Máme tu další aféru kvůli svobodě slova. Vzniklo kvůli tomu, že německý pořad Heute-Show okomentoval na Facebooku vítězství pravicové populistické Strany svobody v prvním kole volby rakouského prezidenta.
Satirický program německé ZDF zveřejnil minulý týden fotografii ukazující řízek ve tvaru svastiky. To bylo okomentováno větou: „Rakušané volí stejně, jako to známe z jejich řízku: je to pokud možno ploché a hnědé“.
To mělo za následek dvě trestní oznámení, jak to pak ve čtvrtek potvrdil státní zástupce z Mainzu. Jedno pochází podle Tiroler Tageszeitung od rakouského student práv, další z Německa. V obou byla jmenována celá řada paragrafů.
Jsme zase tam, kam jsme se dostali v případě Jana Böhmermanna. Demokratické země mají gumové zákony, které by šlo použít proti svobodě vyjadřování.
Heute-Show reagovalo i tím, že uvedlo video, kde herečka Birte Schneider čte nadšeným tónem nenávistné komentáře diváků a to vše je podmalováni tichou hudbou. Vyskytují se tam věty, které laděním připomínají i naše internetové diskutéry. „Třeba: Strčte si váš hákový kříž do pr***.“
Objevují se tu dvě otázky. Jedna je, jak je to s hnědým Rakouskem a druhá, jestli se mají takové výroky, které se dotýkají druhých států, vůbec stíhat.
Známý zlomyslný vtip říká, že geniální výkon Rakušanů je, že svět přesvědčili, že Hitler byl Němec a Mozart Rakušan a že oni jsou „první Hitlerovou obětí“. Faktem je, že podpora Hitlera byla před připojením k nacistické říši v Rakousku silná. Jeden z největších rakouských spisovatelů Thomas Bernhard své Rakousko nenáviděl a za jeho života tam své knihy nedovolil vydávat. Byl proto označován za vlastizrádce a obviněn že „kálí do vlastního hnízda“. Rakouský stát označoval Bernhard za katolicko-nacionálně socialistický.
Je fakt, že kromě Hitlera mělo v Německu významné postavení mnoho dalších Rakušanů. Ernst Kaltenbrunner nahradil Heydricha v čele gestapa, Arthur Seyß-Inquart organizoval nacistické zločiny v Nizozemí, činitel SS Odilo Globocnik organizoval v obsazeném Polsku stavbu vyhlazovacích koncentračních táborů.
Rakousko mělo kvůli minulosti svých vůdců problémy už v minulosti, třeba když byl rakouským prezidentem zvolen Kurt Waldheim, bývalý generální tajemník OSN. Poté se začala probírat jeho minulost za druhé světové války, kdy sloužil jako voják Wehrmachtu a dostal řadu vyznamenání. Waldheim se zúčastnil obsazení Sudet, francouzského tažení, války proti SSSR a dostal různá válečná vyznamenání. Světový židovský kongres ho obvinil z členství v SA a z účasti na válečných zločinech, což Waldheim vždy popíral. Stejně tak popřel, že by věděl o deportacích Židů a že by se účastnil výslechu zajatců. Při výročí obsazení Rakouska hitlerovským Německem ale přiznal vinu mnoha Rakušanů na nacistických zločinech. Waldheim měl zakázány cesty do USA a západní země ho nezvaly na státní návštěvy. Do Rakouska jezdily delegace ze zemí východního bloku a zvaly ho arabské země.
Další známou postavou byl korutanský hejtman Jörg Haider, který hlásal ideál „dobrého a pilného Rakušana“ a bojoval proti azylantům. Znám byl přátelskými kontakty se Saddámem Husajnem a Muammarem Kaddáfím. Od nich také přijal peněžní dary, což vyvolalo mezinárodní nevoli, stejně jako jeho cesty. Pikantní bylo rozebírání Haiderovy sexuální orientace. Jeho blízký spolupracovník ho po jeho smrti označil za „muže jeho života“ a těsně před smrtí se Haider zastavil v jenom baru s homosexuální klientelou, kde se opil a potom zahynul při autonehodě. Soudně ale bylo zakázáno o jeho sexuální orientaci psát. Dnes už je to jedno, ale s ohledem na to, že Haider vystupoval jako konzervativní politik, to zanechává zvláštní příchuť.
Druhou otázkou je, jestli je správné stíhat občany nějakého státu za to, že se satiricky vyjádřili o občanech nebo hlavách jiných států. Takové zákony se v demokratické zemi jeví jako přežitek. Satira je něco, co se těžko měří a zákony by přitom měly být jasné co do svého účinku. U některých, které mohou být snadno vykládány jakkoli, by bylo dobré, aby zmizely. Němci o tom už uvažují. Různí diktátoři by se pak při svém vydírání o ně nemohli opřít. Zatím musíme doufat ve zdravý rozum demokratických soudů, kterým by mělo být jedno, jakou náladu má zrovna turecký prezident Erdogan.
Sami si ale musíme, místo poučování Rakušanů a Němců, vyřešit svůj problém, jak se dívat třeba na vyjadřování našich extremistů a zda mají být souzeni za své výroky, když ještě „fyzicky“ nic neprovedli. Tady se pohybujeme na křehkém ledě a podle těch samých zákonů mohou být příště popotahováni i ti, kdo se dnes radují, jak se s někým zatočilo.
