Předseda rakouských Svobodných Herbert Kickl FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ANALÝZA / Ani více než čtyři měsíce po volbách Rakousko stále nemá novou vládu. Po krachu vyjednávání mezi lidovci (ÖVP), sociálními demokraty (SPÖ) a liberální stranou NEOS, ke kterému došlo na začátku roku, se tento týden rozpadla i další možná koalice. Tu se pro změnu lidovci pokoušeli sestavit s vítězem podzimních voleb, krajně pravicovou Stranou svobodných občanů (FPÖ), jejíž předseda Herbert Kickl se měl stát dokonce rakouským kancléřem.
Důvodem dalšího neúspěchu byly zejména ambice Svobodných: FPÖ sice ve volbách skončila jen s dvouprocentním náskokem před druhou ÖVP, přesto si však od počátku nárokovala nejen pozici kancléře, ale i klíčová ministerstva včetně financí a vnitra. Hlavní spor se podle všeho vedl právě okolo ministerstva vnitra, kde už Kickl působil mezi lety 2017–2019. Tehdy s Rakouskem kvůli Kicklově snaze o ovládnutí tajných služeb a podezření z infiltrace ruskými špiony spřátelené země významně omezily sdílení zpravodajských informací.
V ÖVP tedy panovaly oprávněné obavy, že by opětovné ovládnutí tohoto ministerstva mohlo zemi dostat do mezinárodní izolace a ohrozit zpravodajskou spolupráci s dalšími členy Evropské unie. Svobodní ovšem trvali na tom, že je pro ně ministerstvo vnitra klíčové zejména při snaze co nejpřísněji omezit nelegální imigraci, což je vedle rozpočtu jedno z několika témat, na kterých se naopak obě strany shodnou.
FPÖ měla nakonec lidovcům předložit ultimátum, které podmiňovalo další vyjednávání právě přepuštěním ministerstva vnitra. Když pak ke shodě na tomto bodě nedošlo, vrátil Kickl pověření o sestavení vlády zpět do rukou prezidenta Alexandera Van der Bellena. „Přestože jsme lidovcům v mnoha tématech ustoupili, jednání k naší velké lítosti zkrachovala,“ prohlásil šéf Svobodných a zároveň zdůraznil, že se nebyl ochoten ujmout kancléřského postu za cenu „zrady voličů a narušení hlavních volebních slibů“. Za „jediné správné řešení“ pak označil předčasné volby.
Představitelé ÖVP pro změnu krajní pravici obvinili z touhy po moci a neochoty ke kompromisu. „Kickl nesplnil svůj mandát k sestavení středopravicové vlády. Místo toho však trval na všech svých požadavcích, rozvíjel fantazie o získání totální moci a rozhovory ukončil,“ sdělil novinářům generální sekretář lidovců, Alexander Pröll.
Dočasný předseda ÖVP Christian Stocker pak zdůraznil, že jeho strana nehodlala připustit „narušení bezpečnosti“ Rakouska, kterou by podle nich představovalo předání ministerstva vnitra do rukou Svobodných. Lidovci po celou dobu jednání zdůrazňovali, že nedopustí další rozšíření ruského vlivu v Rakousku.
Sporné body
Přestože na jednáních o ministerstvu vnitra nakonec zkrachovala koaliční jednání, ani zdaleka nešlo o jediný sporný bod mezi oběma potenciálními koaličními partnery. Jak ukázal rozsáhlý dokument popisující stav vyjednávání ke 4. únoru, který unikl do rakouských médií, pozice lidovců a FPÖ byly nekompatibilní zvláště v zahraniční a bezpečnostní politice.
ÖVP vadily protievropské postoje Svobodných včetně symbolických gest, jako byla otázka věšení vlajky Evropské unie před státními úřady. Lidovci si kupříkladu povšimli, že vlajka sedmadvacítky byla odstraněna z přijímacího salonku parlamentu při návštěvě maďarského premiéra Viktora Orbána, kterého navzdory nevoli dalších stran v listopadu pozval předseda parlamentu Walter Rosenkranz právě za FPÖ.
Svobodní zároveň požadovali, aby Rakousko vypovědělo spolupráci se Severoatlantickou aliancí v rámci programu Partnerství pro mír a opustilo European Sky Shield – tedy společnou evropskou iniciativu na posílení protivzdušné a protiraketové obrany, jejímž členem je vedle středoevropských a severských států NATO včetně Česka i sousední Švýcarsko. FPÖ také chtěla zrušit, nebo alespoň zmírnit protiruské sankce nebo ukončit ukrajinská přístupová jednání do Evropské unie, která přitom oficiálně započala teprve v polovině loňského roku.
Z jiných témat se obě strany neshodly na vztahu k opatřením v době pandemie koronaviru, která chtěli Svobodní důkladně prošetřit a vyplatit odškodné jejich údajným „obětem“, nebo třeba v přístupu k historické paměti. FPÖ, kterou v 50. letech zakládali nacističtí pohlaváři a dodnes má prokazatelně blízko k řadě extremistických skupin, totiž nechtěla přistoupit na vznik muzea holokaustu, po kterém volá rakouská židovská komunita a které lidovci před volbami označovali za jeden ze svých nejdůležitějších slibů.
Další vývoj
Po krachu koaličních rozhovorů mezi lidovci a Svobodnými se jednání o nové vládě vrací znovu na začátek. Další tah je na prezidentu Van der Bellenovi, který se v příštích dnech přislíbil setkat se zástupci všech stran s výjimkou FPÖ. Svobodní teď tlačí na to, aby došlo k vyhlášení předčasných voleb – a to zcela pochopitelně, protože jim průzkumy předpovídají volební triumf.
Podle zatím prvního únorového šetření by FPÖ získala 34 procent (v zářijových volbách to bylo „pouze“ necelých 29 procent), zatímco lidovci by se s 19 procenty propadli až na třetí místo za sociální demokraty. Dřívější průzkumy dokonce Svobodným předpovídaly až 39procentní podporu, se kterou by se strana dostala blízko získání parlamentní většiny bez nutnosti hledat koaliční partnery.
Vidina drtivého vítězství FPÖ, ale i finanční vyčerpání po nedávné kampani nebo absence silných politických osobností budou ostatní strany s velkou pravděpodobností motivovat k nalezení dohody. Sociální demokraté i liberálové už dali najevo, že jsou otevřeni opětovným jednáním o vzniku velké středové koalice. Zvláště mezi ÖVP a SPÖ ale po předchozím ukončení vzájemných rozhovorů panuje napětí na osobní i politické úrovni, které vznik společné vlády komplikuje.
Existují však ještě dvě alternativy, které by předčasné volby přinejmenším oddálily a umožnily tak středovým stranám nabrat síly, shromáždit potřebné finance pro efektivní vedení kampaně a zvolit nové lídry, kteří by jim potenciálně dokázali vybojovat lepší volební výsledek. Prvním takovým scénářem je dohoda o vzniku jakési úřednické vlády, která by se zabývala především katastrofální rozpočtovou situací.
Rakousko už má s tímto typem vlády zkušenost z roku 2019, kdy se po nechvalně proslulé aféře Ibiza rozpadl poslední kabinet mezi lidovci a Svobodnými. Tehdy stanula v čele rakouské vlády někdejší šéfka Ústavního soudu Brigitte Bierleinová, která zemi po sedmi měsících dovedla k předčasným volbám.
Druhou možností je pak menšinová vláda ÖVP, jejímž předsedou by byl zřejmě stávající kancléř Alexander Schallenberg a která by se v parlamentu ucházela o podporu různých stran u konkrétních zákonů. Podobnou situaci už Rakousko rovněž zažilo, ovšem v podstatně dávnější minulosti: po volbách v roce 1970 se totiž tehdejší sociálnědemokratický kancléř Bruno Kreisky opíral právě o podporu Svobodných.
Tato vláda nicméně nevydržela ani dva roky a i dnes vzbuzuje vidina menšinové vlády obavy z možné nestability a ostatně i neschopnosti účinně prosazovat tolik potřebné reformy.
