Bob Woodward je ostřílený a uznávaný novinář. Spolu s Carlem Bernsteinem odhalil aféru Watergate, v roce 1973 získal Pulitzerovu cenu a krom prezidenta Trumpa napsal knihy o všech jeho předchůdcích od George Bushe staršího. Jeho poslední počin popisující současného nájemníka Bílého domu od chvíle, kdy se začala rodit jeho kandidatura až po první rok jeho mandátu, si nyní můžete přečíst i v českém překladu. Kniha je to celkově velice zajímavá a hodná pozornosti, je ale potřeba ji brát s jistou rezervou. Už dnes si knihu Strach – Trump v Bílém domě můžete koupit na e-shopu FORUM.

Není nutné zde vypisovat jednotlivé více či méně pikantní detaily o prezidentovi a jeho spolupracovnících. Kdo chce, jistě si rád pořídí celou knihu. Je naopak záhodno podívat se na to, jak celá kniha vlastně vznikala, aby si čtenáři uvědomili, jaká jsou její omezení. Předně je nutné říci, že Woodwardův text se liší od mnohých dalších, které o současné administrativě vyšly. Nepůsobí primárně senzacechtivým dojmem a především je opřený o stovky hodin rozhovorů s lidmi, kteří se popisovaných událostí účastnili.

Přesto není rozumné ji vnímat jako jejich pravdivý popis, což není ani tak chyba autora, jako omezení metody, kterou používá. Ve všech svých knihách o různých prezidentech se Woodward opírá o dlouhé rozhovory s lidmi „zevnitř“ administrativy. První výtka by asi měla směřovat k tomu, že své zdroje v textu nezmiňuje a ani na ně neodkazuje. To konec konců napadl i prezident Trump a generálové Kelly (bývalý šéf prezidentova úřadu) a Mattis (bývalý ministr obrany) slova, připisovaná jim v knize dokonce přímo popřeli.

Na druhou stranu je ale spravedlivé přiznat, že jiný způsob práce na investigativním textu o administrativě, jež je stále ještě v úřadě, asi nepřipadá v úvahu. Woodward má pravdu, když říká, že jestli chcete slyšet pravdu, musí být rozhovor tzv. mimo záznam. Jinak se dočkáte maximálně nacvičené diplomatické odpovědi vhodné leda do tiskové zprávy. Woodwardův problém je ale v tom, že anonymitu vnímá snad jako jedinou podmínku pravdivé výpovědi. Přinejmenším to tak v některých částech knihy vypadá.

Na druhou stranu lidé, kteří souhlasili s rozhovory, mohli mít ale i jinou motivaci proč neříkat pravdu, nebo si ji alespoň trochu přikrášlit. Bez toho, abychom znali přinejmenším počet Woodwardových zdrojů a hojnost, s jakou který z nich citoval, si těžko lze udělat obrázek o tom, jak moc jsou jednotlivá tvrzení důvěryhodná. Některá mohou být podpořená informacemi od více lidí a z více rozhovorů. Jiná mohou naopak pocházet z jediného zdroje. Jelikož to nelze nijak ověřit, je pak rozhodující osobní čtenářova důvěra v integritu autora textu.

Když kniha vyšla, tak se hojně spekulovalo o tom, kdo je hlavním „vynašečem“ informací zevnitř prezidentovy kampaně a posléze i Bílého domu. Podezření velice rychle padlo na Steva Bannona a to především díky tomu, že většina detailně popisovaných událostí spadá do doby, kdy v Trumpově týmu působil, a týká se událostí, kterých se podle samotného líčení účastnil. Zároveň nebyl jeho odchod z administrativy zrovna přátelský.

Nahrál tomu i Chris Christie (neúspěšný uchazeč o republikánskou nominaci, který jako první bývalý protikandidát Trumpa v primárkách podpořil), který veřejně Bannona nařkl z toho, že Woodwardovi informace poskytl právě on. Bannon to jednak přímo nepopřel a navíc se v mnohých pasážích skutečně přes snahu o neosobní styl zdá, že sledujeme události především z jeho pohledu, případně je jen jedním ze dvou lidí, kdo mohl autorovi knihy takové události popsat.

Popis samotného prezidenta se navíc nese v duchu zvláštní směsice pohrdání a obdivu. Pohrdání, které intelektuál Bannon chvílemi zjevně cítí k prosťáčkovi, který se ocitl v úřadu prezidenta a který nedokáže ani správně zopakovat, že je „populista,“ a obdivu k jeho nezdolné povaze a přirozenému nadání oslovit obyčejné lidi. Woodwardova kniha je jistě zajímavým příspěvkem k pochopení „fenoménu Trump,“ ale čtenáři by si měli zároveň uvědomit, že je jim předkládán především Bannonův pohled na věc – pozoruhodný a jistě založený na bezprostřední zkušenosti, ale také silně subjektivní a potenciálně nespolehlivý.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jiří Pondělíček
Další články autora