Téměř rok po teroristickém útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo se Francie stala znovu terčem teroristů. O citlivém tématu terorismu, o němž denně píší média, je třeba stále znovu hovořit, snažit se potlačit obavy lidí a omezit jeho dopad na francouzské domácnosti. Jak o něm mluvit v rodině a s dětmi v době, kdy byl vyhlášen výjimečný stav? Především odpovídat na všechny otázky, píše francouzský týdeník L’Express.
„Klíčový je dialog,“ prohlašuje klinická psycholožka Anne Bacusová. „Zeptejte se vašeho dítěte, jaké má pocity. Vyzvěte je, aby s vámi sdílelo své emoce. Z terorismu především nedělejte tabu,“ dodává.
„Dítě je vybaveno schopností přemýšlet. Je to osobnost s vlastní úrovní zralosti, v závislosti na věku a na tom, co prožilo,“ připomíná psycholožka Alix Foulardová. „Musíte mít trpělivost začínat s diskusí opatrně, nezatěžovat ji problémy dospělých a nezabředávat do složitých podrobností. Nesnažte se všechno vysvětlovat. Je zbytečné dítěti například vykládat rozdíl mezi muslimem a islamismem. Hovořte jasně,“ dodává.
Vyhněte se obarvování skutečnosti narůžovo. „Dítě nesmí žít ve světě lží. Jestliže budete dětem vykládat nepravdy, nebude vám už věřit a bude vyhledávat informace u zdrojů, které nemusejí být věrohodné. Nevyhýbejte se žádné otázce,“ říká psycholog Pierre Mannoni.
Těžké je zamezit šokování dítěte obrazy či televizními záběry. Ty se mohou vtisknout do jeho duše. „Snažte se dětem mladším sedmi nebo deseti let zabránit ve sledování televize. Obrazy mají silnější dopad na psychiku než slova. Rodiče musejí své děti chránit před krvavými obrazy. Tím zabrání tomu, aby trpěly nočními můrami,“ prohlašuje Bacusová.
„Dospívající mládež si je hlouběji vědoma dobra a zla, života a smrti. Nemůžete tedy dělat, jako by se nic nestalo. Mládež se s takovými obrazy rozhodně setká. V takovém případě o tom musíte hovořit. Je téměř nemožné zabránit tomu, aby mladí lidé ve věku od dvanácti do osmnácti let neviděli videa či fotografie na sociálních sítích,“ uvádí Foulardová. „Nejde však o nic virtuálního, ale zcela reálného. Znovu je třeba o tom s nimi diskutovat. Dospívající mají stejně jako dospělí schopnost snést určitou dávku šokujících obrazů,“ prohlašuje Mannoni.
„Strach z terorismu žije v každém z nás. Rodiče se musejí velmi snažit, aby na jejich děti tento strach nepřecházel. Na druhou stranu dětem neříkejte, že se ničeho nebojíte. Nikdo neví, co se může stát, ale je třeba pokračovat v běžném životě. Připomeňme, že s mnohem větší pravděpodobností hrozí, že je srazí při cestě do školy auto, než že se ocitnou na místě teroristického útoku! Brzděte vlastní emoce, strach, hněv či smutek, abyste je nešířili v rodině,“ říká Bacusová.
„Vysvětlete potomkovi, že naše síla spočívá v tom, že nepodléháme strachu. Odvaha není na straně kalašnikovů, ale těch, kdo odmítají násilí. Diskutujte o solidaritě, která přichází z celého světa, a těm větším nabídněte, aby se zúčastnili manifestací proti násilí,“ doporučuje Bacusová.
„Sledujte, jak bude dítě po diskusi s vámi reagovat. O terorismu se nutně mluví ve škole, ať už ve třídě s učiteli, nebo po škole s kamarády. Poslechněte si, co dítě po příchodu ze školy říká, a v případě potřeby to uveďte na pravou míru. Všímejte si, zda nedochází ke změnám chování, poruchám spánku, ztrátě chuti k jídlu nebo strachu zůstávat o samotě. To by mohlo naznačovat stav úzkosti,“ říká.
„Vysvětlujte dětem, že jeho kamarádi arabského původu nejsou potenciální nepřátelé, že nepředstavují hrozbu. K rasistickým postojům lze přejít rychle,“ varuje Mannoni.
