Svobodné fórum dává prostor pro reakci na články naší spolupracovnice Moniky Le Fay. Své stanovisko nám zaslali Pavel Hasenkopf, Dora Boková a Jitka Chalánková. Autoři reakce jsou signatáři a organizátoři petice na podporu návratu dětí Michalákových do České republiky.

 

Vzkaz Monice Le Fay: Eva Michaláková se od vylhaných obvinění dávno očistila. Přestaňte ji pomlouvat a špinit.

Příspěvky Moniky Le Fay k „norské“ kauze jsme chtěli přecházet. Protože v nich ale pokračuje a dopouští se hrubých přešlapů, chceme na ty nejzávažnější přece jen reagovat.

Paní režisérka se především mýlí, když tvrdí, že lidé podporující rodinu Michalákových neznají detaily případu. Znají. Jen se všichni, včetně novinářů, chovají korektně a otrocky necitují věty z vylhaných a zcela neprokázaných obvinění. Za prvé proto, že je to v rozporu se zákonem, a za druhé a především proto, že mají respekt k dětem, které jednou vyrostou a budou si o sobě na internetu číst. Jediné paní Le Fay tento citlivý aspekt zcela uniknul.

A nejen to. Není pravda, že děti byly bité a týrané. Podle všech lékařských zpráv, podle svědectví zdravotní sestry, která měla kluky Michalákovy od narození na starosti, i podle nálezu policie byly děti zdravé a v pořádku. Tedy až na onemocnění zažívacího traktu, které bylo již v útlém dětství diagnostikováno staršímu Denisovi. Proto byl od mala drobnějšího vzrůstu, a podle fotografií umístěných pěstouny na facebook je dodnes. Pěstouni později dokonce žádali o svolení s podáváním růstového hormonu, což předchozí zprávy lékařů a konzistentní výpovědi rodičů potvrdilo.

Paní Le Fay zamlžuje fakt, že „hrůznou zpověď“ dítěte známe jen zprostředkovaně od pěstounky, která s obviněním proti Evě Michalákové přišla až tři měsíce poté, co byli kluci odvlečeni pracovníky Barnevernu ze školky. Ani s použitím velmi manipulativních metod Denis ani David žádnou ze svých údajných vět nikomu dalšímu nezopakovali. A k podivné výpovědi, motivované podle všeho snahou udržet děti v pěstounské péči, nepřihlédl ani samotný soud, pouze tvrzení pěstounky z povinnosti zaznamenal. Pokud by šla Monica Le Fay do historie, věděla by, že Eva Michaláková o výpovědi pěstounky od samotného začátku otevřeně hovořila.

Paní Le Fay se vůbec nezabývá tím, že tatáž „dobrosrdečná“ pěstounka záhy zažádala o rozdělení kluků pro údajnou nezvladatelnost. Ta zřejmě pramenila z toho, že kluci spolu mluvili česky, jak byli zvyklí z domova. Můžeme dnes jen spekulovat, jak probíhaly výslechy tak malých dětí (tehdy 3 a 5 let), jejichž rodným jazykem byla čeština a norsky mluvily pouze ve školce.

Paní Le Fay zamlčuje, že v těchto opravdu hrozných obviněních nikdo – ani pracovníci Barnevernu – nepodal trestní oznámení na policii. To znamená, že ani norské úřady je nevzaly vážně. Eva Michaláková dnes pracuje s norskými dětmi v mateřské škole a doma pomáhá s výchovou pětileté dcery svého přítele.

Paní Le Fay podle všeho nepochopila, že děti zůstávají v pěstounské péči výhradně na základě dvou „nezávislých“ psychologických posudků, prvního ze 4. ledna 2012 a druhého na něj navazujícího z 5. února 2013. Jejich autory jsou životní partneři, kteří děti viděli poprvé až několik měsíců po jejich odebrání a kteří v rodině Michalákových nikdy nebyli. Žádné jiné posudky vypracovány nebyly. Paní režisérka možná neví, že v rodině nikdy nebyli ani pracovníci Barnevernu. Prostě rozhodli od stolu. Stejně tak od stolu rozhodli o rozdělení dětí – soud schválil pouze umístění dětí do pěstounské péče, ale vůbec neposuzoval možnost rozdělení sourozenců – i o tom rozhodli samovolně úředníci Barnevernu.

Paní Le Fay nemůže vědět, zda děti v pěstounských rodinách prospívají. Neví to totiž ani jejich máma, širší rodina, ani zástupci českého státu, kterým Norsko odmítá již čtvrtým rokem poskytnout jakékoliv informace. A to přesto, že se jedná o výhradně české občany.

Pokud si Monica Le Fay troufá říct, že starší syn si nepřeje mámu vídat, měla by současně připomenout, že děti se s ní mohly naposledy potkat přesně před rokem, v prázdné místnosti a obklopeni sociálními pracovnicemi s notýskem v ruce. Na druhé setkání loni už nedošlo (v rozporu se soudním rozhodnutím) a další termín Barnevern nestanovil – Barnevern tedy dokonce ignoruje i rozhodnutí norských soudů. Děti pochopitelně ani nemají tušení, že o ně máma, babička, děda a celá rodina bojují. Při jedné ze schůzek matce syn řekl, že pěstounka o ní říká, že je zlá a nemá ho ráda.

Jestliže Monica Le Fay v neoblomné víře v norský systém cituje nálezy Barnevernu, měla by jako zastánkyně kritického přístupu současně odcitovat i nálezy policejního vyšetřování. Obvinění maminky z údajného bití bylo odloženo, protože děti nikdo kromě přiznaného běžného výchovného plácnutí nebil, obvinění z držení pornografických fotografií bylo odloženo, protože v počítači měli Michalákovi jen fotky svých dětí na nočníku, a obvinění pro sexuální zneužívání nebylo policii vůbec oznámeno, protože o něm policie neví. Tento závěr nám před mnoha svědky potvrdila 20. ledna tohoto roku vrchní policejní komisařka v Nedre Eiker.

Celá řada Monikou Le Fay zmíněných věcí se navíc nikde v rozsudcích neuvádí – paní Le Fay si je prostě vymyslela.

Paní Le Fay bychom jako právní zástupci rodiny mohli okamžitě zažalovat. Mohli bychom na ni okamžitě podat trestní oznámení pro pomluvu, protože se ocitla za hranou nejen novinářské etiky, ale i trestního zákoníku, o občanském zákoníku nemluvě. Dělat to ale nebudeme. Její válku nevedeme. Vedeme válku zoufalé mámy, která nemá co tajit, protože se už dávno od všech absurdních obvinění očistila. A které nezbylo, než obětovat své soukromí, aby si vůbec zachovala naději na to, že své děti ještě někdy obejme.

Za Petiční výbor na podporu návratu dětí Michalákových do ČR Pavel Hasenkopf, Dora Boková a Jitka Chalánková

 

Poznámka editora Svobodného fóra:

Uvedenou reakci publikujeme proto, abychom dali prostor straně, kterou ve svých článcích naše spolupracovnice Monika Le Fay kritizuje. Činíme tak proto, že považujeme za normální nechat u nás zaznít i opačný hlas. Zároveň bych k tomu rád dodal, že stojíme za Monikou Le Fay v jejím základním postoji: Česká veřejnost propadla nesmyslné nacionalistické hysterii a staví se zcela pudově proti rozhodnutí norských institucí. Připomíná nám to někdejší boj o rukopisy a jakousi hilsneriádu naruby, kdy veřejnost na základě svých vášní a komplexů a priori ví, že norské soudy rozhodují špatně. To považujeme za projev absurdního nacionalismu. Nemáme kupříkladu jediný racionální důvod věřit českým institucím více než norským. Chápu ovšem, že česká veřejnost ještě k tomuto sebevědomí a realismu nedorostla. Další diskusi na toto téma vítáme, ale na popsaném přístupu k této kauze rozhodně trváme. Nemyslíme si, že by se Monika Le Fay dopustila trestného činu pomluvy, když cituje z rozsudků norských soudů a vyjadřuje svůj názor, že prostředí, v němž děti vyrůstaly, nemohlo být nezávadné.

Pavel Šafr, Svobodné fórum