Ilustrační foto FOTO: flickr.com
FOTO: flickr.com
Jak připomíná generál Nadav Zafrir, bývalý velitel zpravodajské služby izraelské armády, abyste vyrovnali náskok, který má útok vždy před obranou, musíte si osvojit mysl útočníka. Každá velká krize s sebou přináší nutnost kalibrované komunikace se zdrženlivými a ověřenými výstupy. Ta pandemická dvojnásob. Ve vojenské terminologii se tomu říká strategická komunikace a její implementace a nácvik trvají státu léta. Státy, které nebyly postiženy volbou populistů a ještě normálně fungují, ji vesměs implementovat stihly – úplně, nebo jen částečně.
V českém prostředí k ničemu takovému nedošlo, a proto je i pouhým okem vidět, že levá ruka neví, co dělá pravá, a že si každý blábolí do éteru, co mu slina na jazyk přinese. Mým úmyslem není popisovat pravidla strategické komunikace – ta už popsána jsou, takřka nikdo z podřízených našeho vrchního populisty si je však nikdy netroufl implementovat nebo se je nesnažil alespoň pochopit. S čím nyní akutně zápasíme, není jen ignorantský stát, ale především útoky nepřátelských aktérů na naše informační prostředí, které mění zmatek na smrtící virový koktejl. Rusko a Čína zaplavují naši dobře míněnou sousedskou debatu provokacemi, manipulativními „meméčky“, jak se dnes říká, a také investují do masivního šíření lží o infekci. Používají k tomu všechny dostupné kanály a technologie. I kdybychom měli osvícenou vládu (což nemáme), náš informační prostor by se stejně zalykal toxickými narativy. Podle zjištění analytické firmy Semantic Visions je český prostor zaplaven pětadvacetkrát vyšším množstvím dezinformací než Spojené státy.
Je to dost temná bilance. Co s tím? Myslím, že nastal čas pro tradiční českou svépomoc. A to právě v této neobvyklé doméně. Ponechme na chvíli Andreje Babiše jeho osudu hradního tenisáku a zaměřme se na to, co můžeme sami, bez pomoci paralyzovaných úřadů, udělat pro detox našeho informačního prostoru.
Mezi jeden z projevů informační války patří to, že v ní dochází k hromadné inflaci informační autority. Tuto autoritu v době „oflajnové“ kdysi reprezentoval stát, jeho instituce, věda, soudci a právníci, lidé s vysokým stupněm odbornosti. Dřív, když jste chtěli veřejnosti vysvětlit nějaký zapeklitý problém, měla televize ve zvyku pozvat tzv. „odbornou hlavu“, tedy specialistu v dané oblasti, který navíc uměl složitost problému osvětlit jazykem běžného člověka. Panovala shoda, že každý nemůže rozumět všemu, a od toho máme odborníky.
Svět online platforem přivedl do hry tzv. algoritmy, tedy softwary samostatně rozhodující o tom, které informace na síti uvidíme a které ne. Tím se jednou provždy zamíchalo kartami. Algoritmy, které nám raději ukážou spolužáky a zpěváky, nám zatajily, že se v téhle hře hraje bez žolíků a es. Odborníci přestali být pro algoritmus důležití, protože nejsou dost zábavní a šíření jejich názorů nevydělá nikomu ani korunu. Místo jednoho odborníka s vysokým podílem správných odpovědí nám algoritmy nabízejí tucty bavičů s vysokým podílem špatných odpovědí. A do tohoto koktejlu ještě algoritmus přimíchává padouchy, kteří nám ty špatné odpovědi nabízejí schválně. A ve velkém.
Výsledek? Zmatek, chaos, hněv, jedno špatné rozhodnutí stíhá druhé. Jak u vlád, tak u jednotlivců. Tam, kde informační válka zapustila kořeny hluboko, došlo ke zvolení populistů, kteří do „algoritmu špatných, ale hezky vypadajících odpovědí“ zapadli jak kolečko do stroje a svou „příslušností k ohlupovacímu informačnímu schématu“ situaci dále zhoršují, bohužel i se svěřenými pravomocemi. Co je mnohem horší, bojkotují snahu tento bludný kruh špatných odpovědí, polopravd a cinknutých faktů opustit. A to právě v pandemické krizi, kdy mají pravdivé informace hodnotu zlata: lidských životů a miliard ve státním rozpočtu.
Jak je již dobrým českým zvykem, když to začne panstvo flákat, nastane čas sebezáchovné svépomoci. Pokusím se tedy nahlas zauvažovat, co můžeme dělat. Strategii bych rozdělila na tři úrovně: preventivní, obrannou a útočnou. I když u té útočné sama stále ještě nemám jasno, jak přesněji ji vymezit.
Začnu tím, o čem se již nějaký čas bavíme a kde jsme se již více méně shodli, že je třeba něco dělat. Prevence. Válku jejím prostřednictvím vyhrát nelze, zvlášť v momentě, kdy už jsme byli napadeni. Ale je dlouhodobou páteří odolnosti populace proti vnášení agrese a epistemického chaosu. Spočívá na dvou pilířích: shoda na pravdivém výkladu reality a shoda na hodnotách. Oboje nám agresoři informační války za vydatné asistence sociálních sítí vzali.
Mnoho z toho, co měl udělat stát, již dnes obstarávají neziskové organizace a dobrovolníci. Co bychom si bez nich počali? Jsou tou poslední berlí, o kterou se naše zmrzačená duše může opřít. Suplují stát napapaný z našich daní a dělají to skvěle za těch pár korun, co jim pošleme. Mediální vzdělávání dětí a mládeže, fact-checking, monitorování dezinformační scény, ověřování hoaxů, vzdělávání v základních pojmech, jako je demokracie, ústava, volby, volební právo, formy rozhodování v demokracii, tohle všechno už můžete dnes najít v nabídce neziskových organizací anebo jako společensky prospěšnou aktivitu vysokých škol. Není to zdaleka tak široké, jak by to mohlo být, kdyby to platil a prováděl stát (proto si ho platíme), ale Pánbůh jim za to zaplať.
Svépomoc se zde nastartovala a její jedinou slabinou je malý marketingový dosah a nedostatek financí – zdaleka ne všichni se o těchto programech dozvědí. Totéž platí pro knihy o fake news, dezinformacích a informační válce. Sama jsem autorkou dvou takových publikací, a tak vím, že postupně na knižním trhu přibývají. Problémem je opět dosah – do reklamy těchto knih nikdo neinvestuje, knihu si také nekoupí každý a v době, kdy většina populace přijímá informace z youtube nebo TV ve formě audiovizuálního sdělení, jde jen o oslovování vzdělanějších opinion-makerů. A to nemluvím o zavřených knihovnách.
Audiovizuální vjem je klíč k 21. století. Vůbec bych se nesmála mladým influencerům a youtuberům, že se do informačních kampaní chtějí zapojit; pokud budou mluvit ke svým mladým fanouškům, udělají velký díl důležité preventivní práce v mladé populaci. Český youtuber Kovy to dělá už několik let a dělá to dobře. Osobně bych uvítala, kdyby se zapojili i jiní influenceři, jako je třeba Kamil Bartošek alias Kazma, nebo slavní komici pořadu Na stojáka, kteří cílí na úplně jiný typ publika, v jiných věkových kategoriích. Chybějí nám youtubeři a podcasteři pro seniory, které zatím vydatně zásobuje ruský dezinformační mlýn různými polovojenskými a rádoby zahraničněpolitickými mudrlanty.
Každý hlas pro demokracii a realitu se počítá. Podpora těchto aktivit by měla být naší občanskou povinností. A firmy by si ji měly dát v portfoliu social responsibility na první místo, jinak brzy nebude kde a v čem podnikat. Jak se podniká na Ruskem nebo Čínou ovládaných územích, již víme. Do téhle stanice dojet opravdu nechceme.
Pak zde máme část obrannou. Tu bych rozdělila na obranu strategickou a akutní. Strategickou obranou myslím možnost zasáhnout tyto škodlivé dezinformační aktéry tím, že se jim konečně vykolíkuje terén legislativou, která nám chybí jako ona pověstná sůl nad zlato. Jde o opatření dlouhodobé, kde hrajeme ve dvou prostředích. Nadnárodním (EU) – které je sice velmi efektivní, ale také velmi pomalé. A národním, které je účinné jen úměrně síle národního státu (která je velká v USA, téměř nulová v ČR), ale zato poskytuje možnost reagovat rychleji. A rychlost, jak si ukážeme, je jedním z klíčových faktorů pro obrat v poměru sil mezi demokracií a novou informační totalitou.
V možnostech, jak zasáhnout legislativně proti informačním válečníkům v rychlejším časovém horizontu, se vyplatí sledovat, jak se s aktéry informační války vypořádá země, která dostala spolu s východní Evropou nejtěžší zásah. Spojené státy americké se téměř zřítily do občanské války. Prozatím to vypadá, že první linie (tragicky opožděné) obrany povede přes ukáznění platforem, jejichž moc přerostla přes hlavu i samotným Spojeným státům. Z výsostného teritoria nových impérií, tedy z Facebooku, Google, Youtube a dalších, se totiž odehrává ten nejtěžší útok na mysl obyčejných lidí, a právě zde jsou šířeny manipulativní taktiky obohacené o nebezpečné behaviorální znalosti v milionových počtech. Jsou to právě sociální sítě, vyhledávače a messengery, skrze které teče denně spousta toxického materiálu. Tyto platformy se v roce 1996 dostaly mimo právní postižitelnost tím, že jim americká legislativa dovolila zůstat mimo kategorii „vydavatel, sdělovací prostředek“ a vydatným lobbingem se v tomto režimu udržely až do současnosti. Vzhledem k tomu, že jejich algoritmy nám vytvářejí v hlavě percepci reality tím, co nám ukážou a v jakém množství, nemůže být řeč o jejich neutralitě a vyjmutí z odpovědnosti.
Obsah je ale jen jedna z mnoha rovin problému. Paradoxně ta nejméně nebezpečná. Dále je tu fakt, že se z těchto firem, poskytovatelů obsahu, stali největší distributoři informací, vlastníci dat a nejbohatší firmy světa. Jejich dominantní postavení na trhu už by neviděl jen komplic nebo slepec. Mají moc vytvářet obsah tím, jak a komu distribuují kterou informaci a kterou naopak neukáží. Vytváření kontextu je klíčové pro vytvoření „názorů“ a informační mix v tom hraje hlavní roli.
Posledním a úplně nejnebezpečnějším faktorem, který unikl naší pozornosti, je fakt, že tyto společnosti těží bez našeho svolení z našeho chování na síti obrovské množství psychologických dat, z nichž vhodnou srovnávací analýzou mohou rozpoznat i zdravotní, finanční a psychické diagnózy každého z nás. Naše malá i velká ukrývaná tajemství, naše integrita, to vše je náhle na prodej bez našeho vědomí. A co hůř, je s tím bez dovolení psychologicky experimentováno pro další vylepšení algoritmu těchto distribučních platforem. Tím, že si algoritmy analyticky osvojily důvěrnou znalost psychologických, zdravotních nebo finančních slabin každého z nás, nám mohou ušít na míru jakoukoli podpásovou kampaň. Zbožím v těchto kampaních může být jak prací prášek, tak dezinformace, tak satanistický kult, všechno je zde jen „produkt“, do jehož popularity a zobrazení investujete peníze, čas a invenci.
S takto nastaveným divokým terénem, ve kterém platí právo silnějšího a kde je dávána přednost šíření lechtivých nebo agresivních informací (větší viralita, větší výdělek), je nemožné bojovat z pozice jednotlivce. Jediné, co nám, občanům uvyklým na svépomoc, zbývá, je organizovat se tak, aby zákonodárci cítili naši agresivní poptávku po změně. Když napíše každý z nás jeden rozzlobený e-mail svému poslanci, času neubude, ale změna může být razantní: protože bez voličů není křesel. Pořád ještě máme tu jedinou věc, kterou poslanci chtějí: hlasovací lístek. Možná ani oni sami nevědí, že je i na jejich mozky cílen soustředěný psychologický atak. (Nemohl by někdo přeložit do češtiny knihu Mindfuck, jejímž autorem je kanadský datový specialista Christopher Wylie?) Z nedávného vyšetřování událostí kolem 6. ledna 2021 v americkém Kapitolu vyplývá, že cílem informačních psychologických operací jsou i vojáci, policisté, hasiči a jiné silové složky státu.
Moje domácí kuchařka hybridní sebeobrany dále nabízí obranu akutní, ke které nás nutí stoupající množství toxických lží o covidu 19. Právě tento malinkatý virus nám v relativně malém časovém úseku a s takovou silou ukázal, že dezinformace jsou válka, která zabíjí.
Každý z nás se s tím už setkal. „Demonstrujte, pokud možno proti rouškám a vakcínám, nenechte si vzít polibky vnoučat, covid je jen chřipka, správnej chlap se nebojí do hospody, vláda mě štve, nebudu ty blbce poslouchat, Csáková říkala, vakcína tě zmrzačí, do nosu ti vpraví čip, stačí koloidní stříbro a občas pít bazénovou chemii, zdravé tělo to zvládne, na něco člověk umřít musí.“ Chvástavé siláctví i oprávněná frustrace, popírání strachu a také nesmysly těsně vedle smrtících lží. Těžko to klubko rozmotat. Tenhle mix ve formě řetězových e-mailů, obrázků, videí a trolích dialogů se na naše informační území hrne pod obrovským výtlakem, aniž tušíme, že produkci někdo stimuluje. Akutní obrana proti útokům na naše emoce a pudy spočívá v rychlosti a kapacitě kanálu. Lidově řečeno, kdo má větší kanón, ten vyhrává.
Velkou zkušenost s tím mají například lidé na Tchaj-wanu, který je pod stejně masivním dezinformačním tlakem jako my – v tomto případě ze strany Číny. Tchajwanci pochopili, že stát nedokáže nikdy zareagovat na složitou a rychlou informační hru emocí, memetiky a počtu opakování – a tak do neortodoxní hry zapojili všechny obyvatele včetně státní správy. Dali si s tím tu práci a naučili lidi hrát memetickou válku. Používat meme a gify, vyrábět a šířit hashtagy, ohýbat dezinformační narativy a posílat je zpět. A uprostřed toho všeho vytvořili jakési úderné jádro profesionálů, kteří jednak rychle analyzují datový tok škodlivých narativů a jednak dokážou spolupracovat s agilními kreativními týmy, co si při dvou panácích a brainstormingu vymyslí desítky vtipných odpovědí na agresivní čínské grafiky a videa. Pro šíření odpovědí používají stejné amplifikační techniky a platformy jako čínský útočník. Zorganizovat něco podobného je naší mentalitě mnohem bližší než podstoupit trnitou cestu implementace seriózní krizové komunikace, jaká probíhá například v Kanadě nebo severských státech. Pro tento typ komunikace je totiž třeba funkční stát, ve který panuje obecná důvěra a kde působí vysoce vzdělaní a disciplinovaní úředníci. Toho se nám bohužel v Česku nedostává, a tudíž je nám mnohem bližší ona výše popsaná tchajwanská guerilla. Která nakonec může přinášet i lepší výsledky díky své elasticitě a rychlosti odpovědi v reálném čase. Nic není horší než prošustrovaný čas, během něhož dojde k zapamatování škodlivého narativu. Když narativu nedáte čas zakořenit častým opakováním, máte vyhráno.
Poslední složkou receptáře lidové české sebeobrany by měl být útok. Inspiroval mne k němu výše uvedený citát izraelského brigádního generála Nadava Zafrira, někdejšího velitele nebezpečné kybernetické jednotky 8200. Zafrir tvrdí, že sebelepší obrana je vám k ničemu, pokud nezačnete útočit. Protože novodobá organizace šíření dezinformací a manipulativních kampaní na cizím území představuje složitý biologicky provázaný organismus jednotlivých komunikačních bodů, je třeba porozumět tomu, co jednotlivé články tohoto biomu spojuje. Podle mého názoru to jsou dvě věci. Peníze a potřeba někam patřit. Vyšší část soukolí tvoří intelektuální trust, kde kromě lidí, kteří znají marketing, algoritmy sociálních sítí, práci s daty a datovou analýzu, najdete i lidi znalé behaviorální psychologie, historie, sociologie, grafiky, novinařiny a také vojenských a zpravodajských postupů. Tyto profesionály musíte platit za to, aby vymýšleli strategii a technologii šíření. Střední článek dezinformačního stroje tvoří dezinformační weby, kde se kultivují autoři a narativy a ty jsou díky příjmům z reklamy a sponzorským darům finančně soběstačné. Stačilo je postavit na koleje a roztlačit. Pod nimi je nejnižší část, amplifikační stroj, na kterém se podílejí jak tisíce jednotlivců, tak internetoví boti a technologie obecně. Ony tisíce jednotlivců, kteří dobrovolně a zdarma šíří toxické narativy, tvoří lidé, jejichž touhou je být platnou součástí naší společnosti a něčím prospět nebo se něčím vyznamenat. Být chváleni a respektováni. Vyniknout. Prokázat um a odvahu. Všichni dohromady svým množstvím vytvářejí to, co facebooková stránka Visegrádský jezdec označuje krásným souslovím informační výtlak. Ještě lepší pojmenování pro to vymyslel specialista na algoritmy Josef Holý (se kterým připravujeme populární český podcast Kanárci v síti). Použil cyber-security termín „DDoS (distributed denial of service) útok na pravdu“, tedy zavaření našich přirozených komunikačních kapacit určených pravdivým informacím.
Úkolem útočné části lidové sebeobrany by mělo být přerušení samofinancování těchto webů z reklamy a odlákání tisíců pěšáků, o které dosud nikdo nestál, k jiné, společensky užitečnější činnosti. Klíč k prvnímu úkolu drží v rukou všechny české firmy. Všechny, které inzerují. Seznam dezinformačních webů už máme, stačí požádat reklamní agentury, aby je definitivně vyřadily z požadavků na online reklamu z reklamního mixu. Postup poradí českým firmám neziskovka (kdo jiný, že?) s legračním názvem NELEŽ, která se na to specializuje.
Pro lidi, kteří mají potřebu šířit hrůzostrašná varování před uprchlíky, EU, vakcínou, NATO, Amerikou, Západem, demokracií a dalšími hodnotami, je třeba připravit prostředí, kde mohou být jak užiteční, tak ocenění jako skuteční obránci vlasti, nikoli v roli ruských užitečných idiotů, kteří zdarma a z přesvědčení podřezávají větev vlastnímu státu. To je úkol pro sousedské komunity a rodiny. Častým motivem je totiž nedostatek pozornosti, respektu, pochvaly, pomoci a sociálních vazeb. Prostoru, kde je třeba pomoci, máme dnes opravdu hodně.
My jako lidé dosud propagandou a psychologickými operacemi nezasažení bychom měli pochopit, že o obsahy, které tito lidé křičí do světa, tu vůbec nejde. Jehovisté také neposílají lidi stát na rohu se Strážní věží proto, aby někoho přilákali, ale proto, aby zakoušeli opovržení členů vlastní rodiny, sousedů a známých. Nic je tak spolehlivě nepřibije do nitra sekty jako náš posměch. Naším úkolem je připravit svým blízkým takové prostředí, kde budou zakoušet přijetí a respekt a otevřou se jim dveře zpět do reality. Někteří se možná už nevrátí, ale šance tu je.
Jak útočit na někoho, kdo má v informačním světě tak strašlivou převahu, je zapeklitá otázka. Kdybychom byli normálním státem, mohli bychom se bavit o možnosti použití paragrafu o napomáhání terorismu u organizace obzvláště okatých dezinformací směřujících k šíření nákazy. Kdybychom byli normálním státem, asi bychom dle pokynů vlády aktivně spolupracovali s EU na společných sankcích proti agresivním státům, zejména Rusku, které jdou i třeba nad rámec tzv. Magnitského zákona. Dokonce bychom tyto sankce mohli použít i sami, bez účasti kohokoli jiného. Mohli bychom okamžitě zrušit možnost účasti Ruska a Číny v tendru na dostavby jaderných elektráren. Vyhostit ruské diplomaty a přestat podlézat těm čínským. Nedoprošovat se jejich vakcín, když víme, že stejně je dřív dodá EU. Ale my normálním státem už nejsme. K moci se dostali ti, kteří tohle nikdy neudělají.
Před listopadem 1989 mne vždycky fascinovala Společnost za veselejší současnost, jejíž členové pořádali v Praze na Novém Městě běhy ulicí Politických vězňů (kontext je víc než obsah) a přiváděli tak české policajty k zoufalství. Nutili je totiž zatýkat lidi jen proto, že běží. Pak je musely pořádkové složky zase pustit. Zdálky viděno, byla to ohromná švanda, která působila zesměšnění a delegitimizaci těch, kdo si uzurpovali moc (pravda, výslech na StB už poněkud méně). Až budeme mít za sebou nejhorší část pandemie, bylo by dobré tuto společnost zase obnovit. Úplně nejlépe ještě před parlamentními volbami. Jeden historik mi kdysi řekl, že každý pokus o totalitu končí buď krví, nebo v salvách smíchu. Byla by mi milejší ta druhá možnost. Je nám Čechům totiž bližší…
Alexandra Alvarová je publicistka a autorka knih o informační válce Průmysl lži (2017) a Krmit démony (2020), věnuje se komunikaci, mediální teorii a zkoumání propagandy, trvale žije v kanadském Vancouveru.
