Celý svět trne, jestli a kdy ekonomice dojde dech. Jednotlivé státy se snaží přijít s různými recepty, jak na krizi. Všechny mají společného jmenovatele – udržet firmy daleko od krachu a lidi od úřadů práce, zkrátka držet peníze v oběhu. 

Když se blíže podíváme na řešení v evropských státech, pozorujeme tři „pilíře“ pomoci. Prvním pilířem je podpora nepřímá, mohli bychom říct podpora odpuštěním. Druhým je podpora přímá – dotační. Třetím pilířem je podpora domácího trhu. 

Čím se můžeme inspirovat za hranicemi 

První pilíř v podobě nepřímé podpory jsme v České republice rozběhli nejdříve, i když spíše symbolicky. Daňová přiznání a s tím spojené odvody daní i pojistného jsou odloženy, stejně tak povinné zálohy na odvod sociálního a zdravotního pojištění pro živnostníky. V řadě městských prostor je odpuštěno nájemné. Je možné si zažádat o odložení splátek hypoték a úvěrů. Cílem je ponechat co nejvíc finančních prostředků v kapsách podniků i živnostníků. 

Jako vhodné se dále jeví úplné zastavení exekucí po vzoru Maďarska nebo úplné přeplánování splátkového kalendáře v případě, že u dlužníka dojde ke ztrátě zaměstnání, jako je tomu v Itálii. Asi největší úlevu pro firmy v současné situaci nabízejí v Polsku, tam za své zaměstnance nemusejí aktuálně platit pojistné. Problémem tohoto pilíře je, že se nejedná o úplné odpuštění platebních povinností, ale o jejich pouhé odložení. 

Osobně se přimlouvám za řešení po vzoru baltských států. Ty se snaží o co nejvyšší míru rozložení platebních povinností. Estonsko například rozloží platby daní do 18 měsíců, Litvu čekají až tříleté daňové prázdniny. 

Pro Českou republiku bych viděl pro malé a střední podniky jako vhodné řešení odklad daní z příjmů a odvodů za sociální a zdravotní pojištění do konce roku 2020 a následné rozložení plateb do 12 měsíců. Klíčové je vyžadovat platby postupně, aby podniky a živnostníci neupadli do finančního šoku, ze kterého se už nevzpamatují. 

Druhý pilíř představuje přímé pumpování peněz do podniků i lidí. To musí probíhat tak, aby na ně dosáhly i malé a střední podniky. Překážkou je příliš náročná byrokracie, která vyžaduje specializované pracovníky. 

Zde česká řešení hodnotím negativně. Bezúročné půjčky COVID a COVID II sice vypadají na první pohled lákavě, ale při pohledu na podmínky vidím, jak spousta živnostníků nakráčí hlavou do oprátky. Ručení celým svým majetkem, odhad škod z křišťálové koule, vyloučení pražských podnikatelů – to jsou za mě nejproblematičtější body. 

Příliš se mi nezamlouvá ani přímý vstup státu do sféry soukromého podnikání, jako to plánuje třeba Francie. Myslím, že v České republice panuje i společenská citlivost vůči účasti státu v soukromém sektoru. 

Proto zde navrhuji inspiraci britským modelem. Velká Británie celkově představila asi nejúčinnější systém pomoci v dotační oblasti. Vláda převezme náklady na 80 procent platů zaměstnanců. Má připravené dotace ve výši až 20 000 liber vyloženě pro malé a nejmenší podniky, speciální pomoc pak chystá pro sektor podnikání v cestovním ruchu – zejména pro letecké společnosti a letiště.

Kde Česko zcela selhává

Pokud můžeme říct, že o první a druhý pilíř se v České republice víceméně snažíme, pak v tom třetím pilíři – podpoře domácího trhu – naprosto selháváme. 

Se zvýšeným tepem čtu o odmítání českých firem, které nabízejí své technologie pro boj s virem. Místo toho podporujeme zámořské firmy, mnohdy s pochybnou reputací. Přitom je to jednoduché – tuzemské firmy odvádějí ze svého zisku daň státu, vytvářejí pracovní místa, a přirozeně tak posilují kupní sílu na domácí scéně. 

To si dobře uvědomila Itálie, která hned v prvopočátcích krize přišla s konceptem „Made in Italy“, který se zaměřuje na podporu domácích firem i exportu. Irsko zavádí zvláštní poukázky na podporu místního podnikání, Španělsko zase přispělo úvahou podpořit rozvoj těch technologií, které umožňují práci z domova, a směřuje svou podporu tímto směrem. 

Chybí i motivace od vlády směrem k občanům, aby – pokud je to v jejich možnostech – podpořili provozovny ve svém sousedství. Tento nedostatek inspiroval projekt #ZachranZivnostnika, který se snaží o občanskou podporu lokálního podnikání. 

Sbírá příběhy „sousedských živnostníků“, upozorňuje na možnosti alternativního podnikání a snaží se, aby zákazníci co nejvíce vnímali skvělý pocit vzájemné podpory, který si „kupují“ zároveň s tou kávou. 

Perfektní recept na řešení krize neexistuje. Musíme se ale odrazit od základního faktu. Čím více peněz je v oběhu mezi lidmi a firmami, tím vyšší je kupní síla, životní úroveň a koneckonců i odvod daní státu. Státní úsilí proto musí jít tímto směrem.

Autor je podnikatel a místopředseda TOP 09.