Nějak se přihodilo, že Evropská unie už nejsme my, ale oni. Stává se samostatným hráčem s vlastními zájmy. Vystoupení není nereálné, ale měl by mu předcházet pokus o reformu.
Politici a politologové měli možná jasno už v době, kdy se rozhodovalo o tom, zda vstoupíme do EU, či nikoli. Zdá se totiž, že federalistické tendence a budování mocenského centra Brusel bylo tématem již dlouho předtím. Jen my, občané, jsme nevěděli nic. EU nám byla prezentována jako spolek států, které se dohodly, že se chtějí dohodnout. Státy prý mají veškerou autonomii, a jen ty kompetence, které dobrovolně předají společným orgánům, bude vykonávat EU. A proč se mají státy spolčit? Proč existuje EU? Přece proto, aby mohli lidé, peníze a zboží volně putovat z jedné země do druhé. Abychom mohli pracovat a žít, kde chceme, abychom mohli podnikat, kde chceme, abychom mohli prodávat a nakupovat, kde chceme, tedy v rámci EU. Krásné myšlenky a záměry.
Dnes již nejen politici a politologové vidí, že s Evropskou unií se to má jinak. Začalo se ozývat: rozhodli jsme, zakázali jsme, musíte, nesmíte. Nenápadně, plíživě vzniká jakýsi virtuální stát Evropská unie, který si osobuje práva řídit nás, přikazovat a zakazovat. Zdá se, že vzniklo mocenské centrum, které se staví nad národní státy. Evropská unie, Brusel.
Cítím potřebu poznamenat na tomto místě, že EU se nestaví nad všechny národní státy. Jsou státy, které mohou porušovat dohodnutá pravidla a nic se neděje. To je však jiné téma, o tom třeba někdy příště.
Nedávno jsem se zamyslel nad tím, kdy jsem si všiml a uvědomil, že s EU není něco v pořádku. Kdy se začal měnit můj dříve tak pozitivní postoj k EU? Začalo to tím, že jsem začal vnímat, jak se mluva eurounijních politiků a úředníků změnila. Když mi došlo, že zcela samozřejmě říkají: MY, Evropská unie, a VY, Česká republika. A když tak mluví, pak stejně i myslí. Když jakási neexistující mocnost EU začala vyhrožovat, tu Polákům, pak Maďarům, jindy Čechům a třeba i Britům. Velmi jsem zpozorněl, když ve jménu jakýchsi evropských hodnot začali eurounijní politici umravňovat suverénní vlády. Když začali vydírat samostatné státy prostřednictvím dotací.
Identifikace eurounijních politiků a úředníků s Evropskou unií a jejich odtržení od vlastních národních států jsou zřejmé. Silně to připomíná byvší komunistickou internacionálu. Komunisté všech zemí byli také v první řadě poslušní pokynů Kominterny, a teprve potom se zabývali tím, co bude dobré pro jejich národ. A možná ještě lepším příkladem neoprávněného vzniku mocenského centra je bývalá socialistická Rada vzájemné hospodářské pomoci. V RVHP si papírově byli všichni rovni, ale moc v rukou držel zcela samozřejmě Sovětský svaz.
Dvě rovnocenné možnosti
Jak je to tedy s Evropskou unií? Je to ještě spolek rovnocenných států, které se dobrovolně sdružily? Jsou ještě hlavními důvody sdružení volný pohyb osob, peněz a zboží? Jsou sdružené státy ještě stále autonomními, svébytnými a samostatně se rozhodujícími útvary?
Možná není stav ještě dramaticky špatný. Jistě jsme samostatnou, svébytnou zemí. Otázka, kterou si kladu, je, jak dlouho ještě budeme, pokud bude postupovat posilování virtuálního státu Evropská unie.
Co s tím? Rezignovat a přijmout vše, co nám eurounijní předáci vymyslí? Vystoupit z EU? Nebo se pokusit o rekonstrukci a návrat ke kořenům? Osobně jsem vždy pro aktivitu. Proto bych byl rád, kdyby se naše politická reprezentace nenechala jen vláčet okolnostmi. Reagovat na podněty nestačí, protože pak se vše sune stejným, nežádoucím směrem. Chtěl bych, aby naši politici z reaktivního modu přešli do modu proaktivního. Buďme iniciátory změn, snažme se vrátit EU k její podstatě. Ale co když to nepůjde? Co dělat, když nebudeme mít dostatečnou sílu či podporu?
Dlouho jsem byl jednoznačným příznivcem našeho členství v Evropské unii, ale dozrál jsem k výrazné změně postoje. Vystoupení z EU vidím jako rovnocenné řešení, které může mít mnohé zápory, ale i klady. Švýcarský model spolupráce s EU je velmi zajímavý. Přesto, pokusit se revitalizovat EU je podle mne na prvním místě.
