Chápu rozhořčení představitelů afrických států, se kterými jsem se měl možnost nedávno setkat na konferenci v Maroku, a kteří nám Evropanům vytýkají koloniální éru. Řešením v současné době však nejsou výtky a připomínání minulosti, ale pomoc těmto zemím v rámci efektivních projektů, sdílením know-how a moderních technologií. Avšak nemůžeme přehlížet porušování lidských práv na černém kontinentě, ať se děje vůči komukoliv.

Znepokojivá je v tomhle ohledu situace v Jihoafrické republice. Tamní parlament nedávno schválil zákon, který má umožnit vyvlastnění půdy bílým farmářům bez náhrady s tím, že se jedná o nápravu historických křivd. Jeho zastánci tvrdí, že pouze chtějí změnit nepříznivý stav, kdy černoši vlastní méně než 2 % zemědělské půdy a necelých 7 % pozemků ve městech. To ovšem nejsou přesné údaje. Jedná se pouze o pozemky v majetku fyzických osob, kterých je třetina. Zbylé dvě třetiny patří státu nebo státním společnostem.

Je obecně nepřijatelné, pokud je lidem vyvlastněn majetek bez náhrady. To je v rozporu s mezinárodně respektovanými principy lidských práv, podle nichž má každý člověk právo vlastnit majetek, který mu smí být odebrán jen ve výjimečných případech a za náhradu. A už vůbec je skandální vyvlastnit majetek z důvodu rasových, jako je tomu v tomto případě. Je absolutně nepřípustné zbavit člověka vlastnictví kvůli tomu, že je bílý, černý, žlutý atd.

V roce 1994 skončil po jednání černošské ikony Nelsona Mandely a vůdce bílé menšiny a prezidenta Frederika Willema de Klerka v Jižní Africe apartheid, který bělochům zajišťoval nadvládu. Bílí jej ukončili v rámci tzv. národního usmíření, kdy jim zástupci černošské většiny slíbili a ústavně zaručili, že jejich majetek nebude nikdy znárodněn. Bylo by proto velmi špatné, kdyby nyní tato dohoda přestala platit.

Krátkozrakost podobných řešení

Ono by se totiž tato změna nemusela Jihoafričanům vyplatit. Odstrašujícím příkladem je sousední Zimbabwe. V ní ještě v roce 2000 patřilo 70 % zemědělské půdy zhruba 4 tisícům velkých farmářů. Dvě třetiny z nich si přitom koupily své pozemky až po změně režimu v roce 1980, kdy skončila vláda bělochů ve prospěch černé většiny. Zdejší zemědělství nebývale prosperovalo. Pak ovšem nastalo vyhánění bílých vlastníků, z nichž 250 bylo zavražděno, a předání jejich pozemků většinou představitelům vládnoucí Zimbabwské africké národní patriotické fronty a kamarádům prezidenta Roberta Mugabeho. Tito lidé však neměli zkušenosti, potřebné náčiní a podle všeho ani vůli vést farmy k prosperitě. Důsledkem bylo, že do země, která kdysi zásobovala zemědělskými produkty ostatní africké státy, musí být potraviny dováženy a milionům lidí hrozí smrt hladem.

Proto Evropská unie nesmí a nebude mlčet k tomu, co se nyní děje v Jihoafrické republice, která by se v případě schválení této úpravy měla dostat na seznam zemí porušujících lidská práva se všemi důsledky. Přehlížení porušování lidských práv se nikdy v minulosti nevyplatilo. A je třeba ukázat, že ani v budoucnu nevyplatí.

Autor je europoslanec za KDU-ČSL