Boj proti korupci se stal nejpoužívanější zástěrkou činnosti mnoha lidí i organizací. Dobře se na tom vyhrávají volby, dobře se na tom živí různé neziskovky, je to dobrý důvod pro zavádění tvrdých opatření. Teď vláda vytáhla silný kalibr – rozpoutá ve společnosti všeobecné udávání, a udavače bude ochraňovat zákonem.
Vládní politici, lidsko-právní organizace, Transparency International a další se samozřejmě brání, že nejde o žádné udavače nebo udávání. Skrývají vše za hezké, líbivé nebo nic neříkající pojmy, jako je whistleblowing, oznamování nekalého jednání nebo oznamovatelé trestných činů. Jaká je však skutečnost?
Zákon na ochranu oznamovatelů trestných činů má jediný cíl – chránit, motivovat a odměňovat všechny, kdo udají svého nadřízeného nebo zaměstnavatele. Nejde tedy o odporné trestné činy, jako jsou vražda, loupež, únos nebo znásilnění. Ty máme již dnes podle zákona povinně oznamovat. To vládě nestačí. Babiš, Sobotka a Dienstbier chtějí, aby občané na sebe navzájem práskali cokoli, především prý korupci.
Korupci samozřejmě všichni slušní lidé odmítají. Alespoň verbálně, skutky jsou již často jiné. Korupce je v lidské společnosti vždy přítomná a nelze ji, bohužel, zcela vymýtit. Stejně tak nelze nikdy zcela vymýtit i jiná zla, jako jsou krádeže, loupeže, podvody, nevěra, lži atd. atd. Bojovat proti korupci je nutné, ovšem tím, že nasadíme ještě větší zlo? To je absurdní. Ano, nepochybuji o tom, že vypustit z láhve džina udavačství je mnohem horší než míra korupce, s kterou dnes žijeme.
Věc má ještě jeden důležitý aspekt, na který se při boji proti korupci zapomíná. Tedy nezapomíná, jen bojovníci proti korupci o tom cudně mlčí, protože se jim to nehodí do krámu. Jsou to dva fakty, které korupci definují:
Cílem korupce jsou téměř vždy veřejné prostředky. Zdrojem korupce je korupční chování politiků a úředníků, kteří veřejné prostředky spravují.
Všimněme si, že navrhovatelé zákona o ochraně udavačů necílí do vlastních řad. Pan Babiš nenavrhuje přísný postoj vůči těm, kteří zneužívají dotace, pan Sobotka nenabízí nástroj, jak trestat ty, kdo ignorují pravomocná rozhodnutí soudu, pan Dienstbier nehledá, jak postihovat ty, kdo neoprávněně utrácejí státní prostředky za podporu obskurních neziskovek. Ne, v jejich hledáčku jsou podnikatelé. Vládní politi nám říkají „já nic, já muzikant“ a snaží se žalovat na jiné.
Jde mi mráz po zádech, když si uvědomím, kam nás může zavléct vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Všechny totality měly své konfidenty. Nacisté, fašisté, komunisté. Je ovšem pravdou, že ani jedna totalita nepřišla na tak úžasnou věc, jako uzákonit udávání a chránit je zákonem. V tom je naše vláda jedinečná a velmi progresivní. A ještě má tu drzost vydávat to za dobro.
Takže si to shrňme.
Pod záminkou boje proti korupci chce vláda zavést zákonem chráněné, motivované a podporované udávání.
Vláda ignoruje fakt, že zdrojem korupce je státní správa, tedy ona sama a její lidé.
Vláda a odbory získají v udavačích a v udávání mocenský nástroj pro kontrolu podnikání.
Rozbujelé udávání rozvrátí společnost, protože každý se bude bát každého.
Zatímco dosud bylo oznamování trestného chování doménou statečných jedinců, s platností zákona na ochranu udavačů se stane udávání ryze účelovým.
Udavač si může, podle představ Andreje Babiše, vydělat zajímavé peníze (asi 50 platů, slušné ne?).
Zákon na ochranu udávání odstraní zábrany nemorálních jedinců.
Zášť, závist, zloba, msta a konkurenční boj, to budou hlavní motivy udávání.
Nevěříte? Uvidíte.
