Robejškovi Realisté působili jako nemohoucí projekt od samého počátku. Na druhou stranu: u nás těžko říci, jak co dopadne. Dějí se věci, které by nás ještě před pár lety nenapadly a mysleli jsme si, že jsou možné jen na Mečiarově Slovensku.
Profesor Robejšek měl zřejmě dodat celému podniku lesk, který jiné takzvaně vlastenecké a konzervativní útvary postrádají. Že by Robejšek nebyl ruský šváb, jak se mu záhy začalo říkat? To už by Rusové museli mlít z posledního. Tak zoufalou organizační práci by snad v Kremlu nevymysleli. Vymysleli by totiž aspoň něco, třeba vyvinuli nějakou aktivitu.
Nemáme celkem žádné věrohodné podklady, abychom tuto iniciativu považovali za nějaký rafinovaný projekt nepřátelské cizí mocnosti. Stejně tak, protože fantazii se meze nekladou, si můžeme představit, že je to jako v evoluci, která marnotratně rozhazuje kolem sebe plány na malé hlodavce a veleještěry a něco se nakonec uchytí. Co kdyby se našlo pár lidí, které by zář „mentora“ Robejška přece jen oslovila a tahle entita by se dostala přes pět procent hlasů? Aspoň jednou? To by dnes nebylo málo. Někdo takový už může podržet vládu.
Nakonec ale bude lepší se držet nejjednoduššího vysvětlení, že totiž tuhle směs pocitů a ambicí nedokázal nikdo dát organizačně dohromady.
Jak jeden přispěvatel napsal na Facebook hynoucí strany: „Jsem nečlen, protože se mi kdysi kromě přijímacího pohovoru za celou dobu nepovedlo se s nikým spojit, sekretariát na moje dotazy neodpovídal nebo odpovídal nesmyslně.“
Tak dobře, jeden politický nekrolog máme za sebou, ale vstanou noví bojovníci. A už také vstávají. Kam teď budou přebíhat různí blaničtí rytíři, je celkem jasné. Petr Mach už taky vycítil nový větřík.
Vlastenecké a konzervativní síly by ale potřebovaly přece jenom jako vehikl nějakou velkou stranu, takovou, která by mohla změnit vnitropolitickou i zahraničně politickou orientaci České republiky. Nebo aspoň svazek takových stran, které se dokáží na demontáži demokracie shodnout.
Kdo je motorem takových snah, je celkem jasné. Prezident Zeman a ti, kteří stojí za ním. Nestačí tady pouze takzvaný eurorealismus nebo konzervatismus, ale takové hnutí musí být napojeno na inspirační zdroje z Východu. Čím méně to bude patrné, tím lépe. Pro ty chytřejší stačí jenom náznaky, aby pochopili, kde je ta zdravá nová ideologie.
Ti hloupější skočí na řeči o tradiční rodině, národu, pořádku, vlasti, slavné historii, husitech, Cyrilu a Metodějovi, že si umíme vládnout sami, že nemáme sloužit centrům cizí moci, ať je to Brusel, Moskva nebo Washington, že zde existuje zdravý instinkt pracujícího lidu, který odhalí prohnilé parazity ukrývající se v médiích a na univerzitách, v politických stranách, v kavárnách, divadlech a jiných hnízdech zatuchlé reakční politiky.
Na něco podobného u nás slyší někdy 30, někdy 50 procent občanů vybavených volebním právem. Někteří jsou naštěstí tak plní nihilismu, že k volbám ani nechodí, což nás stále ještě zachránilo od nejhoršího.
Tím nejhorším by bylo, kdyby síly destrukce dosáhly na ústavní většinu a změnily volební systém, ovládly veřejnoprávní média a byly schopné zastrašovat nátlakem celou střední vrstvu podnikatelů a živnostníků. Také samozřejmě učitele, novináře a vůbec každého, kdo nějakým způsobem existenčně závisí na státu. Vhodný tlak lze ale vyvíjet skoro na každého.
Ta dobrá zpráva je, že pohromě může zabránit už i to, že by sice opozice možná ještě v jedněch volbách nevyhrála, ale uspěla by aspoň takovým způsobem, že by se celý zkázonosný proces mohl zadrhnout. Volební systém, Ústavní soud, Senát a svobodná média je třeba udržet, jinak se dostaneme tak hluboko, že bude stále obtížnější vyšplhat zpět.
