Drama a napětí do poslední chvíle přineslo nedělní druhé kolo rakouských prezidentských voleb. O vítězi bude definitivně jasno až během pondělí po sečtení korespondenčních hlasů. Prozatím po sečtení lístků odevzdaných v neděli ve volebních místnostech těsně vede Norbert Hofer z pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ) nad bývalým předsedou strany Zelených Alexanderem Van der Bellenem.

Hoferovi, který se vymezil vůči migrantům a Evropské unii, dalo v neděli svůj hlas 51,9 procenta Rakušanů, Van der Bellenovi 48,1 procenta. Oba kandidáti se nicméně shodují, že tento předběžný výsledek ještě nezaručuje vítězství, neboť rozhodnou až korespondenční hlasovací lístky. Těch bylo vydáno rekordních takřka 900.000, přičemž se odhaduje, že korespondenčně hlasovalo až 700.000 voličů.

Vše nasvědčuje tomu, že za případným těsným Hoferovým vítězstvím by stála v první řadě nespokojenost Rakušanů s politikou koaliční vlády sociální demokracie a lidovců. Tedy konkrétně to, že vládní strany poté, co v prvním kole prezidentských voleb neuspěli jejich vlastní kandidáti, vyslovili hlasitou podporu zelenému ekonomovi a ekologovi Van der Bellenovi. Na jeho podporu, respektive proti Hoferovi, proběhla velká mobilizace napříč politickým spektrem. Řada Rakušanů podle všeho volila Hofera natruc.

Je třeba podotknout, že tato zkušenost je pro nás v obecné rovině velmi podnětná. Podle serveru kurier.at zvítězil Hofer ve vesnických oblastech, zatímco Van der Bellenovi se dařilo ve městech. Tady se analogie přímo nabízí.

Alexander Van der Bellen před druhým kolem prezidentské volby prohlásil, že by nepřipustil vládu pod vedením FPÖ, ani kdyby vyhrála parlamentní volby. To muselo řadu voličů notně popudit – samozřejmě kromě těch, jejichž hlas měl předem jistý.

Zejména ale Van der Bellen prezentoval ve volební kampani názor na migrační a azylovou politiku, který byla vládní koalice pod tlakem veřejného mínění a z pudu sebezáchovy nucena opustit. I to se samozřejmě počítá a bylo to u mnoha voličů jeho jednoznačné minus.

Velká koalice SPÖ a ÖVP vládne v Rakousku nepřetržitě od roku 2006 a předtím vládla v letech 1986–1999. O debaklu jejího konceptu přistěhovalecké politiky svědčí její loňský prudký obrat: Nejprve vláda Wernera Faymanna (SPÖ) v podstatě kopírovala migrační politiku německé kancléřky Angely Merkelové, pak ale, poté co se stal příliv a tranzit statisíců migrantů pro malou středoevropskou zemi zcela neúnosný, otočila nejméně o devadesát stupňů, začala s uzavíráním jižních hranic a schválila roční limit pro azylanty.

Prezidentští kandidáti obou vládních stran utrpěli v prvním kole voleb drtivou porážku: kandidát sociální demokracie SPÖ Rudolf Hundstorfer a uchazeč koaliční lidové strany ÖVP Andreas Khol získali shodně jen 11,2 procenta hlasů. Kancléř Faymann z toho vyvodil osobní odpovědnost a rezignoval na všechny své funkce. V kancléřském úřadě ho minulý týden nahradil dosavadní šéf rakouských drah Christian Kern.

O prezidentském favoritovi Norbertu Hoferovi toho bylo napsáno mnoho. Že v 90. letech hlasoval proti vstupu Rakouska do Evropské unie, odmítá hlubší integraci EU i vstup Turecka do unie, nosí u sebe vždy zbraň a jeho strana slibuje uzavření hranic před migranty (s tím už ale začala nezávisle na postoji FPÖ koaliční vláda). Islám podle něj „bude v příštích desetiletích hrát stále větší roli,“ avšak evropská kultura je podle jeho názoru „založena na křesťanských a židovských hodnotách“ (třeba zrovna na tomto názoru není snad nic špatného).

Možné Hoferovo vítězství děsí unijní politiky. Předseda Evropského parlamentu, socialista Martin Schulz, již varoval, že by to „změnilo charakter Evropy“. Podobně ale Martin Schulz a další „varovali“ a „varují“ před volebními výsledky a vládní politikou v Maďarsku a v Polsku. Obě tyto země jsou však stále parlamentními demokraciemi, i když se nám politika jejich současných vlád nemusí v lecčems líbit. Právě tak se nám ale v lecčems – konkrétně třeba zrovna v řešení migrační krize – nemusí právem líbit politika Martina Schulze, Jeana-Clauda Junckera a dalších unijních špiček. Ta se nás přitom chtě nechtě dotýká daleko víc než poměry v Maďarsku, Polsku či Rakousku. Navíc právě jejich indolentní řízení Evropské unie má v řadě evropských zemí za následek volební zisky takových politiků, jako je Norbert Hofer, ale i mnohých horších. O tom už dnes nemůže být sebemenších pochyb.

Rakousko je parlamentní, nikoli prezidentská republika. Výkonnou moc má spolková vláda a pravomoci prezidenta jsou jasně limitovány ústavou. Navíc je Rakousko republika spolková, kde se volí do zemských sněmů v devíti spolkových zemích, a pak jsou zde samozřejmě celostátní parlamentní volby. O bohatém politickém životě na obecní a místní úrovni ani nemluvě. O něčem takovém si můžeme v Česku nechat jen zdát.

Český prvorepublikový parlamentarismus ostatně vycházel z toho rakouského, který jsme společně sdíleli v rámci podunajské monarchie. Pak byl náš politický systém po druhé světové válce zničen více než čtyřiceti lety totality ruského typu. Tu si Rakušané na rozdíl od nás vnutit nenechali (byť měli po válce na rozdíl od nás status poražené země) a ruská okupační armáda se odtamtud musela po několika marných pokusech o komunistický puč v roce 1955 pakovat. Proto bych byl velmi opatrný v tom, poučovat Rakušany o demokracii a svobodě. Sami jsme něco jako jejich nepovedení žáci.

To, jak si rakouská politická scéna opravdu stojí, ukážou doopravdy až parlamentní volby v roce 2018. Svobodní měli už jednou „našlápnuto“. Ve volbách v roce 1999 získali 26,9 % hlasů, což jim zajistilo účast v koaliční vládě lidoveckého kancléře Wolfganga Schüssela. Pak ale po rozštěpení strany a následném tragickém úmrtí bývalého lídra FPÖ Jörga Haidera (zabil se opilý v autě cestou z oslavy v gay klubu) spadla v roce 2002 jejich podpora na 10 %.

Aktuálně mají rakouští Svobodní i v důsledku migrační krize volební preference kolem 32 %, tedy vůbec nejvyšší ve své historii. Ani s takovým hypotetickým volebním výsledkem by ale sami vládu nepostavili. Navíc je řeč o preferencích a parlamentní volby budou až za dva roky. Do té doby se může ještě mnohé změnit, jistěže i k horšímu. Pokud jde o prezidenta i o blízkou politickou budoucnost, jsou na tom Rakušané každopádně o hodně lépe než my.