladí lidé viní naší generaci za to, „kam jsme svět nechali dojít“, a volají po komfortní zóně, kde by se jim nemohlo nic stát…
Nemůžete si vytvořit komfortní zónu, když si nevytvoříte síť mezilidských vztahů. Jsme sociální druh, patříme mezi lidi, a když se zavřeme s elektronikou ve svém pokoji a ztratíme mezi sebou kontakt, nedivme se, že když pak vylezeme ven a jsme tak křehcí, že neuneseme, když nedostaneme lajk, dostaneme okamžitě po tlamě.
