Devět měsíců se vlekoucí povolební vyjednávání, a zejména nedávné hlasování o důvěře Babišově vládě jasně ukázala, kdo je kdo na české politické scéně, jak tvrdá hra se zde hraje a co vše je v sázce. „Komunisté se po 29 letech dostávají zpět k moci,“ znějí četné varovné hlasy. Rostoucí politický vliv ideově zakonzervované KSČM není jistě dobrou zprávou, ale neměl by zastřít skutečnou podstatu věci. Je pouhým symptomem problému mnohem zásadnějšího, a tím je Andrej Babiš. Bezskrupulózní slovenský miliardář (sám bývalý komunista a agent StB) představuje pro naši zemi nesrovnatelně větší, a především reálnější nebezpečí než pozvolna vymírající komunisté. Disponuje neomezenými finančními prostředky, vlivným mediálním impériem a téměř čtyřnásobným voličským potenciálem než KSČM, přičemž se nerozpakuje vytrvale zpochybňovat zavedená ústavní pravidla a politický systém.

„Komunisté jsou demokratická strana,“ prohlásil po schválení vlády Babiš, a vlastně má částečně pravdu. Ve srovnání s jeho „hnutím“ jsou komunisté skutečně demokratickou stranou, alespoň pokud jde o vnitřní stranické mechanismy. O ušlechtilosti jejich politických cílů můžeme sice pochybovat, avšak jejich prosazení je na hony vzdálené realitě. Naši demokracii a právní řád, politickou kulturu a svobodu, ekonomiku, zemědělství a v neposlední řadě krajinu, nemilosrdně drancovanou dotovaným řepkovým byznysem, silně a reálně ohrožuje oligarcha Babiš, ať již s komunisty v zádech, či bez nich.

Strana-firma a úprk doleva

ANO je relativně novým typem „strany-firmy“ (business-firm party), vymezující se proti ideové politice a klasickým politickým stranám, s nímž v českém prostředí poprvé získáváme trpkou zkušenost. Tyto strany obvykle stojí na jednom silném lídrovi, politickém podnikateli, a jejich hlavním cílem je prosazovat jeho obchodní zájmy skrze politiku. Z podstaty mají nedemokratickou vnitřní strukturu, jsou řízeny autoritativně, jejich typickými znaky jsou snaha o ovládnutí vlivných médií a marketingové pojetí politiky prostřednictvím najatých specialistů. Program je vágní a ideová východiska žádná. Rozhodující jsou mocenské a ekonomické zájmy zakladatele-investora, který může pružně reagovat na měnící se nálady voličů (které chápe spíše jako běžné konzumenty než jako osoby vyznávající určité hodnoty a světonázor), někdy i změnou orientace své politiky.

Právě to Babiš učebnicově předvedl poté, co se pravicoví a vzdělanější voliči, na nichž částečně postavil své volební vítězství v roce 2013, začali od jeho hnutí odvracet. Pragmaticky se přeorientoval na méně náročný levicový elektorát, zatížený mnohdy komplexem vlastního selhání za minulého režimu. Na volebních ziscích to silně pocítili nejen sociální demokraté, ale i komunisté. Obě strany mu paradoxně umožňují dál vládnout.

ODS jako pravicová alternativa

Události posledních měsíců ukázaly i to, že jedinou významnou silou, která je schopná zastávat roli programové opozice, je reformovaná Občanská demokratická strana, které pozvolna, leč vytrvale rostou voličské preference. Současné vedení pravidelně předkládá občanům nejen svoji alternativní politickou vizi, ale i jednotlivé dílčí strategie, které hodlá uplatňovat. Již před parlamentními volbami ODS formulovala ve Vyšehradské deklaraci dvanáct podmínek, bez jejichž splnění nevstoupí do Babišovy vlády, což k překvapenému údivu (a někdy i nevoli) některých komentátorů dodržela. Krátce před očekávaným vyslovením důvěry vládě zveřejnila podobně závazný dokument, Opoziční principy ODS – rozumná alternativa pro Česko, zveřejnila. České novináře bohužel zajímaly spíš povrchní kuriozity typu výměny nadávek Miroslava Kalouska s Andrejem Babišem než jasně deklarovaná strategie nejsilnější opoziční strany.

Že se budoucí zásadní střet o demokratické směřování naší země odehraje mezi ODS a ANO, už zdráhavě připouštějí i mnozí dřívější skeptici, kteří občanským demokratům předvídali zánik či přinejmenším pád do politické bezvýznamnosti. Předsedu Petra Fialu označovali za nevýrazného intelektuála, příliš slušného a umírněného na to, aby dokázal vyvést stranu z krize a udělat z ní znovu hegemona pravice. Ukázalo se však (a doufám, že nejen k mé radosti), že slušnost a inteligence nejsou v české politice zdaleka odepsané hodnoty, naopak mohou být tou nejlepší alternativou k Babišově antisystémové vulgární byznyspolitice.

Ukázalo se, že slušnost a inteligence nejsou v české politice zdaleka odepsané hodnoty.

Pokud pravicoví či středopravicoví voliči skutečně nahlédli problematičnost a nebezpečí Babišovy politické dominance, měli by si uvědomit, že jediným způsobem, jak expandujícího oligarchu zastavit, je podpořit nejsilnější opoziční stranu. Nikoli hlasy rozmělnit mezi malé a nestabilní strany, jejichž vstup do Sněmovny není jistý, stejně jako to, jak se v budoucnu zachovají. Nebo dokonce naivně upínat naděje k zmateným projektům typu Robejškových Realistů, kteří v posledních volbách halasně očekávali volební zisk 20 procent, ale nakonec nedosáhli ani na procento jedno. Neuvědomí-li si to velká část voličů napravo od středu a nesjednotí-li se za silným lídrem, zažijeme v naší zemi hodně krušné časy.

Volič se nemusí nutně ztotožňovat s celým programem ODS, aby jí dal svůj hlas. A už vůbec by ji neměl zatracovat kvůli některým problémům v její minulosti. ODS se poučila z minulých chyb, obměnila se a má kompetentní vedení. Je třeba pragmaticky podpořit její hlavní politickou strategii, zřetelně deklarovanou a úzkostlivě dodržovanou. Její obranu ústavnosti, demokracie a svobody, snahu o zastavení bezprecedentního bujení státu a státní byrokracie, mnohdy spojených s šikanou pracovitých a schopných, a v neposlední řadě obnovu politiky v jejím tradičním významu jako soutěže idejí a koncepcí, nikoli jako nekalého způsobu prosazování soukromých obchodních zájmů.